Uriah Heep / Salisbury (1971)

Salisbury je podle mne historický monument, stejně jako třeba Aqualung, Dark Side of the Moon nebo Led Zeppelin II., učebnice rocku 70. let a hlavně, takřka neoposlouchatelná paráda. Právě na této desce bych chtěl demonstrovat svou úvahu, která nemusí být třeba odborně správná, ale připadá mi docela logická.
Na stroze rockovém Very ´eavy autorsky dominuje zjevně "tvrdá sekce" Box/Byron, kdežto na Salisbury ( i dále) vstupuje jako skladatel masivně do hry geniální Indián Ken Hensley, jehož "achillova pata" je však tatáž jako u McCartneyho - určitá inklinace k hezkým melodiím, někdy až na hranice popu. A právě kombinace těchto protikladných ingrediencí zrodila skvosty na tomto a dalších albech. Drsoň Mick a divoký David drželi melodika Kena na uzdě, jako u Beatles Lennon, a ten naopak dodával jejich skladbám tu magickou uriášovskou parádu, která je vynesla vysoko nad běžný kvalitní rockový standard. Později, kdy Byron bohužel utrácel sílu v alkoholu a Box byl tím možná jako "starý dodnes nejvěrnější uriáš" znechucen, Ken se více chápal kormidla a popovost začíná občas prosakovat,byť na Wonderworldu a Returnu stále ještě příjemně, bylo však zjevné, že kdysi silná tvrdá sekce až na malé výjimky (Beautiful Dream, Suicidal Man), ztrácí sílu a vliv. Výsledkem jsou sice překrásné, ale již čistě podle Kenova nekontrolovaného pera psané skladby na High and Mighty (Weep in Silence, Midnight - jako to nejlepší, ale i Can´t Keep a Good Band Down nebo Can´t Stop Singing, což už je odtroubení konce UH jako elitní rockové kapely. Byť jako popík je to kvalita, Ken nebyl žádný žabař, o čemž koneckonců svědčí celé Firefly. Ale o The Park, Time to Live nebo Salisbury už si můžeme nechat jen zdát.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Salisbury
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep