Beatles, The - Past Masters Volume Two (1988)

Kolekce beatlesovských singlů nazvaná Past Masters Volume Two je druhou tváří hudební produkce slavné čtyřky mimo řadová studiová alba. Nikdy jsem pořádně nepochopil, proč koncern EMI v kooperaci s Apple neudělal pořádek v nějakém názvovém sjednocení.
Nejprve to bylo THE BEATLES 1967̶1970 (samozřejmě ten přesah roků beru na vědomí), potom to byla tato verze PAST MASTERS VOLUME TWO a když vyšlo poslední luxusní vydání jejich kompletu, tak jednoduše vydavatelé propojili PAST MASTERS VOLUME ONE A VOLUME TWO na jeden CD nosič.
Z pohledu ediční politiky vydavatelství je to chaotické pojetí vydávání singlové produkce, nehledě o obaly a nejsem jediný, kdo si této výrazné anomálie povšiml a jejich záměr nepochopil.
V dnešní době je výraz singl zapomenutým prehistorickým reliktem, a nejmladší generace ani pořádně neví, co se skrývalo pod názvem SP, EP a LP. Nicméně v šedesátých letech byl význam singlu zcela zásadní a svým postavením stál nad samotným elpíčkem. To zcela ovládlo během sedmdesátých let trh a od druhé poloviny osmdesátých let bylo vytlačeno CD nosičem…
Nicméně hudba za to nemůže a když se pod drobnohledem podívám na jednotlivé písně mých oblíbených Beatles, prožívám stále stejně příjemný pocit, hraničící s hudební extází, třebaže jejich hudbu poslouchám hodně přes čtyřicet let a je pro mě životodárnou mízou…

DAY TRIPPER – výtečný riff! Skvělé unisono kytary a baskytary a chřestící tamburína a šlapající bicí nástroje se zemitou melodickou baskytarou v nádherném souladu harmonického uchopení s jedinečnými sborovými hlasy. Pěvecké sólo má Paul McCartney.
Uprostřed skladby George Harrison vystřihne kytarové sólo s odlišným zvukovým zabarvením. Samozřejmě i já vnímám „fatální“ výpadek v reprodukci. Divím se, že to George Martin nenechal při finalizace přetočit znovu (!?). Základní riff se stal postupem let stejně zásadní ve světě bigbítu (rocku) jako Sunshine Of Your Love (CREAM), Love Like A Man (TEN YEARS AFTER), Jumping Jack Flash (ROLLING STONES) nebo Gimme Some Lovin´(SPENCER DAVIS GROUP). Paráda!

WE CAN WORK IT OUT – Paul McCartney opět v akci. Úderná kytara je cloněna zvukem harmonia, které zde hraje významnou roli. Nejenom, že je Beatles poprvé použili, ale také zde zaznívá tendence osvobodit se od tříkytarového schématu dobového trendu tehdejších skupin. V refrénu dochází k rytmickým akcentům vyvolávajícím pouťovou panoptikální atmosféru. Vynikající harmonické spojení a skvěle zazpívané od začátku do konce. Ve skladbě je cítit převažující vliv mccartneyovského hudebního cítění nad lennonovským. V této době to nikdo samozřejmě takto nerozlišoval, ale po historickém ohlédnutí nad beatlesovskou historií se tomuto dojmu nelze ubránit…

PAPERBACK WRITER – rychlejší údernější příspěvek. Sólo zpívá Paul McCartney za doprovodu ostatních Beatlů s andělskými falzety. Do skladby vymyslel vynikající basovou linku v melodickém duchu s pořádným švihem. Přiostřené elektrické kytary nažhavují atmosféru a dusajícími Ringovými bubny. Na rok 1966 je to docela syrová a odvázaná skladba. O čtyři roky později by to v novém aranžmá byl základ pro zemitý hardrock, o kterém se v dané m roce samozřejmě ještě nic netušilo. Harmonicky nijak nekomplikované téma, ale sevřená instrumentace s vokální složkou zde slaví opravdový triumf….

RAIN – bubenické intro představí další skladbu. Zpívá ji sólové John Lennon a také v ní prosadil silněji svoje ego – měřeno i obsahem textu samotného. Elektrické kytary mají zvláštní elektrický dozvuk a ve spojení s vynikajícími vokálními party dělají ze skladby vynikající počin. Ringovy bubenické breaky se častěji než jindy pouštějí do rytmického zvýraznění a ohýbání tónů ve zpěvu má nadzemský charakter a já zde cítím předpsychedelický obraz. Harmonická struktura skladby a pozpátku natočený záznam to jenom potvrzují, stejně tak jako vynikající baskytara Paul McCartneyho, který stále častěji volí melodickou linku. Skladba je odrazem počínajícího složitého období v soukromí, kdy hledal únikové cesty z reality. Výtečný hudební deník s nezaměnitelným autorským rukopisem…..

LADY MADONNA – výrazný klavírní nástup a za hlavním mikrofonem je opět Paul. Jeho hlas má tentokrát hlubší „dospělejší“ barvu. Přesně frázuje a mění jednotlivé odstíny s obsahem textu za podpory výrazně nosového hlasu Johna Lennona. Harrisonovy kytarové party jedou v souběžném schématu s dunivou baskytarou. Mají zaostřený tón a je věčná škoda, že nedostává příležitost rozehrát sólo do vlastního hudebního pojetí. Ringovy bicí znějí hutně, ale zastřeně, ale hrnou svou zvukovou laviny přesně podle daných intencí. Máme zde také dechovou sekci – což je společnost známého londýnského jazzmana Ronnieho Scotta. Podtrhuje harmonickou polohu a dodává potřebnou hutnost

THE INNER LIGHT – zabloudíme do snového orientu. George Harrison dostává příležitost prosadit v rámci Beatles vlastní hudební cítění a myšlení. Pro mě osobně je to krásné hudební setkání. Nevadí mi indické harmonie a tetelivé harmonické výchylky. Všechno zde má svůj vnitřní hluboký řád, který bohužel evropanskému uchu nelahodí. S tímhle ale problém nemám. Výtečně nahrané kytarové party, ale i ostatních nástrojů včetně osobitého rytmického pojetí. Indická filozofie do Harrisonova života vstoupila už jednou provždy a dala jeho životu vnitřní smysl. Nikdy jsem tuhle skladbu „nevynechával“, ba naopak jsem ještě dával více volume doprava, i když jsem kolem sebe viděl nepochopení. Krásná skladba v každém rozměru…

HEY JUDE – veleslavný hit, který snad nemůže na světě nikdo neznat. Paul McCartney zde potvrdil schopnost vynikajícího melodika a napsal ve středním tempu výtečnou skladbu. Vložil do ní stupňující se napětí a harmonické rozpínání, které deklarují nekonečné sbory. Do skladby vstupují i smyčce z pozadí. Nicméně musím zalitovat, že ve skladbě byl „odsouzen“ George Harrison nahrát baskytarové party a nedostal příležitost zde vystavět kytarové sólo. On sám to později n zapomněl připomenout. Skladba se mu líbila, ale neprosadil svůj hudební názor… Paul McCartney se interpretačně do skladby položil s nevázanými emocemi až do nekonečného fadeoutu. Jedna z nejhranějších písní Beatles v dobách její existence, ale podle statistiků i v dnešní době. Podmanivá melodie s vystavěným bohatým harmonickým základem měla velkou účinnost…

REVOLUTION – syrová rocková skladba od prvního tónu. Elektrická kytara zde má syrový až agresivní sound a výrazně ze vymyká z beatlesovských kytarových partů, které už za léta máme v uších a vnímáme jejich jemné nuance, třebaže s přibývajícími léty cítíme i vývoj v používání dalších zvukových možností. Jedna z nejhlasitěji nahraných písní, které Beatles realizovali. Do značné míry ji akceptovali i metalisté, ale i punkeři. Je to v podstatě rock and roll ovšem v hodně předimenzovaném derivátu. Interpretující John Lennon, který skladbu i napsal reaguje na dobové politické napětí a harašení zbraněmi a dovolí si otřít se i o čínského diktátora Mao Ce-tunga. Uprostřed skladby zazní krátké ještě intenzivněji zahrané sólo na kytaru, kterému sekunduje z pozadí elektrické piano, na které hraje v té době ještě méně známý studiový hráč, hostující Nicky Hopkins. Skladba se mě líbila od počátku a výrazně jsem zesiloval volume doprava, abych si vychutnal atmosféru „politického harašení“ implantované do jeho poselství a obecně zkreslený sound…

GET BACK – dunivý sound dobře šlapající rytmiky a důrazných basů přináší rock and roll, ve kterém vnímám rhythmandbluesový základ. Lennonovy a Harrisonovy kytary mají patřičné napětí a dokáží gradovat, ovšem jsou podporovány opět hostujícím Američanem – výtečným Billy Prestonem, který do skladby vloží výtečně zahrané téma na elektrické piano Fender-Rhodes. Kytarové sólo uprostřed skladby si ovšem zahraje Lennon sám a Harrison mu k tomu dělá svými doprovody prostor. Je to skladba z dílny Paula McCartneyho a rovněž jeho interpretační vklad má potřebné napětí a výraz. Lennon tvrdil, že když skladbu poprvé nahrávali ve studiu, v refrénu „get back“ se vždycky upřeně díval na přítomnou Yoko Ono a dával jí tak najevo, aby vypadala nejen ze studia, ale i z Lennonova života…

DON´T LET ME DOWN – vynikající skladba od prvního akordu. Pochází z dílny Johna Lennona, který ji také výtečným způsobem interpretuje. V jeho hlasu cítím pocitovou rozháranost a nejistotu, ale zároveň pevnou víru v novou lásku a vztah. McCartney vkloádá do skladby vynikající basovou linku, která se propojuje s rozostřenými elektrickými kytarami. Významným podíl na hudební vibraci v této skladbě vedle Lennonovy interpretace má hostující Američan Billy Preston, který zde hraje na elektrické piano Fender-Rhodes a vkládá v závěru skladby výborné soulem okořeněné sólo. Skladba má zvláštní rozostřený sound a už na ni nikdy nezapomenete, protože Beatles se prezentují podobným směrem pouze v této skladbě. Je naléhavá a vroucná a obnažená na kost…

THE BALLAD OF JOHN AND YOKO – klasický rockandrollový kousek, kterýá nahráli pouze John Lennon a Paul McCartney. První z nich nahrál kytary, klavír a obstaral i sólovou interpretaci, zatímco druhý se posadil za bicí soupravu a za klavír, nahrál i marracas a pomáhá mu s vokální složkou. Na baskytaru jsem nezapomněl – nejenže má patřičný hutný a pevný zvuk, ale vkládá do rytmu písně názvuk rytmu reggae. Není to žádná objevná experimentální skladba, ale oba se vracejí ke kořenům hudby, na které vyrostli a jsou v ní stále hodně přesvědčiví…

OLD BROWN SHOE – jedna z nejlepších a umělecky nejsilnějších skladeb, které George Harrison napsal v dobách Beatles a nic na tom nemění okolnost, že to byla B-strana singlu. Významově se před ní dostává snad jen While My Guitar Gently Weeps a Something. Milují tuto skladbu a George v ní dokázal jako autor výrazným způsobem vyzdvihnout svou skladatelskou potenci. Stylově bych ji označil jako boogie. McCartney do ní nahrál excelentní basovou linku s přímo ukázkovým pojetím basové melodiky a technicky na velmi dobré úrovni. Údernost ale vykazují i přiznávky klavírních partů a z pozadí přicházející harmonický vstup hammondek. Ringo Starr drží celou rytmickou páteř včetně několika zemitých breaků a Harrison do mezihry vystavěl výtečné kytarové sólo, bohužel i tady na můj vkus velmi krátké, třebaže bylo cítit, že technicky si pohrával s každým tónem. Píseň má výrazný rytmický a dynamický obsah a patří mezi moje oblíbené dodnes…

ACROSS THE UNIVERSE – skladbu známe už z posledního alba Let It Be. Tady ovšem máme co do činění s alternativní verzí. Lennonova skladba z psychedelického období. Má krásný poetický a metaforický obsah textu. Je zpívána se zvláštním napětím a autorův hlas rozpoznáte mezi stovkami jiných hned v prvním okamžiku. Také se tady experimentuje. Plácání křídel přistávajícího hejna hus je už samo o sobě originálním nápadem (Pink Floyd na Ummagumma s tím přišli až po nich). Také slyšíme elektronicky preparovanou kytaru a aplikaci wah wah pedálu. Skladba je nahrána v rychlejším tempu a rozdíly od albové verze rozpoznáte hned na první poslech. Lennonův únik do vesmírného nekonečna voní po psychotropních látkách, ale po letech vnímáme hlavně celkovou atmosféru písně opravdu originálního pojetí. Moc rád ji dodnes poslouchám…..

