Uriah Heep - Salisbury (1971)

07.06.2019 vmagistr | #

Přelom let 1970 a 1971 zastihl na britských ostrovech množství rockových kapel ve fázi, kdy po počátečním "oťukávání se" s rozličnými cizími vlivy spatřily světlo světa první již ani ne tak hledačské jako spíše cíleně kompozičně propracovávané desky. Kapely jako Genesis, Yes, King Crimson, Pink Floyd či Van der Graaf Generator zásadním způsobem formovaly žánr progresivního rocku, na jehož vlně se krátce či déle vezly i mnohé další soubory, jejichž mateřštinou se nakonec mnohavěté suity a komplikované aranže nestaly. Směrem k "progresivnímu umění" se vydala i nadějná londýnská sestava Uriah Heep, která s nedávným příchodem Kena Hensleyho získala vedle stálého klávesisty a vokalisty také plodného (a postupem času stále více dominujícího) autora.

Desku Salisbury, kterou se Uriah Heep v únoru 1971 rozkročili mezi tvrdostí a progresivitou, paradoxně otvírá jediná její skladba, u které Hensleymu nebyl přiznán autorský kredit. Birds of Prey jsou rychlou a agresivní záležitostí, v níž Byronův ječák doslova vlaje za nadupanou riffovou linkou. Kontrastní druhá část skladby (princip, který v budoucnu nejednou použijí například Black Sabbath) pak jen dotváří názornou ukázku sekernického potenciálu Micka Boxe. Druhou kompozici The Park naproti tomu zlom z pomalé oduševnělé procházky ztichlou zahradou přenese do perfektně secvičené a jazzem provanuté unisono pasáže. Time to Live opět ukazuje řádně zaťaté riffové svaly a hlas, který dal příjmení "Byron" v britském umění nový rozměr (a až za čtyři měsíce vyloží karty na stůl se svou albovou prvotinou další dřevorubci Budgie, vstoupí britský romantismus do své hardrockové etapy).

V Lady in Black Uriah Heep přičichli k teorii nepravděpodobnosti - aneb (v budoucnu ještě mnohokrát převyprávěná) pohádka o tom, jak rocková kapela se vzdušně vystavěnou baladou o dvou akordech ke štěstí přišla. Těžko říct, zda její zařazení na desku neprokázalo skupině v dlouhodobé perspektivě spíše medvědí službu, neboť v příbuzném stylu Uriah Heep v budoucnu vyprodukovala i jiné posluchačsky snadno přístupné kousky, se kterými si jejich název spojuji raději a s pocitem, že do jejich repertoáru naprosto organicky zapadají. To stejné platí (i když v menší míře) o transformovaném rock'n'rollu High Priestess - výborná volba na singl, ale do množiny progresivních kompozic na LP mi příliš nezapadá. Zvláště když poté následuje finále desky - čtvrthodinový opus Salisbury s gradujícím spojením kapely a orchestru. Pokusů na toto téma podnikly rockové ansánbly od sedmdesátých let množství větší než malé, tenhle však v mých očích jako jeden z mála bez problémů obstojí nejen jako pokus o hledání nové cesty, ale i jako sugestivní a strhující rockový nářez.

Uriah Heep tehdy na desce nezužitkovali všechen použitelný materiál. Simon the Bullet Freak, doplněk k americkému vydání alba, zůstal na starém kontinentu "pouze" singlovým béčkem vcelku oprávněně - střednětempý klavírní kousek, který by pěkně zapadl do repertoáru třeba takových Procol Harum, není lepší než cokoli jiného na Salisbury použitého. To ovšem neplatí o zasněném kvákadlovém pábení, které neočekávaně zabouří zuřivým kytarovým sólem - Here am I. Jeho zařazením namísto dvojice Lady in Black/High Priestess by sice deska ztratila velkou část hitového ostří, namísto toho by se ale vydala do tehdy ještě málo probádaného světa širých rockových ploch a postupného budování atmosféry.

Ač to z recenze nemusí být úplně jasně patrné, i ve své reálné podobě je pro mě Salisbury tím nejlepším, co Uriah Heep v sedmdesátých letech na LP vydali. Čtyři a půl hvězdičky, které bych desce dal, proto zaokrouhlím nahoru.
reagovat

steve @ 07.06.2019 17:01:40
Top deska Uriah Heep. Souhlasím.

bullb @ 09.06.2019 09:18:20
Napriek Lady In Black, ktorá je veľmi často hraná, je táto LP špička. Jasných 5*. Recenzentovi vďaka.

03.02.2017 oř | #

Pokud se najde jedinec prahnoucí po kontaktu s kapelou Uriah Heep, druhá deska Salisbury je tím nejvhodnějším kandidátem na úvodní seznámení. Pánové na ní učinili velký krok směrem vpřed. Slibný debut Very Eavy...Very Umble poukázal na novou akvizici na poli klávesového melodického rocku, ale teprve tato deska mířila do míst kam kapela svými postojí cílila. Ken Hensley si zabral větší prostor a tak tu máme nejucelenější a nejvyrovnanější album v historii kapely. Každá skladba je rafinovaným skvostem. Tvrdý a úderný úvod, melancholická Kenovka s emotivním Byronem, pestrá trojka, jeden z největších hitů v jejím závěsu a samozřejmě titulní orchestrální veledílo.
Na začátku své dráhy měli U.H. pěkně našlápnuto, na rozdíl od svým věčných rivalů Deep Purple, kteří bodovali až svým pátým!! albem, se to Byronovcům podařilo hned napodruhé.
reagovat

john l @ 03.02.2017 10:03:33
Vždycky se mě víc líbila titulka než provařená Lady. Párpli se několik prvních alba plácali jako ryba na suchu a jestli tenkrát sledovali raketový vzestup U.H. tak museli být asi pěkně nevrlí. S recenzí souhlasím, za pět.

luk63 @ 03.02.2017 10:06:41
Já bych Salisbury jako první setkání s UH radši moc nedoporučoval. Za 1. je tam rozsáhlá titulní kompozice s dechama, pro tuto kapelu ne zrovna typická věc, a za 2. ten hrozný cajdák Lady In Black (The Park je trochu lepší) by taky mohl někoho od kapely odradit.

Osobně bych doporučil pro začátek jedničku a pak pokračovat podle pořadí až k Freedom, potom už bych vztyčil varovný ukazovák...

vmagistr @ 03.02.2017 10:41:48
Asi by záleželo na tom, s jakou poslechovou zkušeností by adept na první kontakt přicházel. Člověku, zvyklému spíš na písničkový rock, bych asi nejprve nabídl Demons and Wizards, ale pro příznivce komplexnějších a propracovanějších hudebních celků byl mohlo být Salisbury (nebo i Look at Yourself, ale Salisbury mám osobně radši) dobrým startem. Debut vnímám jako slibný, ale nevyrovnaný.

hejkal @ 03.02.2017 11:22:05
Tu vidno, ako štatistika zavádza, keď sa vyselektuje len to, čo sa hodí. Neporovnával by som počiatočnú produkciu Deep Purple a Uriah Heep, nakoľko prví menovaní svoje albumy vydávali v dobe, kedy Uriah Heep neexistovali.

Snake @ 03.02.2017 11:47:06
Já jsem jako první slyšel "Look At Yourself" a dodnes je to (spolu s následujícím "Demons And Wizards") moje nejoblíbenější album Uriah Heep. Ale Salisbury pořád ještě nemám...

Balů @ 03.02.2017 13:13:04
Snake-opět souhlas. Look... a Demons... jejich hudební nebe!

Martin H @ 03.02.2017 13:13:53
Desku Salisbury vnímám s mírnými rozpaky. Jednak je zde titulní rozsáhlá kompozice, kterou si s radostí vždy poslechnu, jednak je zde odrhovačka Lady in Black, kterou dnes již opravdu nemusím. Pro mě jsou vrcholem tvorby Uriah Heep až následující tři alba.

09.07.2015 Akana | #

Uriah Heep nesporně patří mezi hardrockové pionýry, nicméně ve chvíli, kdy si hledají své místo na čerstvě objeveném hudebním kontinentu, klíčová území už jsou rozdělena mezi rychlejší a vyhraněnější kolonizátory. Zábory Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple rovnoměrně pokrývají to nejzásadnější, co tento panenský kraj skýtá - živelnost, instrumentální mistrovství, temnou mystiku, masivní zvukový atak - a Uriah Heep s obtížemi hledají dosud neobsazená místa. Obrací se proto k dalšímu oblíbenému cíli soudobých hudebních prospektorů, k progresivnímu rocku. Jeho spojení s hard rockem má před sebou velmi plodnou a rozvětvenou budoucnost, ale album Salisbury zatím patří na tomto poli spíše k tápavějším počinům.

Úvodní skladba Bird of Prey má stylově příkladnou razanci, ale rozvibrovaný falzet Davida Byrona je v ní vyloženě otravný. Následující The Park inspirovaná tradičním andským nápěvem oplývá silnou melodií, ale doprostřed je dost neústrojně vložená kvazijazzová pasáž, což vypadá na poněkud neohrabanou nápodobu postupů King Crimson. Až Time to Live, čistý, sofistikovaný hard rock ve stylu skupiny Free vyznívá opravdu přesvědčivě a dvojnásob to platí o zlidovělém cajdáku Lady in Black, z něhož na konto alba plyne zdaleka nejvíc plusových bodů. Je to song klasických proporcí, s melodií jaké se rodí ze šťastných náhod a s výborně uplatněnou gradací stále plnějšího zvuku. Jasný vrchol alba bez ohledu na jeho obehranost. Navíc hlas Kena Hensleyho, z něhož se stává autorsky i instrumentálně ústřední postava souboru, a který Lady in Black zpívá, je oproti Byronovi o poznání příjemnější a rockově přímočařejší.

Velmi slušná je i další Hensleym odzpívaná věc High Priestess, zbytek B strany už ale okupuje titulní skladba, která jednoznačně míří do vod rozmáchlého progresivního rocku. Uriah Heep evidentně právě s ní chtějí posluchači vytřít zrak a pochlubit se kam až vyrostli, ale výsledek je spíš rozpačitý. Členité kompozici s dlouhými instrumentálními pasážemi chybí soudržnost, tah i nápady, nejvíc jí ovšem hyzdí laciné dechové fanfáry orchestru. Jako bombastické vyvrcholení tedy Salisbury nefunguje a příznivý dojem z předchozích písní se při ní rozplývá. Celkově album není marným příspěvkem k hardrockové evoluci, ale k svébytnému, jasně vyprofilovanému stylu pozdějších nahrávek postavenému na souhře Boxovy kytary a Hensleyho vynalézavých kláves zbývá ještě ujít pár kroků.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

diesbies @ 09.07.2015 21:01:13
Pěkně napsáno, nemohu než souhlasit.

Gattolino @ 09.07.2015 22:25:40
Já zas nemohu než nesouhlasit. Ale proti gustu žádný dišputát.

EasyRocker @ 10.07.2015 07:14:34
Mám od H vše od Salisbury po Return..., v době, kdy jsem si alba koupil, jsem je poslouchal celkem dost, ale s odstupem času u mě tvorba UH neobstála tak, jako tvorba té Akanou zmiňované trojice (nehledě k tomu, že LZ jsou u mě o level výše než ti ostatní ;-) ). Uriáše si občas pustím, ale musím na to mít náladu a je to relativně zřídka. Na mě je jejich hudba jak produkcí, tak i výsledným zněním moc nekonfliktní a uhlazená, necítím tam žádný valný vzruch (pustím-li si LZ nebo Bad Company a po nich UH, nemůžu se ubránit prostě občas zívání), když připouštím, že řemeslně dokonalá. Demons... je u mě vrchol, ale i to by sneslo průraznější produkci. Hudba dokonalá na nějaké pařby, koncerty soudit nemohu.

Snake @ 10.07.2015 07:37:07
...a já zrovna Salisbury pořád ještě nemám :( Kvůli neskutečně ohrané "Lady In Black" jsem ten nákup kdysi odložil a nějak jsem se nedostal k tomu, abych to napravil. Ale nebojím se toho, že by to mezitím vyprodali...

Album je vnímáno celkem rozporuplně i mezi fanoušky UH, Akanova recenze relativně kritická, ale tři hvězdy nejsou zase tak málo. Z období 1970 - 1973 bych jako nejslabší hodnotil "Sweet Freedom", ale to už je jiná kapitola.

luk63 @ 10.07.2015 07:38:16
Ačkoliv mám recenze Akany rád, nemohu souhlasit s výrokem "a Uriah Heep s obtížemi hledají dosud neobsazená místa". Přínos UH pro hard rock je zcela jasný - překrásné sladěné vícehlasy, kterými nedisponovali ani LZ ani DP ani BS. Snad dříve coverversaři Vanilla Fudge. Z tohoto pohledu jsou UH nedocenění. Já s potěšením poslouchám jejich tvorbu až po album Sweet Freedom.

Martin H @ 10.07.2015 08:02:40
Tvorbu Uriah Heep poslouchám až po album Return To Fantasy a nemám s ní problém. Souhlasím s tím, co napsal luk63. Na druhou stranu bych Akanovi nevyčítal, že album Salisbury vnímá zrovna takhle. Osobně titulní skladbu vnímám jako nepatřičné odbočení od jejich stylu, i když tady se pořád ještě hledali. Ty pravé posluchačské hody přišly až na albu Look At Yourself.

Gattolino @ 10.07.2015 09:34:33
Samozřejmě odlišné názory s úctou respektuji; do hry vstupuje tolik faktorů, včetně toho, kdy to člověk slyšel poprvé, že nelze nic porovnávat. Mně třeba osobně "utekl" Dylan, a už jej asi nenaposlouchám, i když si ho velmi považuji. Ale k Salisbury jen malá poznámka: Problém "velkých monumentálních kompozic", pronikajících od písničky na pole více či méně "vážné" hudby s využitím klasických nástrojů bylo vždycky trochu nevděčné a problematické, jsou na to diametrálně odlišné názory, zda to není nabubřelé, zbytečné, apod. Podle mne je ale také rozhodující, zda skladba obstojí i "naostro" pódiově, pokud možno bez playbacků. A megaskladba Salisbury byla hrána i koncertně (>> odkaz a opravdu to zní dost dobře a přesvědčivě. Alespoň na mne to tak působí.

Mohyla @ 10.07.2015 17:07:16
Dávam do pozornosti, ako noblesne sa dá vyjadriť nesúhlas, Gattolino, palec hore!

vmagistr @ 11.07.2015 08:10:34
Pro mě je album Salisbury naopak vrcholem diskografie Uriah Heep a mám jej radši, než pozdější čistě hardrockové desky ("byronovskou" éru mám rád po Wonderworld včetně). Zajímavé je, že dle Akany nejlepší skladby (High Priestess a Lady in Black) na desce naopak považuju za ty slabší.

Hikoki777 @ 11.07.2015 19:43:59
No,nevím. Jak první, tak druhé desce UH jsem několikrát dával šanci a bohužel to vždy dopadlo tak, že jsem musel konstatovat, že Uriah Heep pro mě začínají deskou Look At Yourself. Vyjímkami s obou prvních desek jsou samozřejmě Gipsy, Lady in Black a možná jedna , dvě další.
Přemýšlel jsem při posledním poslechu Salisbury proč. A pak mě to nějak docvaklo. Oni totiž ty skladby na prvních dvou deskách nejsou špatné, ale tak nějak mě přišlo, že by je mohly určitě hrát i jiné, možá dnes už neznámé kapely z přelomu 60/70 let. Prostě tam nebyly ještě všechny ingredience té tajemné, úžasně náladotvorné a uriášovsky originální muziky. Byly tam už první 'vlaštovky',např.výše zmíněné skladby. Ale celý ten neskutečný uriášovský odvaz přišel až s Look At Yourself.
Ne náhodou se taky jako první deska UH dostávala přes síto Železné Opony právě tato deska. Já a všichni mí vrstevníci, ale i starší a mladší známí sjížděli Look At Yourself. S prvním dvou desek se hrály pouze Gipsy a Lady in Black.
A pro svého předřečníka mám upřimnou otázku: Bylo by pro tebe Salisbury tím, co píšeš, ikdyby, z nějakého důvodu, další desky nebyly? Kdyby nepřišly Look at Yourself, Demons and Wizards, Magian´s Birthday?
Možná ano,ale já osobně si myslím, že bychom se tady o Uriah Heep vůbec nebavili.

vmagistr @ 11.07.2015 20:46:20
Hikoki: Pokud jsem tím předřečníkem měl být já, rád Ti odpovím. Je hodně ošidné uvažovat nad tím, co by kdyby. Pokud by Uriah Heep neprorazili a zůstaly po nich dejme tomu jenom ty první dvě desky, asi bych je dneska opravdu neznal (stejně jako spoustu dalších, komerčně méně úspěšných kapel, které zde na progboardu mají své přiznivce). Ale abych odpověděl na Tvou otázku - ano, i v tom případě (kdybych se s jejich tvorbou nějakou náhodou seznámil) by pro mě Salisbury bylo vrcholem (dvoualbové) diskografie Uriah Heep :)
Jen bych ještě upřesnil, že ty "čistě hardrockové desky", o kterých jsem psal v předchozím komentáři, vnímám až od Demons and Wizards (včetně) dál. Look at Yourself je pro mě kvalitou jen o chloupek níž než Salisbury - takže taky parádní deska s propracovanými skladbami.

