Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 09.06.2012

Když se po neslavném posledním albu rozpadli (1971) legendární Iron Butterfly, tak jsem si říkal, že se jména těchto hudebníků určitě nevytratí z povědomí rockové hudby. Nějaký čas ovšem trvalo, než jsem je zase objevil.
Jeden z posledních dílů poslechových pořadů Underground, který jsem navštěvoval v Muzeu hudby představil novou skupinu s názvem Captain Beyond a tam nám tehdy bylo představeno eponymní album téhle kapely a vida: dva členové Iron Butterfly byli v jejich řadách, navíc doplněni prehistorickým zpěvákem Deep Purple a bubeníkem od Johnnyho Wintera….
Na obalu je snivý nebeský motiv pohádkového pojetí, zatímco zadní strana alba mě upomíná na Pink Floyd v Pompejích, kde také kvartet vlasatých hudebníků prochází krajinou skal v mlhavém oparu…
Album Captain Beyond mě už tehdy hodně zaujalo, ale stejně jako v řadě mnoha jiných případů trvalo dlouho, než jsem je mohl zařadit do své sbírky. Už v ní zůstalo napořád.

DANCING MADLY BACKWARDS (ON A SEA OF AIR) – důrazný nástup propracované bubenické práce Bobbyho Caldwella otvírá album za vydatného přispění bývalého „železného motýla“ baskytaristy Lee Dormanna. Skladba nepostrádá nic co se očekává od dravého melodického hardrocku. Šťavnatý a zastřený hlas Roda Evanse, ale především vynalézavé kytarové sólo Lennyho „Rhina“ Reinhardta (nikoliv Heydricha!). Hardrock je rytmicky velmi pečlivě propracovaný nejen po rytmické, ale i kytarové stránce a velmi nadějně otvírá album….

ARMWORTH – téměř plynule navazuje další skladba. Má zpěvnou melodickou linku, třebaže kytarové téma drží v základech svůj riff ve srozumitelném a opakujícím se schématu. Evans správně frázuje, ale v hlase mě spíš zaujme barva, než interpretační podíl.

MYOPIC VOID – přichází určitá porce experimentu. Rhino kouzlí na slide-kytaru, elektrickou kytaru a podmiňuje to akordickým akcentem na akustickou kytaru. Je sympatické, že se zde Capatin Beyond nedrží modelu britského hardrocku, ale přinášejí sem postupy, které nejsou daleko od psychedelie a kalifornských skupin. Vokální stavba je důležitá ve své celistvosti (i když není stavěná ve stylu takových Uriah Heep). Střední tempo se pojednou rozbíhá do cválavé jízdy vpřed s řadou výtečných bubenických breaku Bobbyho Caldwella (jak si ho pamatujeme od Wintera). Rhino udělá výborně kytarové zakončení v závěru, které má skvělou koncovku.

MESMERIZATION ECLIPSE – zatím nejdravější hardrockový model přichází s touto skladbou. Captain Beyond zde drtí tvrdé tóny a důsledné rytmické spojení dělá bytelný základ pro skladbu od prvního okamžiku. Rhinova kytara opisuje přesný rockový riff a Evans se svým hlasem vznáší nad harmonií. Nezpívá špatně, ale mezi velikány typu Gillana nebo Planta bych ho přece jenom nezařazoval. Tady ovšem fascinuje rytmická struktura ve spojení s melodickou linkou. Opravdu výtečně sehraný rockový model. Skladbu ve svém repertoáru měli zařazenou také pražští Perpetuum Mobile s kytaristou Slávkem Jandou a baskytaristou Milanem Broumem. Dnes bohužel zapomenutá, ale ve své době výtečná instrumentální jednotka se zpěvákem Tony Vackem….. Měli vkus a cit. Vybrali správně dravou skladbu a při své interpretaci z ní odebrali ten jasný základ….. Capatin Beyond zde opravdu předvádějí špičkový kolektivní výkon.

RAGING RIVER OF FEAR – tak tohle je hardrockový model, který mě velmi imponuje. Opět výtečně propracované instrumentální schéma. Evans dobře frázuje. V jeho hlase je rocková přesvědčivost, ale postrádá jasnější rozevření jeho vokálních schopností. Klasický rockový přístup s jedinečně pojednanými basovými a bubenickými party. Rhino je výtečný hráč. Nesází sice na superrychlé blackmoreovské běhy, nebo ďábelské protahování winterovského modelu, ale v ryzím slova smyslu je to výborný hudebník, bez kterého by tahle hudba byla nemyslitelná. Další výborný příspěvek…

THOUSAND DAYS OF YESTERDAYS (INTRO) – akustická kytara vybrnkává citlivé tóny, které doprovází zasněné vokály a přeznívané tóny kytar a šumění činelů působí jako mořský příboj. Rockově snivé a trochu záhadné v krátké miniatuře….