LET IT BE – singlová varianta slavného skladby Paul McCartneyho má svoje rozdíly od albové verze. Kytarové sólo zde nahrál v overdubbingu George Harrison za použití Leslie efektu, což dodává skladbě zvláštní sound. McCartney vymyslel nádhernou melodii, kterou dokázal vystavět díky svému mimořádnému talentu pro pevnou harmonickou strukturu. Skladba má vnitřně duchovní charakter a bývává přirovnávána ke gospelu songu. Její hymničnost a komplexní vyznění nejsou tak úplně vzdáleny skladbě My Sweet Lord. Vedle výrazných klavírních partů zde v pozadí slyšíme i hammondky, které zpěvňují harmonický základ společně s nádhernou pěveckou interpretací. Rovněž velmi známá a oblíbená skladba, která se dodnes vyskytuje na playlistech rádií celého světa a pro někoho je i jakousi „tečkou“ za existencí Beatles v obecném slova smyslu…

YOU KNOW MY NAME (LOOK UP THE NUMBER) – co říci k této skladbě. Lidé ji poměrně dost často odmítají a vyjadřují se o ní v pejorativních poznámkách. Bylo jim to zapotřebí? Dostali se jako skladatelé a hudebníci do slepé uličky? Demonstrují její pomocí svůj odpor k show-businessu? Dělají si blázny ze svých posluchačů?
Osobně to vidím jinak, skladba pochází z r. 1967, který byl pro skupinu Beatles hodně hektický. Třebaže už nekoncertovali, často pobývali v nahrávacích studiích a po nekonečně dlouhých nahrávacích frekvencích, při kterých se dostavovala zákonitá únava, stres, rozčilení, hádky a přepětí s vzájemnými nedorozuměními muselo přijít nějaké uvolnění, odpoutání se od nekonečných hodin, dnů, týdnů a měsíců nahrávacího procesu. Kumštýři v takové situaci reagují různě… opíjejí se, aplikují psychotropní látky… Beatles to vyřešili šalamounky. Z daného přepětí se rozhodli vyskočit pomocí hudby a tak natočili tuto ironickou hříčku. Kdo není obeznámen s beatlesovskou historií a kdo nezná podrobněji jejich hudební produkci, tak by v tomto počinu Beatles nikdy nehledal. Nicméně čitelné hlasy Johna Lennona, Paula McCartneyho a Ringo Starra nelze zapřít a tak posloucháme dunivý klavír, natahování bicích hodin, krkání, jazzové téma, ale i stylizovanou latinskoamerickou náladu, hraný divadelní patos… je to prostě úlet do kterého vstupuje i hostující kytarista Rolling Stones ̶ Brian Jones, který zde nahrál bizarní sólo na saxofon…
Je to zvláštní tečka za vynikající hudební kolekcí, ale osobně mě nijak nepobuřuje a myslím, že jenom připomíná jednoduchou pravdu, že Beatles měli smysl pro humor a tady nám ho osobitým způsobem dokázali naservírovat. Dobrou chuť!
Plný počet hvězdiček!






reagovat

luk63 @ 09.07.2011 12:29:01
Když už je v recenzi zmínka o vydavatelské politice, tak si myslím, že toto album je v dnešní době cédéček přežitek. Všechny písně z Past masters volume two už dávno mohly a měly být součástí CD od Ruber Soul po Let It Be (podle doby natočení) jako bonusy! Ale to by koncern EMI vydělal o nějakej ten milionek míň...

Petr Gratias @ 10.07.2011 10:54:06
Zdravím Luka63.....
pokud se na to díváš tímto úhlem pohledu, tak máš samozřejmě pravdu.
Nicméně album jako historický relikt byl díky novým technologiím přetransformován doi podoby digitálního nosiče. Jinými slovy CD by vlastně mělo kopírovat originál elpíčka. Asi by se tím bonusováním mohla do značné míry narušit jistá koncepčnost (i když samozřejmě zhruba první polovina jejich produkce byly jednoduše vybrané písničky podle dramaturgického klíče, která bude první a která poslední)
Singly měly v šedesátých letech významné postavení a proto jejich sjednocení "pod jednu střechu" má jakési opodstatnění.
Jinak máš pravdu, že koncernu EMI, ale následně i Apple by "nějaký ten milionek" opravdu utekl....
Ještě jedna replika: žijící Beatles a dědičky zemřelých Beatles, ale i majitelé roztroušených autorských práv by měly každé ráno nahlas poděkovat siru George Martinovi (producentovi a hudebnímu poradci The Beatles), zato že se mu podařilo podepsat mimořádně lukrativní smlouvu s koncernem EMI, která zaručuje, že cena jejich nosičů NIKDY nemůže klesnout pod určitou cenovou hladinu. Já bohužel neznám přsné cenové údaje..... Jinými slovy: proto u nás v obchodech nemohou stát jednotlivé nosiče s The Beatles pod 500 Kč, ať už jejich záznam trvá něco přes 30 minut, nebo 54 minut (Past Masters Volume 2 nebo i Abbey Road).
Viděl jsem například LP Abbey Road, které stálo 899 Kč a nikde jinde méně!
Člověk by řekl, že 41 let po rozpadu kapely už se celosvětový trh musel beatlesovskou produkcí nasytit, ale přesto to není pravda!
Takovou lukrativní smlouvu už koncern EMI nepodepsal se sebelepší světovou hudební kapelou - ani s Pink Floyd, Rolling Stones nebo Deep Purple.... za jistých okolností remasterované verze jejich alb mohou klesnout lehce nad 300 Kč, u Beatles tomu tak není a nebude.
Svědčí to o tom, jak mimořádné postavení The Beatles ve světě mají, jaký respekt a že vytvářejí silné ekonomické odvětví.
Tak to jen tak na okraj.... zdravím!

OHNOTHIMAGEN @ 10.07.2011 19:58:15
"Nejprve to bylo THE BEATLES 1967̶1970 (samozřejmě ten přesah roků beru na vědomí), potom to byla tato verze PAST MASTERS VOLUME TWO a když vyšlo poslední luxusní vydání jejich kompletu, tak jednoduše vydavatelé propojili PAST MASTERS VOLUME ONE A VOLUME TWO na jeden CD nosič."
- to bude nejspíš tím, že první jmenované album bylo normální best-ofkou (včetně písní z alb), zatímco "Past Masters" byly sestavou všech singlů a EP (plus "Bad Boy") neobsažených na britských řadových albech. Mně to přijde dost logické. Mimochodem "Volume 1 a 2" na jednom nosiči být nemůžou - minutáží se tam nevejdou ani náhodou.

"Day Tripper" zpívá John (Paul druhý hlas).

"We Can Work It Out": Beatles zde harmonium nepoužili poprvé (předtím to bylo v "If I Needed Someone").
"Ve skladbě je cítit převažující vliv mccarthyovského hudebního cítění nad leninovským."
- automatická kontrola pravopisu?

Zvuk "Rain" je zvláštní proto, že skladba byla nahrána v rychlejším tempu a při puštění normální rychlostí zněla zpomaleně.

Kde jsou jaké kytary v "The Inner Light"? George skladbu nahrával v Bombaji s indickými hudebníky a přivezl ji jako instrumentálku - s Paulem a Johnem do ní pak nepříliš ochotně dodal i zpěv - nástroje ovšem žádné.

V "Hey Jude" nehraje na basu George, ale Paul. George hraje na sólovku, přestože k sólu nedostal prostor.

Plácání křídel v "Across the Universe" je možná originálním nápadem, ale Pink Floyd je použili nezávisle na Beatles (tato verze "Universe" byla smíchána v lednu 1969 a vydána byla až koncem prosince téhož roku, zatímco "Ummagumma" od PF vyšla už v říjnu 1969).