18.03.2015 Gattolino | #

Salisbury je podle mne historický monument, stejně jako třeba Aqualung, Dark Side of the Moon nebo Led Zeppelin II., učebnice rocku 70. let a hlavně, takřka neoposlouchatelná paráda. Právě na této desce bych chtěl demonstrovat svou úvahu, která nemusí být třeba odborně správná, ale připadá mi docela logická.
Na stroze rockovém Very ´eavy autorsky dominuje zjevně "tvrdá sekce" Box/Byron, kdežto na Salisbury ( i dále) vstupuje jako skladatel masivně do hry geniální Indián Ken Hensley, jehož "achillova pata" je však tatáž jako u McCartneyho - určitá inklinace k hezkým melodiím, někdy až na hranice popu. A právě kombinace těchto protikladných ingrediencí zrodila skvosty na tomto a dalších albech. Drsoň Mick a divoký David drželi melodika Kena na uzdě, jako u Beatles Lennon, a ten naopak dodával jejich skladbám tu magickou uriášovskou parádu, která je vynesla vysoko nad běžný kvalitní rockový standard. Později, kdy Byron bohužel utrácel sílu v alkoholu a Box byl tím možná jako "starý dodnes nejvěrnější uriáš" znechucen, Ken se více chápal kormidla a popovost začíná občas prosakovat,byť na Wonderworldu a Returnu stále ještě příjemně, bylo však zjevné, že kdysi silná tvrdá sekce až na malé výjimky (Beautiful Dream, Suicidal Man), ztrácí sílu a vliv. Výsledkem jsou sice překrásné, ale již čistě podle Kenova nekontrolovaného pera psané skladby na High and Mighty (Weep in Silence, Midnight - jako to nejlepší, ale i Can´t Keep a Good Band Down nebo Can´t Stop Singing, což už je odtroubení konce UH jako elitní rockové kapely. Byť jako popík je to kvalita, Ken nebyl žádný žabař, o čemž koneckonců svědčí celé Firefly. Ale o The Park, Time to Live nebo Salisbury už si můžeme nechat jen zdát.
reagovat

Jardo @ 18.03.2015 16:07:47
Vzhľadom k môjmu veku, môžem len o pár albumoch povedať, že ich počúvam už dvadsať rokov. Toto je jeden z nich. Ešte ma nikdy, ani na chvíľu neprestal baviť - to hovorí za všetko.

b.wolf @ 18.03.2015 16:24:31
Klasika klasik Uriáši, co my jsme se téhle fošny naposlouchali a jak se všichni učili mastit Lady in black... Já mám ovšem z téhle desky nejraději The Park, to je prostě paráda-D. Byron ve své vrcholné formě. UH poslouchám poměrně pravidelně, ale jenom do vzpomínané High and mighty, po Byronově skonu už mě to nebere, sem tam ještě Abominog, ale fošny z B. Shawem mně nijak neberou. Stařešinové se sice snaží, ale UH bez Byrona a Hensleyho je jako Queen bez Freddieho a Nazareth bez McCaffertyho. Tohle album je ovšem bez chyby. 5/5

Michálek @ 18.03.2015 16:31:54
Jedna z desek, které někdo zapomněl v roce 73 v taxíku otce mého kamaráda, a tak jsme jako desetiletí měli tu čest poslechnout špičkovou muziku... Taková blbá náhoda a člověka to vyprofiluje na celý život....

alienshore @ 18.03.2015 16:36:47
Salisbury som nikdy nemal v skutočne rád. Celkove je dosť expresívny a "vrcholom" je 16-minútový titulný hokus-pokus s orchestrom. Toto mám problém prežuť ešte aj dnes, je to príšerné nudné, chladné a hudobne preafektované množstvom dychových nástrojov, ktoré majú navodiť pocit čohosi výnimočného.

kali @ 18.03.2015 17:10:49
10 let jsem to kdysi v mládí poslouchal, pak dalších 30 let ne a v tom budu pokračovat. Synkopy 61 pěkně udělali The Park a sem tam v rádiu slyším Lady In Black. Průměrný hard rock.

martin69 @ 18.03.2015 17:20:50
30let, to poslouchám,a budu v tom pokračovat, až do smrti...Každému, dle jeho chuti.

Jardo @ 18.03.2015 17:23:20
alienshore: v pohode, každý máme iný vkus. Ale čo hovoríš na Byronov spev. Predovšetkým v titulnej piesni exceluje.

alienshore @ 18.03.2015 17:50:24
Jardo, Byronov spev mi v podstate nikdy nevadil, aj keď bol zvláštny svojim smutným prejavom. V titulnej kompozícii spieva samozrejme dobre a kvalitne, ale to nie je to podstatné čo vnímam, keď okolo sa dejú veci čo ma naozaj neberú. Pre mňa najvýznamnejší album Uriah Heep bude vždy Demons And Wizards (a pre hard-rock aj najprínosnejší), pretože je pocitovo aj inštrumentálne veľmi vyrovnaný a funguje ako celok od začiatku až do konca.

Jardo @ 18.03.2015 17:58:03
Vďaka za odpoveď. U mňa je na prvom mieste bezkonkurenčne Look at yourself, nasledovaný Démonmi a týmto opusom.

Jarda P @ 19.03.2015 06:54:33
Můžu se umlátit smíchy čtu, že někdo hodnotí UH jako průměrnou kapelu. Ve sovnání s tím, co nabízí v poslouchacích vláknech, je to rajská hudba. Pro mě bude navždy poslech jejich alb s Davidem Byronem zážitkem a nic na tom nezmění mudrování mudrců z konkurenčního webu.

kali @ 19.03.2015 07:33:57
To je fajn, když se hudební odborník umlátí smíchy.
Hlavně u rajských UH.

Jarda P @ 19.03.2015 07:59:59
Soudný člověk si o sobě neřekne, že je odborník. To dokáže jen ten, kdo umí pouze mentorovat a svůj názor vydávat za objektivně platný.

Gattolino @ 19.03.2015 09:06:45
Názor, že David Byron byl asi nejlepším rockovým zpěvákem všech dob, směle sdílím. I v mé soukromé patnáctce nejlepších rockových zpěváků (Byron, Gabriel, Hammill, Collins, Plant, Gillan, Mercury, Bowie, J.Anderson, Cousins, Lennon, Surkamp, Jagger, Lake, I.Andreson) by byl na první příčce. Měl všechno - dokonalou techniku, procítění, energii, poetičnost, romantiku i agresivitu, a byl od prvního tónu nezaměnitelný.

Jarda P @ 19.03.2015 11:10:37
Souhlasím s tím, že u mě je Byron na prvním místě spolu s Gillanem.

yngwie3 @ 19.03.2015 19:10:51
Vážim si názory a myšlienky Petra Gratiasa a preto si dovolím citovať jeho slová, s ktorými súhlasím ... " V hardrockové orientaci byla výsostnou kapelou, která pracovala s vokálními vícehlasy, tak jako v dané míře nikdo jiný " koniec citátu ...

tak aký " priemerný hard rock " ? ...

kali @ 20.03.2015 06:01:46
Gratias nepíše písmo svaté, já s jeho výrokem nesouhlasím a proto průměr.

PaloM @ 20.03.2015 06:11:18
yngwie3: mám rovnaký názor, no diskusie okolo Uriah Heep sú ako jalová krava, preto sa už nezapájam.

EasyRocker @ 20.03.2015 08:19:56
Musím říct, že ač mám klasický hardrock v oblibě, nikdy jsem nebyl nějakým zapáleným fanouškem UH, ani Byrona. Je pravda, že mám raději to bluesovější pojetí rocku, jaké implementovali LZ, je to otázka vkusu, ničeho jiného, a ten je mi bližší. Hudba UH mi proti LZ vždy připadala jako rozdíl třídy, ale to je můj názor, a hudba UH jako dosti nekonfliktní hudební proud. Navíc mám jen desky od Salisbury do Return to Fantasy, pak už jejich tvorbu nějak neregistruju vůbec... Nejlepší album určitě Demons and Wizards, vynikající dílo, ale i tam je slyšet, že by byla potřeba trochu zvukově nakopnout, je tam na mě prostě moc "klouzání" a málo ostrých hran. Demons bych ale pětku dal, Look..., The Magician´s a asi i Sweet Freedom čtyřku, Salisbury trojku, s Return... už mám trochu problém, tam jsou u mě výstavní kusy jako titulka, ale pak už na mě dost popěvkové záležitosti... Takže, v kauze UH bych měl vlastně taky na šibenici :-)

yngwie3 @ 20.03.2015 14:26:58
Petr Gratias skutočne nie je apoštol, ale vzhľadom k jeho erudovanosti, rozhľadu, pamäti a vyjadrovacím schopnostiam, by som si ho za šíriteľa myšlienok určite vybral ... tí, ktorý ho zažili a počuli, potvrdia ...
Takže na ďaľšie stretnutie s ním, minimálne na Vinohradskom Woodstocku, sa teším ...

19.02.2012 Petr Gratias | #

Druhé řadové album Salisbury považuji za zdařilejší než to první. Na tomto albu si skupina ujasnila koncepci a pravděpodobně uvnitř kapely bylo rozhodnuto, kdo jakou zaujme pozici. Že se stane Ken Hensley jakýmsi ideologickým mozkem a instrumentální prioritou kapely a frontmanem zpěvák David Byron. Znovu se po letech o tom ubezpečuji. Kapela změnila do určité míry i sound a přitvrdila. Zcela jistě si byla jista priority, kterou na britském hudebním trhu zaujala.
V hardrockové orientaci byla výsostnou kapelou, které pracovala s vokálními vícehlasy, tak jako v dané míře nikdo jiný. Tato okolnost se pro ně stala velice brzy možná hlavním poznávacím znakem a vlastně se toho Uriah Heep drží dodneška (s menšími či většími úspěchy)

BIRD TO PREY – výrazný rockový nástup, jako předobraz dynamicky vyváženého hudebního konceptu, v němž cítím spojení hardrocku s prvky artrocku, s nímž se Uriah Heep v kompozici vyrovnávají. Skladba je hodně členitá a jednou z prvních věcí, které zaujmou jsou vokály. Mají jasnou a pevnou stavbu. Bicí se mi zdají ještě poněkud méně průrazné, než na následujících albech, ale kytarové party jsou patřičně zaostřené a melodická linka je nádherně vystavěna. Dynamické akcentování má svoji sílu a dodává skladbě jisté napětí. Opakující se schéma rockového riffu má údernost a posluchače tvrdší hudby rozhodně strhne….