FROZEN OVER – agresivní kytarové akordy a téma se rozbíhá vpřed v nekompromisní duchu. Kytarové party jsou ale elastické a místy přesouvají hardrockový model k jižanskému rocku. Základní schéma skladby není nějak zvlášť rafinované a vychází ze základního motivu, který je ovšem natolik pevný, že je na něm vystavěna celá architektura. V další fázi skladby se začíná opět experimentovat. Psychedeklické názvuky se prolínají s pokrajem space rocku. Kompozice je ovšem výborně proaranžovaná a nestaví jenom na vstupním motivu, jak se v následujících postupech ukazuje a skladba se dravě rozbíhá do dalšího běhu..

THOUSAND DAYS OF YESTERDAYS (TIME SINCE COME AND GONE) – akcentovaná rytmika kytar, baskytary a bicích nástrojů se vzdaluje od hardrocku do akordické proměnlivosti, která je ovšem rytmicky držena na uzdě zásadními rytmickými nástupy. Výtečně pojednané téma, zase hodně odlišné od britského vzoru. Rhino v mezihře nasadí výtečné kytarové sólo, která má rozlet a vzápětí je nahrazováno parádními vokálními party. Formálně poměrně složité instrumentální výměny, které se nádherně propojují a šťavnatým způsobem útočí na harmonickou strukturu od začátku až do závěru. Opravdu parádní záležitost….

I CAN´T FEEL NOTHIN´ (Part I) – Caldwell nám nabízí důrazné bubenické ukázky svoji vyhrané potence hráče, který nikdy nebyl do počtu, ale kde hrál, zanechával výraznou stopu. Playbackované party kytar Rhina se dobře poslouchají. Opakují vypilovaný riff. Lee Dorman s Rhino jsou výtečně sehraní ze své minulosti v Iron Butterfly a tuhle znamenitou přednost si máme možnost vychutnat hned v prvním plánu. Milovník klasického kytarového rocku si zde přijde opravdu na své..

AS THE MOON SPEAKS (TO THE WAVES OF THE SEA) – úvod zní záhadně a tajemně. Práce se zvukem navozuje pocit nekonečného prostorového zvukového kouzlení.
Jako bych slyšel marimbu Rhino si nahrál citlivé party na akustickou kytaru, která se prolíná s elektrickou. Evansův recitativ má v sobě jistou vznešenost, kterou korunují vokály a šustění činelů (odér Iron Butterfly bez varhan) a pak už je tu další nemilosrdný kytarový nástup ve výborných unisonech. O téhle skladbě by se dalo říct, že je jakýmsi koncepčním počinem, třebaže se „musí“ vejít do krátkého formátu…

ASTRAL LADY – cválavý běh volně přechází do další miniskladby jako spojovací můstek….

AS THE MOON SPEAKS (Return) – také tahle skladba se odvrací o klasického modelu hardrocku, třebaže je s ním spojena s virtuální pupeční šňůrou a zpěvný tón Rhinovy kytary se v něčem přibližuje k santanovskému modelu. Evans střídá recitativ s něžným vokálním podílem spíše latinizujícího modelu zpěvu. Rytmus je téměř valčíkový (!?) ovšem harmonický rozvolněný ve vokální lince a náladotvorném závěru….. přechází do romantického

I CAN´T FEEL NOTHIN´ (Part II) – tak tahle skladba mě připomene Woodstock a řádění Santany se vším všudy. Bobby Caldwell podobně jako Michael Shrieve a Rhino s ostrými záseky tuhle teorie nepřímo potvrzuje. Je tady zase syrový a dravý hardrockový motiv a vyprecizovaný riff skladbu s hutnou rytmikou žene vpřed za vokální podpory. Žasnu, kolik překvapivých monetů se podařilo Captain Beyond vměstnat do minuty a třinácti vteřin. Opravdu výtečná instrumentální jednotka hned na první poslech….

Myslím, že Captain Beyond dnes znají především pamětníci, anebo filigránští znalci. Kapela u nás v minulosti nebyla nějak zvlášť propagována a v dnešních rádiích (i rockové provenience) na ně těžko narazíte. Překvapilo mě, že album vyšlo na labelu Capricorn a pod dohledem Johnnyho Sandlina, který dělal pro Allman Brothers Band, stejně tak i dedikace, která je cílena na Duane Allmana.
Mám rád při poslechu překvapení a tady si myslím, že se mě dostalo v tomto ohledu řádného přídavku. Nejsou zde žádné skladby jako hitové ambice, ale výtečně zahraná a aranžovaná hudba klasického rocku, kterou přijmou milovníci Cactus, Beck Bogert And Appice, Blue Cheer…. Album považuji za vynikající a tak mu udělím plný počet hvězdiček!