Uriah Heep - Salisbury (1971)
Reakce na recenzi:

Uriah Heep nesporně patří mezi hardrockové pionýry, nicméně ve chvíli, kdy si hledají své místo na čerstvě objeveném hudebním kontinentu, klíčová území už jsou rozdělena mezi rychlejší a vyhraněnější kolonizátory. Zábory Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple rovnoměrně pokrývají to nejzásadnější, co tento panenský kraj skýtá - živelnost, instrumentální mistrovství, temnou mystiku, masivní zvukový atak - a Uriah Heep s obtížemi hledají dosud neobsazená místa. Obrací se proto k dalšímu oblíbenému cíli soudobých hudebních prospektorů, k progresivnímu rocku. Jeho spojení s hard rockem má před sebou velmi plodnou a rozvětvenou budoucnost, ale album Salisbury zatím patří na tomto poli spíše k tápavějším počinům.
Úvodní skladba Bird of Prey má stylově příkladnou razanci, ale rozvibrovaný falzet Davida Byrona je v ní vyloženě otravný. Následující The Park inspirovaná tradičním andským nápěvem oplývá silnou melodií, ale doprostřed je dost neústrojně vložená kvazijazzová pasáž, což vypadá na poněkud neohrabanou nápodobu postupů King Crimson. Až Time to Live, čistý, sofistikovaný hard rock ve stylu skupiny Free vyznívá opravdu přesvědčivě a dvojnásob to platí o zlidovělém cajdáku Lady in Black, z něhož na konto alba plyne zdaleka nejvíc plusových bodů. Je to song klasických proporcí, s melodií jaké se rodí ze šťastných náhod a s výborně uplatněnou gradací stále plnějšího zvuku. Jasný vrchol alba bez ohledu na jeho obehranost. Navíc hlas Kena Hensleyho, z něhož se stává autorsky i instrumentálně ústřední postava souboru, a který Lady in Black zpívá, je oproti Byronovi o poznání příjemnější a rockově přímočařejší.
Velmi slušná je i další Hensleym odzpívaná věc High Priestess, zbytek B strany už ale okupuje titulní skladba, která jednoznačně míří do vod rozmáchlého progresivního rocku. Uriah Heep evidentně právě s ní chtějí posluchači vytřít zrak a pochlubit se kam až vyrostli, ale výsledek je spíš rozpačitý. Členité kompozici s dlouhými instrumentálními pasážemi chybí soudržnost, tah i nápady, nejvíc jí ovšem hyzdí laciné dechové fanfáry orchestru. Jako bombastické vyvrcholení tedy Salisbury nefunguje a příznivý dojem z předchozích písní se při ní rozplývá. Celkově album není marným příspěvkem k hardrockové evoluci, ale k svébytnému, jasně vyprofilovanému stylu pozdějších nahrávek postavenému na souhře Boxovy kytary a Hensleyho vynalézavých kláves zbývá ještě ujít pár kroků.
Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
Hikoki777 @ 11.07.2015 19:43:59 | #
No,nevím. Jak první, tak druhé desce UH jsem několikrát dával šanci a bohužel to vždy dopadlo tak, že jsem musel konstatovat, že Uriah Heep pro mě začínají deskou Look At Yourself. Vyjímkami s obou prvních desek jsou samozřejmě Gipsy, Lady in Black a možná jedna , dvě další.
Přemýšlel jsem při posledním poslechu Salisbury proč. A pak mě to nějak docvaklo. Oni totiž ty skladby na prvních dvou deskách nejsou špatné, ale tak nějak mě přišlo, že by je mohly určitě hrát i jiné, možá dnes už neznámé kapely z přelomu 60/70 let. Prostě tam nebyly ještě všechny ingredience té tajemné, úžasně náladotvorné a uriášovsky originální muziky. Byly tam už první 'vlaštovky',např.výše zmíněné skladby. Ale celý ten neskutečný uriášovský odvaz přišel až s Look At Yourself.
Ne náhodou se taky jako první deska UH dostávala přes síto Železné Opony právě tato deska. Já a všichni mí vrstevníci, ale i starší a mladší známí sjížděli Look At Yourself. S prvním dvou desek se hrály pouze Gipsy a Lady in Black.
A pro svého předřečníka mám upřimnou otázku: Bylo by pro tebe Salisbury tím, co píšeš, ikdyby, z nějakého důvodu, další desky nebyly? Kdyby nepřišly Look at Yourself, Demons and Wizards, Magian´s Birthday?
Možná ano,ale já osobně si myslím, že bychom se tady o Uriah Heep vůbec nebavili.