THE PARK – výrazně se ubere na dynamice a na agresivitě. Vlastně žádná neexistuje. Přichází nádherná staroanglická balada jako z učebnice. Sólový vokál Davida Byrona má čistý prostorový tón a vznáší se jako anděl nad potemnělou krajinou jezer, bažin, lesů. Další připojené hlasy působí až nadzemsky ve své velebnosti a totálně odzbrojují s ohlédnutím na militaristicky pojatý obal alba. Hensleyho hammondky dokreslují atmosféru společně s cembalem a akustickými kytarami. Přichází mezihra, která přináší zcela nečekaný zlom. Varhanní téma s bublajícími tóny a přesnou souhrou bicích, baskytary, varhan a tlumených kytarových tónů se mírně vracejí k americkým Iron Butterfly, ale zároveˇ%n zde cítím mírný „jazzový“ nádech….. Téíma se ovšem vrací zpátky k původnímu motivu, který je harmonicky pozvedán s výtečnými vokálními party. Nádherná skladba. Myslím, že podobnou Uriah Heep už v budoucnu nikdy nenapsali a podvědomě mi bude na každém albu tak trochu chybět, třebaže vytvářeli ještě řadu let poměrně silné balady. Originální a výtečný počin na albu. Skladba inspirovala brněnské Synkopy 61 k vytvoření coververze, která se jim po vokálně stránce docela podařila a kapela pak do svého repertoáru zařadila i další skladby od Uriah Heep a v první polovině sedmdesátých let byly nazývány jakýmsi derivátem jejich hudby…. Originál samozřejmě zůstal nepřekonatelný!

TIME TO LIVE – důrazný rockový nástup hutných bicích a basů a tremolo hammondek a rychle vyměňované tóny elektrické kytary startují další skladbu. Kytarista Mick Box mocně prošlápne wah wah pedál a konečně je tu i David Byron, který svým dobře frázujícím hlasem se zdobnými ornamenty vstupuje do skladby. Hardrock čitelný a srozumitelný. Není zde kladen důraz na harmonické proměny, ale přesto se melodická linka důrazně čitelná a hardrocková přímočarost přitahuje pozornost. Byrona je třeba pochválit, pokládá se do své interpretace s velkou vehemencí, ale nástrojový doprovod je tentokrát hodně svázaný

LADY IN BLACK – ozvěna naechovaných bicích a zvonění akustických kytar a pak už zde máme i lidský hlas….. Co k téhle skladbě vlastně napsat. Pravděpodobně nejhranější a nejslavnější skladba Uriah Heep vůbec (neříkám nejlepší!). Zcela určitě každá skupiny na světě touží napsat skladbu, která by se tak jasným vemlouvavým a strhujícím účinkem dotkla milionů posluchačů na celé světě a dala by se hrát i čtyřicet let po svém vzniku. Tak tohle všechno se Uriah Heep v téhle skladbě podařilo. Ken Hensley na ní vydělal na tantiémách obrovské jmění a zaplatil tak Uriah Heep cestou do stanice nesmrtelnosti. Píseň opravdu zlidověla, hrávala se v zakouřených hospodách, ale i u táborových ohňů a na mejdanech a když skomírající sláva Aleš Brichty nabírala nebezpečný propad, vzpomněl si na Lady In Black (stejně jako na Omegu) a udělal z ní svůj domácí velebit. Na výměnu A moll a G dur se dá udělat „spousta hudby“ a máme tu baladu, jakol vyšitou. Aby se neztratil její rockový charakter, tak Box do ní vypreparoval na elektrickou kytaru ostrý vstup, stejně jako baskytarista Paul Newton. Zásadně je zde vokální linka, ale mě oslovo valy i zvonící akustické kytary…. Jinak bych ale řekl (slovy Jardy Merhauta), že tohle je „proflákla píseň“ a i přes její věhlas jí její „profláklost“ už asi nikdo neodpáře….

TIME PRIESTESS – zvonění flažoletů, rozklady akordických proměn a ostrá slide-kytara Ken Hensleyho propojená s elektrickou kytarou Micka Boxe zde hrne do popředí další ukázku dravé hardrockové provenience s doprovodem výtečných vokálních partů. Melodická linka je jasná a nosná a opakující se schéma s čarodějným dozvukem vokáklů přináší svoje ovoce. Kytarová jízda je opravdu přesvědčivá a tajuplné přelévání vokální linky mě připomene newyorské rockové symfoniky Vanilla Fudge, k jejichž odkazu se v raných dobách Uriah Heep Hensley hlásil.

SALISBURY – máme zde poslední skladbu. Mocný nástup orchestrace s patetickým nátiskem otvírá jakoby nějakou divadelní scénu anebo nastoluje závažné téma s dramatickým obsahem. Odpočátku ji provází tajemno a když se zde zbortí i monumentální zvuk hammondek do řeřavého soundu, víme, že nás čeká mocný opus, který Uriah Heep chápou jako umělecké vyústění snažení na tomhle projektu. Po více jak dvouminutovém úvodním tématu vstupují do kompozice rockové prvky. Byronovské zpívání dodává ten podmanivý vokální sound na němž skupiny stojí a orchestrace mírně podstoupí do pozadí a jako šlehy bičem se akcentované nástupu snaží podepřít Byronův dramatický vokál. Ostře odsekávané kytarové nástupy pak otevírají prostor pro širokoplošně pojaté téma. Zcela nečekaně zde Uriah Heep vstoupí opět na jazzovou půdu a kombinace newtonovského „šlapání zelí“, swingujících bicí Keithe Bakera a zbytečně brzy odpojených Hensleyho hammondek.
Když skladbu poslouchám, neubráním se pocitu, že když vznikala Nová syntéza 2 (Modrého Efektu) a suita Touhy (Synkopy 61), takže inspirace přicházela právě odtud (zejména v případě prvního jmenovaného…. „já chtěl bych mít oči dvou Pegasů“).
Kompozice ovšem prochází řadou proměn a znovu si vybavuji její použití buď jako soundtrack, nebo podkres pod scénickou divadelní hudbu. Do skladby přicházejí fortissimo, i pianissima a orchestr podbarvuje celé dramatické téma. Do značné míry to sice potlačuje samotnou skupinu (která je samozřejmě přítomná), ale na druhé straně si Uriah Heep vyzkoušel práci s orchestrem a vytvořili tak hudební útvar, který už dané míře později nezopakovali. Mick Box zde naservíruje rychle kytarové sólo a já zůstávám stále ohromen nad vokální stavbou celé kompozice, ale Box se zase vrací a svoje kytarové běhy špikuje wah wah pedálem. Jeho nekonečně dlouhá jízda dodává hardrockovou injekci skladby, kterou bychom mohli nazvat rapsódií….
Kladu si otázku, jestli by dnešní Uriah Heep podobný typ skladby utáhli na svých koncertech a přestože je kapela desítkami let vyhraná, myslím, že koncertně by tenhle majestátní opus dnes nebyl tím pravým řešením….
Odvážný pokus spojit orchestr s hardrockovou kapelou na albu vyšel, přesto si myslím, že zde kapela vyzkoušela a vzájemně se asi i prověřila, že jít touto rozevlátou grandiózní cestou nebude ta nejsprávnější volba a tak na následujících albech jsme už nebyli konfrontováni podobným kompozičním stylem a mohli se oddávat jejich přicházejícím nejsilnějším obdobím jejich kariéry…

Závěrečná skladba Salisbury byla odvážným kompozičním pokusem vyrovnat se s delší stopáží. Na rozdíl od Pink Floyd, King Crimson, Van Der Graaf Generator se tu nejedná o nějakou suitu, ale regulérní dlouhou skladbu, která měla přesvědčit o instrumentálních a vokálních schopnostech kapely a také naznačit, že Uriah Heep sice touží po úspěchu, uznání a popularitě, ale na druhé straně, že chtěli podporovat progresivní proud hudby, v němž chtěli prozkoumat nejen svoje schopnosti, ale i jisté hranice.
Myslím, že album Salisbury je výborný hudební projekt a čtyři hvězdičky si zcela určitě zaslouží. Do dokonalosti však ještě něco chybělo….



reagovat

@ 22.02.2012 19:47:21
osobne bych dal vsem UH studiovkam od Salisbury do Sweet Freedom 5* ..kazda deska je trochu jina, ale vsechny perfektni..

b.wolf @ 22.02.2012 20:38:42
Souhlas s ufologem; Salisbury je vynikající placka, zvlášť Bird of prey a závěrečný opus jsou skvělé.

Petr Gratias @ 22.02.2012 21:13:53
Zdravím Ufologa a Wolfa.....
souhlasím s Vámi, pánové....
no nicméně jsem vnitřně přesvědčen, že
LOOK AT YOURSELF a DEMONS AND WIZARDS
jsou obecně nejlepší alba Uriah Heep.
Vlastně sem mohu řadit i THE MAGICIAN´S BIRTHDAY
a ještě SWEET FREEDOM, ale ta první dvě jsou osobně moje vrcholy téhle kapely a proto jsem to chtěl mírně
odstínit jemnou rozdílností....

martin69 @ 14.03.2012 14:59:08
Lady Black,předělal Arakain na albu Legendy.>> odkaz

05.07.2011 Hikoki777 | #

Je naprosto evidentní a mě už dlouho jasné, a taky se mi to potvrzuje při pročítání příspěvků na tomto fóru, že každý máme jisté kapely,a pak často jen určitá období ve jejich vývoji,(nebo´vývoji´),různé line-upy těchto kapel,a v neposlední řadě konkrétní alba doživotně spojena s učitým konkrétním obdobím,kdy jsme byli naladěni právě na tuhletu muziku,něco krásného prožívali apod. U mě to bylo nejsilnější pochopitelně v pubertě, kdy je člověk nejotevřenější hlavně emocionálně. A tak se stane,že se ta, či ona deska prostě vryje do emocionální paměti a při jejím poslechu se vracíme do těch nepopsatelně úžasných pocitů, které sem kdysi prožívali. Nechci říct, že to tak má každý, ale u mě to tak, až na vyjímky, funguje.
Možní ste už pochopili, kam tím vším směřuju.
Uriah Heep, Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath byli mí pubertální hrdinové hardrocku, jako u řady z vás. Každá z těch kapel na mě působila jinak. Uriah Heep asi nejemocionálněji-to co sem prožíval u jejich hudby bych dnes vyměnil za prožitky z úplně jiného ranku. Prostě mě ta hudba unášela do jiného světa a dávala prožít často extatické pocity.
Tím ovšem mluvím pouze, a teď mě je jasné, že se dotknu a bolestně zasáhnu (ale tak to prostě, dle mého citění, asi má a musí být, a žádné teoreticko-analytické zdůvodňování tady nefunguje)city všech autorů recenzí této desky.
Mě prostě Salisbury nikdy nic neříkalo,a to ani v těch 14-15 letech v r.74-5, ale ani nikdy později, a dokonce ani včera, kdy na základně nové recenze jsem si řekl, že jsem něco musel prošvihnout a tak si to poslechnul znovu, a bohužel se utvrdil v tom , že jediná skladba, kteá mě vždycky brala a bere je Lady in Black, podobně jako z 1.alba pouze a jedině Gypsy.
Pro mě byly naprosto ekvivalentně geniálně uriášovské jen vlastně alba ´Look At Yourself´, ´Demons And Wizards´, a ´The Magicians Birthday´, a ještě taky, už trochu míň´Sweet Freedom´. Tím pro mě bohužel tato kapela nenávratně skončila.
Tak a teď mi poraďte, co s tím. Samotnýho mě to štve.
A ještě jednou chci zopakovat, že jsem se rozhodně nikoho nechtěl dotknout. Byla to jen taková malá úvaha.
reagovat

redrocker @ 05.07.2011 08:16:46
Proč píšeš recenzi, když se bojíš, že se někoho dotkneš! Diskuze by měla být pro svobodné vyjádření názoru.

pito63 @ 05.07.2011 09:30:52
Pridávam sa k redrockerovi; každý má právo na svoj názor.

Hikoki777
Zaujímavá úvaha. Uriah Heep sledujem do dnešných dní, takže nedelím tvorbu podľa jednotlivých zostáv. Táto formácia si ma získala.
Ako Ti poradiť? Tu žiadne rady nepomôžu, na to nie je nijaký zázračný recept. Buď ma to chytí, baví, osloví, alebo naopak. Preto by som sa tým nezaťažoval a venoval sa kapelám, albumom, ktoré spĺňajú moje meradlo kvality.

Hikoki777 @ 05.07.2011 12:50:20
Díky za pochopení, chlapi. Ona to vlastně, jak říkám v samém závěru,recenze vlastně být ani neměla,protože tam tu desku ani nerozebírám, spíš takové mé zamyšlení a podivení nad tím, jak všichni předchozí,na tomto fóru významní recenzenti, do jednoho,toto dílo opěvují. To byl důvod mé reakce.

PaloM @ 05.07.2011 19:30:36
Hikoki777: pito63 ti to povedal veľmi presne, myslím si to isté. Vôbec sa s tým netráp a venuj čas iným albumom a iným skupinám. No, na mňa urobila veľký dojem prvá časť tvojej úvahy, to je presne, čo aj ja cítim, ale neviem to tak pekne vyjadriť.

Uriah Heep patria k mojim najobľúbenejším starým hard rockovým skupinám. Tie najlepšie nahrávky s Byronom som preto nerecenzoval, lebo sú pre mňa jasné ako facka: 5, možno niekde 4 hviezdy a bez komentára. To je proste pre mňa klasika. S debutom som mal dlhé roky problém stráviť ho.

04.07.2011 nowhere_man | #

Salisbury je album, ktorý nemá žiadnu chybičku. Je to jedno z vrcholných diel tejto kapely. A myslím, že žiadny iný album od Uriah Heep nemá takú úvodnú pecku ako tento. Skladba Bird of prey je poriadna nakladačka, v ktorej David Byron všetkým dokazuje, čo dokáže s hlasom. Strmhlavá jazda. Po takej jazde prichádza presný opak - nádherná citlivá skladba The park. A ktože to tu zasa dokazuje, že je neprekonateľný spevák? Správane, David Byron. A inštrumentálna medzihra je takisto nádherná. Time to live je potom temnejší rokec, ktorý má veľmi dobrý riff. Myslím, že Lady in black netreba predstavovať, každý pozná túto skladbu, bola to prvá skladba, ktorú som poznal od Uriah Heep a spieva ju Hensley. Ken Hensley spieva aj nasledovnú veľmi melodickú High priestess. No a potom prichádza opus so symfonickým orchestrom Salisbury o dĺžke skoro 17 minút. A podľa môjho názoru ide o najlepšie spojenie orchestra s rockovou kapelou aké poznám. A najviac milujem pasáž od 11 minúty, keď hviezdi Box na gitare a zbory na čele s Byronom. To je jednoducho krása. Čo sa týka bonusových skladieb - máme tu B stranu singla Simon the bullet freak, postavenú na basgitare, ale tá ma až tak neoslovila. Čo ma však oslovilo, je Here am I. To je skladba, ktorá patrí k top skladbám kapely. Krásne zbory a inštrumentálne výkony. Takže album Salisbury je majstrštyk kapely Uriah Heep a rovnomenný opus jedno z vrcholných diel syntézy orchestra s rockovou kapelou. Hodnotenie jasné.
reagovat

pito63 @ 05.07.2011 11:38:29
Takmer 4 roky sa tu ľady nepohli a zrazu, v priebehu dvoch dní, 2 recenzie. To je len a len plus. Tento titul si zaslúži pozornosť.

nowhere_man
Stotožňujem sa s Tvojím názorom, mám rovnako veľmi kladný vzťah k tejto platni. Osobne by som vyzdvihol skladbu "The Park".
Je dobre, že si pridal svoje hodnotenie. Ak už pre nič iné, tak si aspoň pomohol jednému fanúšikovi, aby sa vyspovedal zo svojho sklamania zo "Salisbury". Bez Teba by tú odvahu možno hľadal ešte poriadne dlho.
Vďaka za recenziu a teším sa na ďalšie hodnotenia! Dúfam, že nevynecháš éru Bernieho Shawa.

Matouš @ 13.07.2012 12:22:07
nowhere_man: Naprostý souhlas s recenzí! Salisbury bylo první album, které jsem od Uriah Heep slyšel. Pamatuju si, jak mi ho otec nahrával na kazetu z LP (Na gramec mu nikdo nesměl sáhnout...). Salisbury pro mě bylo naprosto iniciačním zážitekm, který si dodnes rád nostalgicky připomínám. První co mě tehdy ihned fascinovalo, byla hutnost zvuku, drsnost protkaná křehkými melodiemi...

05.12.2007 Voytus | #

Druhá deska ukazuje UH zase trochu jinak než Very \'eavy. Přibývá vlivů z klasiky a mizí blues. Do popředí se jako autor dostává Ken Hensley, který bude na dalších deset let po autorské stránce klíčová osobnost kapely.
Úvodní Bird of prey začíná typicky razantně, klávesový motiv a vícehlasé zpěvy v úvodu jsou to nejlepší z celé skladby. Jinak je samozřejmě výborně vystavěná, na úvod nic lepšího zaznít nemohlo.
The Park je naproti BoP nečekaným kontrastem. Jemné falzety, akustické kytary, spinet a další z nezapomenutelných melodií, tentokrát s krátkou najazzlou mezihrou. Taktéž dobře pojáté sólování - není nutné se předvádět v každém taktu. UH umějí přemýšlet.
Je čas to zase trochu rozjet - Time to live. Ze spolupráce Boxe, Byrona a Hensleye vždy vznikne něco tvrdšího. Jednoduchý riff, chytlavá melodie, sólo...úplně jednoduše vystavěná skladba, jenže to není rozhodující.
To, že UH píší především písně je jasné z hitovky Lady in black. Jednodušeji to snad už nejde. Dva akordy, sloka a \'refrén\' beze slov, opět akustika a klavír. Když někdo umí...
High priestess se zvolna rozjíždí, slide kytary, pak krátké kytarové sólo, další parádní melodie - hlavně druhá sloka s harmonizovanými konci frází.
V protikladu těmto jednoduchým písničkám (to nemyslím nijak špatně, kdyby takhle hráli v rádiích, rozhodně by to nemohlo nikoho urazit a navíc by si leckdo rozšířil obzory o kvalitní muziku) stojí kompozice Salisbury. Autory jsou opět Box, Byron a Hensley, takže je jasné, že si vyposlechneme něco tvrdého a zároveň melodicky a aranžérsky zajímavého. Ale tohle je opravdu ještě někde jinde. Spojení rockové kapely a orchestru zkoušel leckdo s různým úspěchem. Zde to funguje. V šestnácti minutách se toho děje hodně - místy to připomíná filmovou hudbu. Orchestr v hardrockových riffech pomáhá udržovat napětí, obě \'složky\' ale především spolupracují, což se jiným kapelám tak dobře nedařilo. Také musím vyzdvihnout práci rytmiky (Paul Newton - bass, Keith Baker - drums). Skladba je výborně vygradovaná, lepší na konec dát nemohli.
Deska Salisbury je v jistém smyslu ještě hledáním toho správného výrazu, ale o to pestřejší a zajímavější. Snadno se dá ale odhadnout o čem budou UH dál. Přijde ještě mnoho nezapomenutelných melodií.
reagovat

08.11.2007 hejkal | #

Vskutku parádny pokračovateľ dubutu.

V obmenenej zostave, ale zato s plnou vervou, sa ťažkí rockeri vrhli na tú trošku progresu, tak populárneho začiatkom 70-tych rokov.

Slušná prvá strana albumu je zavŕšená absolútnou rádiovou hitovkou Lady in black (ktorú tak okato prerobili Styx v Boat on the river).

Druhá strana platne je samozrejme definovaná predovšetkým skladbou Salisbury, ktorá využíva nejaký ten orchester, ale ide v podstate o slušne nadupaný hard rock.

Rozhodne zaujímavý album.
reagovat

Bulik @ 18.01.2010 14:49:33
Salisbury je to nejlepší, co jsem kdy ve spojení rocku a orchestru slyšel!!! Muzika úžasně graduje, zpěv je krásný a kultivovaný až mrazí v zádech. Taková muzika se nikdy neoposlouchá! Pouštím si to dodnes. Myslím, že je to nejlšepší věc, co Uriah Heep kdy vytvořili.

zdenek2512 @ 23.01.2013 07:52:45
S touto skupinou jsem přišel poprvé do kontaktu když kamarád přivezl na internát album Demons and Wizard pro mě to byla neznámá kapela. Začal jsem se pídit po starších albech a nahrál si Look at Yourself, to bylo výrazně lepší již úvodní skladba a July Morning. Poté přicházely Live January, Sweet Freedom a Wonderworld. Po poslechu těchto velmi slabých alb jsem všechny Uriah Heep co jsem měl nahrané vymazal a již jsem se k nim nechtěl vracet. Souběžně jsem si nahrával takové skvosty jako první alba Pink Floyd, Trout Mask Replica, Absolutely Free, Are You Experienced, Pawn Hearts, In the Court of Crimson King apod. Uriah Heep jsem dá se říci od té doby vůbec neposlouchal. Až v souvislosti s Radiem Beat jsem si našel tento server a poslechl si prvních pět alb můžu k celé tvorbě UH konstatovat toto. Very Eavy Very Umble pouze Gypsy , Salisbury Park, Look At Yourself titulní píseň díky hostování bubeníků od Osibisy a I Wann Be Free July Morning je zbytečně natažené, Demons And Wizard Wizard, Live inJanuary pouze obal jinak obsah se špatným zvukem. Co také čekat od kapely, která úspěchy slavila pouze ve střední Evropě. Nebyl o ně zájem ani v Anglii natož za oceánem. Potom dost dobře nechápu proč výplody této druhořadé kapely hodnotíte 5 hvězdami a jednu z nejlepších desek rockové historie Piper At The Gates Of Dawn pouze dvěmi. Dá se to vysvětlit pouze tím, že desky UH hodnotíte v kontextu jejich tvorby v porovnání například s Pink Floyd by jejich 5 hvězdičková alba byla maximálně za 1 hvězdu.

Borek @ 23.01.2013 13:10:48
Ááá, pán bude zřejmě fajnšmekr a intelektuál. A taky znalec a odborník. A nebo že by jen další druhořadej provokatér?
"Cé" je správně! Jinak by svou pseudoargumentaci opřel o víc, než nahrané pásky, poslech pěti alb a umístění v žebříčcích. A v textu by nenasekal tolik ortografických chyb...

hejkal @ 23.01.2013 13:19:36
Hviezdičky nesúvisia s ničím, len s okamžitou náladou. Ich medzialbumový charakter je preto nezmysel. A Uriah Heep mám tisíckrát radšej ako Pink Floyd, nuž by to porovnávanie nedopadlo naznačeným spôsobom ani omylom. Prajem pekný deň.

PaloM @ 23.01.2013 17:20:53
hejkal, v súvislosti s poslednými reakciami som si prečítal tvoje niekoľko rokov staré postrehy a zaujalo ma, citujem: "Lady in black (ktorú tak okato prerobili Styx v Boat on the river)." To sa mi teda vôbec nezdá. Čo tomu nasvedčuje, že ide o prerábku ?

zdenek2512: hodnotenie popularity Uriah Heep v celosvetovom meradle - to nemožeš myslieť vážne. Podľa tohoto článku (jún 2011) predali okolo 30 miliónov nahrávok >> odkaz

OHNOTHIMAGEN @ 23.01.2013 17:49:01
"Co také čekat od kapely, která úspěchy slavila pouze ve střední Evropě. Nebyl o ně zájem ani v Anglii natož za oceánem."

Ohó, já se směji!
Dvanáct alb v britském žebříčku (z toho tři v první dvacítce), šest v první dvacítce australské hitparády, permanentně výborná umístění v ryze středoevropském Finsku, čtyři zlaté desky v USA...

A těch zemí, kde koncertovali... přitom téměř nikde o ně nebyl zájem, že... UK, Spojené státy, Austrálie, Kanada, v postatě CELÁ Evropa včetně SSSR, dále Brazílie, Japonsko...

hejkal @ 23.01.2013 17:55:42
PaloM - už je to dávno, čo som počul Boat on the river, ale pokiaľ ma pamäť neklame, je to veľmi podobná skladba, tempom, vyznením, náladou.

Danny @ 23.01.2013 18:02:58
Palo, slyším to stejně jako hejkal. Aranžmá akustických kytar je úplně stejné, v doprovodné hře mají dokonce akcenty na stejných místech. I harmonie je v podstatě stejná: liší se až ve čtvrtém taktu každé fráze, takty 1 až 3 jsou v každé frázi identické. Styx tento problém vyřešili tím, že píseň opatřili "novým" (tedy svým) refrénem.

PaloM @ 23.01.2013 18:43:29
Chlapci, vy ste aktívni muzikanti a ja hudobný analfabet, tak nemám šancu argumentovať. To, čo počujem podobné, je rytmika a možno akustická gitara. Melódie sú však úplne odlišné.
Styx >> odkaz
Uriah Heep >> odkaz
Nenašiel som na webe nič o plagiáte v tejto súvislosti.

Danny @ 23.01.2013 19:03:32
Palo, mnohokrát jsi dokázal, že máš výborný sluch, rozhodně nejsi žádný analfabet.
Ano, melodie jsou odlišné, když si ale poslechneš to, co je pod nimi, je až zarážející, jak si jsou obě písně podobné.

yngwie3 @ 23.01.2013 21:11:50
Lady in black a Boat on the river, sú dve úplne odlišné záležitosti. Každá má inú štruktúru. Vypočul som si obe veci, zahralo som si ich a styčných bodov som našiel skutočne minimum.

Danny @ 23.01.2013 22:05:28
Taky jsem si obě věci zahrál a co jsem objevil, to jsem popsal výše.

zdenek2512 @ 24.01.2013 07:53:43
Nechtěl jsem nikoho popudit akorát mi vadilo, že p. hejkal hodnotí PF podle mě příliš nízko, ale to je jeho věc. Jinak UH se mi líbili když jsem měl 17 let. Od té doby jsem začal poslouchat kapely typu Gong, Soft Machine, Can, Art Bears, Art Zoyd, Captain Beefhearta, Franka Zappu a to je trochu jiné kafe než UH. To 6e někteří z vás považuji UH je jejich věc a tím bych to ukončil. Po roce 1975 tvorba UH nestála za nic ikdyž se jim v prvních 5ti albech povedlo pár hitů, které se na našich radiích hrají.

hejkal @ 24.01.2013 08:06:30
Beriem na vedomie, že ti to vadilo. Mne to nevadilo. :)

zdenek2512 @ 24.01.2013 08:06:32
Jinak p. hejkala si vážím pro jeho recenze jiných desek např Wishbone Ash, Sir Lord Baltimore, Blue Cheer. Tady jsem s ním naprosto v souladu. Akorát ty UH mi nesedí.