Petr Gratias @ 10.07.2011 22:22:22
Děkuji!

PaloM @ 11.07.2011 05:47:48
Ak si dobre pamätám, zvláštny zvuk v "Rain" získali prehratím pásky s nahratými vokálmi opačným smerom, čiže spätným chodom.

Petr Gratias @ 11.07.2011 07:34:11
Zdravím PalaM...
Ano, máš samozřejmě pravdu.
Přehrávaný pás s vokálními party šel zpětným chodem. Johnu Lennonovi se ale "zvláštně znějící" zvuk nahraného zpěvu zalíbil a tak to i zůstalo.

Petr Gratias @ 11.07.2011 07:59:41
Zdravím Ohnothimagena...
V David Frost Show v živém "klipu" hrají Beatles HEY JUDE - Paul za klavírem, Ringo za bicími, John hraje na svůj epiphon a George na baskytaru... Při nahrávací frekvenci to ale bylo jinak. Tohle mě zmátlo.

Když jsem citoval WE CAN WORK IT OUT ve spojení s harmoniem, tak jsem si v téí chvíli na IF I NEEDED SOMEONE opravdu nevzpomněl. Až budu dělat recenzi Rubber Soulu, tak to napravím.

THE INNER LIGHT byla opravdu instrumentální skladba natočená v Indii. Paul velmi bránil jejímu zařazení. Dotočení zpívaných hlasů muselo být "prosazováno". Měl jsem ale informaci, že George natočil vedle indických nástrojů i akustickou kytaru (aby si dokázal, že může tak rychle zahrát jako indičtí hudebníci). Tahle informace ale nebyla podle všeho věrohodná.....

Slovo "leninských" mě opravdu velmi mrzí. Je to můj lapsus a stydím se zat to. Přál bych si, aby se to dalo opravit, ale z domu to neudělám, nejde to.

Informační zdroje si někdy navzájem protiřečí. Není to poprvé, co se uvádějí protichůdné informace. Řešil jsem to před lety i s Jiřím Černým.
To není výmluva, ale spíš konstatování.

Předpokládám, že se při mých dalších recenzích zase "střetneme". V každém případě díky za upozornění. Je to pro dobro věci
(Pro dobro pana Kita! Zdravím!

hejkal @ 11.07.2011 08:10:07
z Lenina je Lennon.

Petr Gratias @ 11.07.2011 12:55:42
Zdravím Hejkale a moc děkuji!
Prosím Tě, oprav ještě "vliv mccarthyovského hudebního cítění".
Je hrozné, když takový idiot jako senátor McCarthy, který zahájil počátkem padesátých let hysterický hon na komunistické čarodějnice v USA (vyhnal mj. Charlieho Chaplina, točit přestal Edward Dmytryk a vyšetřován byl i Jiří Voskovec...),
byl měl být ve společnosti Beatles....
tedy "mccartneyovského".
To je zajímavé, že když se zadá pár písmen, skočí tam z paměti nejprve McCarthy a ne McCartney. Vědomě jsem to nenapsal, ale "skočilo" to tam samo!
Je škoda, že to nemohu dodatečně doma opravit sám a musím otravovat slušné lidi.... Díky moc!

hejkal @ 11.07.2011 15:02:38
Je to tam.

adam @ 21.06.2012 18:22:35
po roku, ale budem predsa len reagovat na luka.
Neviem preco vsetci padate na zadok s reedicii kde je plno bonusov, pripadne singlov... Beatles svoje albumy robili s vedomim ze je to kolekcia piesni pre ten album a single nanho nepatria. Lennon dokonca bol odporcom davania singlov na LP. ak si pozrieme minutaz Beatlesovskych LP, su kratke a tie single keby chceli, tak tam mohli dat, ale nechceli. Mna tesi Ked napriklad pocuvam Abbey Road a nemam tam Old Brown Shoe, The ballad.. a Look up the number. Nehodia sa tam hoci su to skvele skladby. album by mal ostat taky aky bol ked bol vydany a bonusy a single a rozne rarity nech su na specialnych albumoch. tot moj nazor

PaloM @ 25.06.2012 19:18:57
Reagujem na Adamove pripomienky. Mne sa CD diskografia Beatles veľmi páči tak ako je urobená. Tiež mi nevadí, že viaceré CD majú málo cez 30 minút a práveže mám rád umiestnenie skladieb na Past masters 1 a 2 a nie na radové štúdiovky. Na druhej strane, CD je moje najobľúbnejšie médium aj preto, že prípadné neželané bonusy môžem stopnúť alebo preskočiť a nepočúvať.

Úvod tentokrát vynechám, byl by nutně podobný jako u čísla jedna. Takto se omezím pouze na konstatování, že Past Masters Volume Two je druhý díl kolekce beatlesáckých singlů. Specialitka tohoto nosiče spočívá v tom, že singly z roku 1967 jsou tu vynechány - najdeme je na albu Magical Mystery Tour (včetně kompletního EP s písněmi ze stejnojmenného filmu. Opět je tu jedna věc, která nevyšla na singlu. Zdejší verze Across The Universe vyšla na No One´s Gonna Change Our World - charitativním albu pro World Wildlife Fund.
Ale to jsme se dostali na konec, pojďme pěkně od začátku. Singl se dvěma A-stranami Day Tripper / We Can Work It Out celé CD otvírá, a je to začátek jako hrom. I když hned v prvně jmenované písni je opět strašlivé zvukařské selhání (v čase 1:50 pravý kanál na okamžik ztichne).
Nevím, jestli mám dříve jmenovat Hey Jude / Revolution, Let It Be nebo Lady Madonna. Tady by bylo neodpustitelné přehlédnout The Inner Light na druhé straně. Kdo nemusí indickou hudbu, nechť si ji odmyslí a poslouchá jen melodii. Úžasné.
Z druhého singlu mám osobně raději béčko Rain, celý ten pokus o nářez v Paperback Writer mi přijde tak trochu umělý a melodicky nijak invenční. Není to ostatně jediný singl, u kterého bych strany A a B viděl raději prohozené. Dalšími takovými jsou Get Back / Don´t Let Me Down a The Ballad Of John And Yoko / Old Brown Shoe.
Některé dojmy se nejlépe popisují jednou větou, a tak se omezím na toto strohé konstatování: mám radost ze singlové verze Let It Be.
Trochu rozpačitý je samotný závěr CD. You Know My Name (Look Up The Number) možná mohla zůstat v šuplíku a přizdobit Antologii nebo nějaký bootleg s nevydanými záležitostmi. Vedle takové What´s The New Mary Jane by se vyjímala obzvláště dobře. Zpočátku se zdá i zábavná, ale dojem klesá s každou půlminutou, o kterou je nahrávka protažena.
Důvod, proč vlastnit toto CD, je naprosto totožný jako u prvního dílu. Proto bude stejné i ohodnocení. Nelze jinak.
reagovat

rudy71 @ 17.03.2011 23:47:44
ale tá basa v paperbackovi....to je sila! Ale rain je aj tak jedna z najlepších- lennon

Druhú časť singlov rozbieha nadupaný singel Day tripper a takisto nadupaný Paperback writer, ktorého B strana (Rain) je považovaná za najlepšiu B stranu singla kapely. Singel Lady Madonna bol návratom k rock and rollu, no B strana The inner light potvrdila indickú orientáciu Harrisona. Obrovským hitom bol singel Hey Jude (9 týždňov na vrchole Billboardu), ktorého B strana Revolution bola prvou politickou skladbou Johna Lennona. Nasleduje o Get back, jediná vec spolu z B stranou, ktorú vydali v rok nahrávania albumu Let it be z tohto projektu, a The ballad of John and Yoko, ktorého A stranu nahrali John a Paul sami a B stranu zas George a Ringo, keď nepočítame druhý hlas Paula v závere. Potom už idú len skladby Across the universe a Let it be, ktorého B strana You know my name bola nahratá už v júni 1967 pri oslave nahrania Sgt. Peppera a hosťuje v nej i Brian Jones z Rolling Stones.
V singloch Beatles takisto cítiť obrovský vývoj kapely prejavený albumami. Určite to nie je kompilácia, ale mimoalbumové skladby (SP, EP) tvoria silný dvojalbum.
reagovat