Reakce na recenzi:

Libor2 - @ 06.09.2004

Po své prvotině UH začátkem roku 1971 vydávají v původní sestavě (Box, Byron, Hensley, Newton) doplněné novým bubeníkem Keith Bakerem svou druhou desku Salisbury. A nutno říci, že se skutečně povedla. Jde o první z pětice klasických LP skupiny.

Už úvodní skladba Bird of Prey na nás nemilosrdně zaútočí kytarovým rifem následovaným vícehlasem (jedním z pozdějších poznávacích znaků skupiny) a ječák Davida Byrona nás nenechá na pochybách, že jeden z nejlepších rockových zpěváků je tady. Tady se začíná formovat to, čemu říkám(e) ?uriášovský? zvuk. Vícehlasy, hammondky, kytarové rify a nezaměnitelný zpěv. - A deska pokračuje přenádhernou baladou The Park - opravdový skvost, dle mého jedna z nejkrásnějších pomalých věcí UH. I po letech, kdy ji poslouchám, mne znovu a znovu přepadne nostalgie (a že už je to skoro 25 let, kdy jsem ji slyšel poprvé). Další skladba je hutná Time To Live o muži, který se po 20. letech vrací z vězení - další klasická vypalovačka. A již je tady nesmrtelná Lady In Black (zvláště v Čechách své doby to byla téměř hardrocková hymna se spoustou více či méně povedených českých textů - jestlipak je někdo, kdo neslyšel třeba ?My jsme chlapci z Moravy a vzali jsme si do hlavy ...?). Nu, věc je to pěkná, ale pro mne právě tím, co jsem výše uvedl, trošku propálená. Řekl bych, že nejzajímavější je na ní, že ji celou zpívá Ken Hensley.

--Druhá strana začíná rychlým 3 1/2 minutovým otvírákem High Priestess a pak přichází 16 minutová skladba Salisbury, podle které je deska nazvaná. To je skutečná perla, ve které se rychlé pasáže střídají s pomalými, krásná, propracovaná věc. Mick Box v druhé polovině v kaskádě svých kytarových sól ukazuje poprvé v celé kráse své kytarové mistrovství. A abych nezapomněl - skupině při nahrávání této skladby pomohl celý symfonický orchestr. Na svou dobu docela odvaha - pro hardrockovou skupinu (ne, že by se to již nestalo - viz např. Deep Purple a jejich Concerto For Group And Orchestra o pár let dříve), ale přece jenom, tady je to něco jiného. Poslechněte si ji a dáte mi za pravdu. Já sám za sebe si vzpomínám, že když jsem ji poprvé slyšel (a v té době jsem byl zapřisáhlý rocker), hrůzou mi vstávaly vlasy na hlavě, cože je to za hrůzu. Jak jen si hardrocková skupina může dovolit použít ve své skladbě žesťovou sekci atd. atd. Trvalo mi dlouho, než jsem to skousnul, ale možná tam leží počátek mého pozdějšího nadšení skupinami Genesis a Yes. Dnes už se tomu jenom usmívám a pokaždé, když Salisbury poslouchám, tak si ji náramně vychutnávám. Doporučuji i vám.

Na závěr hodnocení. Jde skutečně o jednu z klasických desek UH a je třeba ji podle toho bodovat. Nicméně, přece jenom tady ještě UH trochu experimentovali se svým zvukem a teprve na následujících deskách vše dotáhli k dokonalosti. Takže dávám 4 body, abych Salisbury odlišil od vrcholu (dle mého, samozřejmě), který teprve měl přijít. To by nikoho z vás ale nemělo odradit od poslechu této klasiky.