PaloM @ 24.01.2013 09:15:24
Teraz mi yngwie nahral, lebo je rovnako aktívny hudobník ako hejkal a Danny :-) Vôbec mi neide o to, kde je pravda, mne sa obidve piesne páčia a vždy sa mi páčili.
Zdenek so 4-ciferným číslom (sorry, nepamätám si a pri písaní poznámky sa predošlé reakcie nezobrazujú):
mám kamaráta a je to najlepší kamarát, je mi ako brat. Sme rovesníci. On má presne rovnaké názory ako ty. Skoro všetka muzika, čo sme počúvali ako tínejdžeri (hrozné slovo), mu už dnes nič nevraví, pre neho sú to starci opelíchaní. Koľkokrát sme sa povadili a najviac ma naštval, keď sprdol terajšie hranie maďarskej Omegy. Ani nie tak hudbu ako ich vzhľad. No, na kamarátstve to nič nemení, voči ostatnému životu sú to prkotiny.
No, na tvojom mieste by som nevynášal súdy ako všeobecne platnú a objektívnu veličinu. Byť tebou, tak by som písal, že je to tvoj súkromný názor.

luk63 @ 24.01.2013 13:13:29
zdenek2512: cituji: "...UH se mi líbili když jsem měl 17 let. Od té doby jsem začal poslouchat kapely typu Gong, Soft Machine, Can, Art Bears, Art Zoyd, Captain Beefhearta, Franka Zappu a to je trochu jiné kafe než UH." Mě se UH líbili od sedmi let, tedy od 1970. Taky jsem později přesunul těžiště svého zájmu ke kapelám, o kterých píšeš a dalším, ale UH do r. 1975 jsem nikdy nepřestal poslouchat a nedám na ně dopustit. Pokud UH považuješ za druhořadou kapelu, tak jsi dost vedle.

zdenek2512 @ 26.01.2013 05:28:26
Tak to klobouk dolů v sedmi v první třídě v této komunistické zemi. UH mě přestaly zajímat po vydání Wonderworldu, protože to byl opravdu škvár a další
alba jakbysmet. Ani jejich předchozí tvorba nedosáhla na LZ v rámci hard rocku. Zajímavé jsou na nich možná ty vícehlasy, ale to je tak všechno. Kdybych ještě nahrával na kotoučák tak dobré jako dohrávka na volné konce pásku. Včera jsem zaslechl nějakou skladbu od Mountain na Beatu ta byla parádní hardrocková jízda, nebo první skladba na Kingdom Come od Sir Lord Baltimore to je jiný kafe. Mně osobně více imponují trochu ulítlý věci např od Gong, Captain Beefheart, Diamandy Galas, Sonic Youth, UT, Can, Magma apod. Na těch UH nic nevidím. Pouštěl jsem si Salisbury tak 4x dokola a vychází mi z toho pouze ten Park možná taky proto že ho předělali Synkopy 61. Nicméně první tři alba UH mám ve sbírce jak na CD ( originál Sanctuary) tak na vinylu.

zdenek2512 @ 26.01.2013 05:35:54
luk63: přečetl jsem si tvůj profil. Tvůj bratr je stejný ročník jako já. Tak proto těch 7 let. Beru. Rovněž se ti líbí RIO, mně taky osobně se znám s Jirkou Hynkem, který jejich desky distribuuje. Co říkáš na tvorbu např Thinking Plague, U-Totem, Present, Ahvak, 5UU´s, Hail. Kamarád ujíždí na Johnu Zornovi. Taky se mi dost líbí Residents a Faust.

pito63 @ 26.01.2013 08:47:03
Keď už stíhaš kontrolovať profily iných, zaujímalo by ma, kedy vyplníš ten svoj...

Sledujem túto debatu od začiatku. Je smutné, ak niekto v zrelom veku nedokáže pochopiť, že dakto môže počúvať aj inú hudbu a preferovať odlišných umelcov. V tej komunistickej krajine som sa k Uriah Heep dostal v 14-ich rokoch a drží ma to do dnešných dní a bude ma to držať aj naďalej.

zdenek2512 @ 26.01.2013 11:20:34
pito63: tu poznámku jsem tam napsal po přečtení hodnocení desky Piper at the gates of dawn od hejkala. To jsme si doufám s hejkalem vysvětlili. Když se mi něco nelíbí tak to nehodnotím. Zdejší zapálení pro UH já nechápu a nikomu ho nevyčítám. Mohl jsem opravdu krátce napsat, že mi UH nic neříkají a nelíbí se mi. Naopak líbí se mi Pink Floyd a spousta dalších kapel. Profil bych tam napsal, ale bohužel jsem to neudělal při registraci a nyní nevín jak. Rozhodně mě nebaví diskuse kolem kapely, která mě nezajímá. Stejně jako mi nic neříkají UH tak v podstatě to je celá německá HM scéna počínaje Scorpions, Heloween, Gamma Ray, Accept apod.

Mohyla @ 26.01.2013 12:20:04
zdenek2512, klikni na archiv článků na úvodnej strane. Je tam návod, ako pridávař profily!

vmagistr @ 26.01.2013 12:45:42
mám pocit, že Zdeněk měl na mysli spíš úpravu osobního profilu - ten lze doplnit kliknutím na odkaz "nastavení" na úvodní stránce

yngwie3 @ 26.01.2013 12:53:01
to zdenek2512: Citujem, " Rozhodně mě nebaví diskuse kolem kapely, která mě nezajímá ". Toľko citát. Vzhľadom k tomu, že tretina príspevkov pod touto hejkalovou recenziou je z Tvojej klávesnice, dovoľujem si pochybovať o Tvojom horeuvedenom vyjadrení. Inak je to veľmi jednoduché. Ak nechcem diskutovať, nezapojím sa. To poprvé.
Po druhé, nezabúdaj prosím, že Uriah Heep patria do kategórie Otcov zakladateľov a preto si musel počítať s relatívne silným odporom zo strany tu prispievajúcich. Táto stánka sa volá Progboard a Uriah Heep sú vzhľadom k obdobiu svojho posobenia považovaní vo všeobecnosti za progresívnu kapelu. A to plným právom.

Mirek Kostlivý @ 26.01.2013 19:12:21
Tak nevím, zda hned někoho, kdo je tu nový, nazývat druhořadým provokatérem. Asi by to chtělo více tolerance. Myslím si, že ji teď dalších pět let budeme u nás v ČR potřebovat všichni. Jinak mně se první desky UH (společně s prvními deskami PF) líbí velice. Ale porovnávat se, Zdeňku, mezi sebou hvězdičkováním opravdu nedají :-)!

Borek @ 26.01.2013 21:07:31
Nebýt událostí posledních dvou týdnů v naší zemi, nejspíš by mě tohle falešné volání po toleranci zarazilo. Jak jinak totiž nazvat poznámku, která s pohoršením poukáže na výrok "druhořadý provokatér", aniž by se byť jen pozastavila nad termínem "druhořadá kapela", který mu předcházel...
Bez alibistických proklamací dávám na srozuměnou, že podobně hodlám i v budoucnu reagovat na stupidní a hanlivé výplody (rovněž převzatý "tolerantní" termín) o Uriah Heep. Proč? Mám je rád.

08.11.2007 Filozof | #

Hned na úvod vypalovačka v duchu nejrychlejších z předchozího alba. Neskutečně působivé riffy/motivy, skvělá práce s vokály , časté změny tempa, dramatičnost a přitom melodičnost - prostě typičtí Uriah Heep.
Následná balada The Park nedosahuje ani zpoloviny účinnosti Melindy či Lucy, působí pouze jako zpestření mezi rychlejšími kusy.
Time To Live je má osobně oblíbená pro několik nápadů - kterých ostatně mají UH vždy na rozdávání. Jak to dělají, že jsou tak působiví a přitom ne až tak prvoplánovitě laciní? Pečlivá produkce + dostatečná sebereflexe??
A je to tady - Hit všech hitů, královna všech českejch tancovaček a zábav - Lady In Black. Nedávno jsem četl povzdech jednoho publicisty, jak strašně tuhle skladbu przněj český zábavový kapely od roku 1971 dodnes. Ano - slyšel jsem těch verzí několik - fakt hrůza. Zdánlivě jednoduchá skladba. JENŽE - zahraje-li ji Agrometal-group z Horní dolní, vyjde z toho těžkoprdelatá povrchní utahaná nemotorná slátanina. Zahraje-li totéž UH, vyjde z toho skvěle gradovaná, odlehčená a zcelajistěvásrozezpívající hymna. Jak to? Kde je tajemství téhle skladby a hudby vůbec? Jaké mikroveličiny hrají roli? Čím změřit a jak precizně popsat umění a talent?
A po klasické HR-UH pecce High Priestess přichází vrchol desky. 16timinutová suita Salisbury. Již monstrózní začátek s dechy (představte si odlehčeného Wagnera) dává tušit, že tady půjde o víc, než pár riffů na poskákání si. A taky že jo. Podle mne povedené spojení některých klasických postupů s hardrockem. Osobně si libuji a nejsem sám. Mimo jiné mne moc dostávají basové běhy v mnoha úsecích, nad nimiž si lebedí někdy jen tiché dechy, někdy plná armáda. Na větší ploše prostě můžete dokázat více - máte-li ovšem talent a Johna Fiddyho, který Vám všechny ty dechy zaranžuje. A to UH bezesporu měli.

Bonusy na reedici Castle records jsou jen 2 - singlová verze High Priestess a skladba Simon The Bullet Freak - která na US a kanadské verzi LP nahrazovala Bird Of Prey. V Evropě vyšla jako B-strana singlu. Dobrá. Dal bych je na desku obě.
Jasné 4 hvězdy.

reagovat

25.07.2007 martin.b | #

Jednu věc měli URIAH HEEP už na své druhé desce zmáknutou na jedničku. Dokázali dokonale pracovat s náladami nahrávky, potažmo náladami posluchače. Nikdy jsem na tomto albu moc neřešil jednotlivé skladby a Lady In Black se ke své oblibě u CZ zábavkových kapel dostala bůhvíproč. Od úvodního rozjezdu Bird Of Prey (touto skladbou UH zahajovali pro mě naprosto památeční koncert v Hradci Králové v prosinci 87), se všechno odehrává jako ve snu a člověk procitne až s posledními tóny alba do všedního života a chvilku trvá než se zase rozkouká. Uriah Heep meli vše perfektně rozjeté a ten hlavní trumf, který měli ve svých rukách se jmenoval David Byron. Nebylo tehdy moc lepších zpěváků, jestli vůbec nějaký...
reagovat

06.10.2006 Tanmut | #

Výrazný posun oproti debutu. Ubylo jazzových a bluesových pasáží a na řadu přišly vložky klasické.
Bird Of Prey coby otvírak za Gypsy markantně zaostává. Nádherná balada The Park vnese poklidnou atmosféru, Time To Live ji opět vynese. Po nich v českých zemích ze dvou diametrálně odlišných podání populární hymna Lady in Black (tři různé verze: tři různé zážitky). Před orchestrálním titulním opusem se mihne High Priestess, vcelku tuctový hardrock.
Album pěkné, ale pořád mi vrtá hlavou, jak mohou být UH srovnáváni s ostatními "dinosaury"; nemají ani TAK legendární alba, ani TAKOVÝ počet legendárních skladeb.
reagovat

27.02.2005 Caravello | #

SALISBURY
Naprosto unikátní záležitost!Absolutně nejlepší album skupiny Uriah Heep.
Úžasnej bombastickej nástup - tvrdý kytary a ječivý Byronův výkřik zahajuje jedno z nejlepších -ba přímo jedno z učebnicových alb hardrockové historie vůbec.Bird Of Frey je nadupaná až po samý závěr a na řadu přichází pomalá The Park.Lehounce zahraná i zaspívaná,pomalá,tichá,ale nelze ji přeslechnout.Další věc těžce rozjetá Time To Live,patřící k nejlepším skladbám Uriah Heep - prostě skvost "bigboš" jak má být.Lady In Black,snad nejslavnější záležitost kterou kdy skupina nahrála.Tu jsem znal snad ještě dřív než samotný Uriah Heep.Na tancovačkách jí hrála kdejaká kapela a kdekdo ji zpíval při kytaře.Ale odpíchnem se dál High Priestess s parádním sólem až do samýho závěru.Poslední těžce obávaná Salisbury,věc kterou jsem kdysi vynechával,dnes považuji za absolutní špičku.Skupinu doprovází orchestr.Tehdy dost nezvyklá věc,ale tento záměr je přímo úchvatný.Začátek s dechovými nástroji,Uriah Heep se postupně přidávají a výbušnost na sebe nenechá dlouho čekat.A když se přidá i D.Byron,tak už snad nikdo nezůstává na pochybách,že se jedná o opravdový pilíř tvorby Uriah Heep.Perfektně promyšlená kombinace a souhra orchestru a hardrockové skupiny.Šestnácti minutová skladba ve které se nenudíte s nádherným kytarovým sólem z pozadím dechové sekce.Myslím že tato věcička by měla být(pokud už se tak nestalo)zvěčněna na DVD i s orchestrem.Určitě by to stálo za to,obzvlášt v dnešní době,kdy jsou dá se říct v trendu orchestrové doprovody různých kapel.Nutno však vyzdvihnout,že u Uriah Heep se v tomto případě nejedná o trendovou záležitost,ale o originální věc.Zkrátka,na tomto albu nenecházím jediný slabý místo.Je to absolutní špička.

reagovat

merhaut @ 26.11.2006 00:00:00
Škoda jen, že se už na původní LP vydání nedostala osmiminutová, v duchu titulní Salisbury bohatě rozvitá krásněnka Here Am I. Nejlépe by se podle mne vyjímala před titulkou namísto High Priestess, čímž by Salisbury získala písničko-kompoziční členění, tak trochu v duchu Abbey Road. Naštěstí je Here Am I aspoň přilepena jako bonusovka u novějších reedic dvojky.

19.10.2004 G | #

Klasická deska UH, kterou se proslavili.. Snad ani není co dodávat, tohle musí znát každý.. Hned první skladba je nádherná vypalovačka s nádhernými vokály.. Hity "The Park" a hlavně "Lady in Black"= no comment. Zajímavý obal- voják sedící na tanku (??)..
reagovat

06.09.2004 Libor2 | #

Po své prvotině UH začátkem roku 1971 vydávají v původní sestavě (Box, Byron, Hensley, Newton) doplněné novým bubeníkem Keith Bakerem svou druhou desku Salisbury. A nutno říci, že se skutečně povedla. Jde o první z pětice klasických LP skupiny.

Už úvodní skladba Bird of Prey na nás nemilosrdně zaútočí kytarovým rifem následovaným vícehlasem (jedním z pozdějších poznávacích znaků skupiny) a ječák Davida Byrona nás nenechá na pochybách, že jeden z nejlepších rockových zpěváků je tady. Tady se začíná formovat to, čemu říkám(e) ?uriášovský? zvuk. Vícehlasy, hammondky, kytarové rify a nezaměnitelný zpěv. - A deska pokračuje přenádhernou baladou The Park - opravdový skvost, dle mého jedna z nejkrásnějších pomalých věcí UH. I po letech, kdy ji poslouchám, mne znovu a znovu přepadne nostalgie (a že už je to skoro 25 let, kdy jsem ji slyšel poprvé). Další skladba je hutná Time To Live o muži, který se po 20. letech vrací z vězení - další klasická vypalovačka. A již je tady nesmrtelná Lady In Black (zvláště v Čechách své doby to byla téměř hardrocková hymna se spoustou více či méně povedených českých textů - jestlipak je někdo, kdo neslyšel třeba ?My jsme chlapci z Moravy a vzali jsme si do hlavy ...?). Nu, věc je to pěkná, ale pro mne právě tím, co jsem výše uvedl, trošku propálená. Řekl bych, že nejzajímavější je na ní, že ji celou zpívá Ken Hensley.

--Druhá strana začíná rychlým 3 1/2 minutovým otvírákem High Priestess a pak přichází 16 minutová skladba Salisbury, podle které je deska nazvaná. To je skutečná perla, ve které se rychlé pasáže střídají s pomalými, krásná, propracovaná věc. Mick Box v druhé polovině v kaskádě svých kytarových sól ukazuje poprvé v celé kráse své kytarové mistrovství. A abych nezapomněl - skupině při nahrávání této skladby pomohl celý symfonický orchestr. Na svou dobu docela odvaha - pro hardrockovou skupinu (ne, že by se to již nestalo - viz např. Deep Purple a jejich Concerto For Group And Orchestra o pár let dříve), ale přece jenom, tady je to něco jiného. Poslechněte si ji a dáte mi za pravdu. Já sám za sebe si vzpomínám, že když jsem ji poprvé slyšel (a v té době jsem byl zapřisáhlý rocker), hrůzou mi vstávaly vlasy na hlavě, cože je to za hrůzu. Jak jen si hardrocková skupina může dovolit použít ve své skladbě žesťovou sekci atd. atd. Trvalo mi dlouho, než jsem to skousnul, ale možná tam leží počátek mého pozdějšího nadšení skupinami Genesis a Yes. Dnes už se tomu jenom usmívám a pokaždé, když Salisbury poslouchám, tak si ji náramně vychutnávám. Doporučuji i vám.

Na závěr hodnocení. Jde skutečně o jednu z klasických desek UH a je třeba ji podle toho bodovat. Nicméně, přece jenom tady ještě UH trochu experimentovali se svým zvukem a teprve na následujících deskách vše dotáhli k dokonalosti. Takže dávám 4 body, abych Salisbury odlišil od vrcholu (dle mého, samozřejmě), který teprve měl přijít. To by nikoho z vás ale nemělo odradit od poslechu této klasiky.
reagovat

dadunka@centrum.cz @ 13.10.2006 00:00:00
prosím kde Salisbury seženu????

24.08.2004 Mayak | #

Jeden zo štyroch základných pilierov britského (spolu s Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple), ale aj svetového hard rocku svojím v poradí druhým LP zasiahli poriadne hlboko do vôd v tom čase prudko sa rozmáhajúceho art rocku (ach, to bola krásna doba...). Album, podľa mnohých oprávnene považované dodnes za vrchol tvorby tejto stále aktívne fungujúcej, skvelej kapely. Nechcem tu príliš spomínať snáď všetkým notoricky známu Hensleyho (s prepáčením) odrhovačku z každej poriadnej vesnickej (dedinskej) zábavy - "Lady In Black" :-)...
Táto doska obsahuje minimálne tri perly najvyššej kvality: úvodnú dramatickú "Bird Of Prey" s úžasným speváckym výkonom Davida Byrona, krehkú baladickú hensleyovku "The Park" a šestnásť minútovú, art rockovú titulnú, symfonickú suitu "Salisbury". Tak ako u prvej dosky kapely, aj tu sa ešte možno pýtať: Kde je hranica medzi žánrami v hudbe? Je toto art rock, alebo hard rock? Myslím, že to nie je vôbec jednoznačné, v tomto konkrétnom prípade snáď ani celkom podstatné. Dodnes ho uznávajú fanúškovia (väčšinou tí skôr narodení) z obidvoch táborov. Toto LP/CD je proste skvost...
reagovat