Reakce na recenzi:

horyna - @ 12.12.2017

Tuto krátkou recenzi chci věnovat vzpomínce na mého dávného a velice dobrého kamaráda, který už žel bohu není několik let na tomto světě. To díky němu jsem se o kapele ještě coby mladý floutek dozvěděl a přesto, že mě tenkrát hudba Dead Can Dance nic neříkala (frčel jsem sice na stejné straně temné barikády, ale s daleko tvršími spolky), bezpečně se mi vryla do paměti.

Psal se rok 1994 a na pulty prodejen přistálo Marillionovské Brave. Kamarád tehdy všemožně propagoval druhou Fish-ovskou desku Fugazi a právě v té době psal časpopis Spark o Brave. Možná to bylo ve stejném čísle, možná v jiném, ale společně jsme během listování narazili na dvojici Lisa Gerrard a Brendan Perry. Doma mi pak pouštěl ukázky z recenzovaného alba (matně si vzpomínám pouze na skladbu poslední), které mě už svým hřbitovně pochmurným přebalem zaujalo. Vlastně ani dnes nemůžu jasně říci jestli se mi jeho motiv líbí či nikoli, připadne mi až příliš skličující a depresivně neodvratný.

Muzika v jeho útrobách je ovšem jedinečná a geniální. Dnes už atmosférično a temnotu zhmotňující se v muzice vnímám zcela jinak než před dvaceti lety. K její dokonalé interpretaci nepotřebuji slyšet drsné hradby kytar, hromové bicí a funerálně zádumčivé tempo, do kterého skřehotá "ne"zpěvák bludy o víře a spousty patetických a prázdných klávesových ploch navrch.

Dokonalosti lze dosáhnout cestou čistoty. Genialitou myšlenek a kvalitní skladatelskou prácí. Tu má Brandan a Lisa zmáknutou na výbornou. Vystačí si s jednoduchou, ale dechberoucí klávesovou myšlenkou, kterou postupně rozvíjí a napojují tu smyčce, tu dechy, tu chrámové ozvěny. Její vznešený církevní charakter na nebesa povznáší hlasový fond ústřední dvojice a nalézá tak patřičnou hloubku v esteticky krásném a procítěném vyznění. Nádherná aranžmá se místy dramaticky vzedmou do prostoru, aby se zakrátko ladně rozplynula v šeravém nekonečnu.

V říši umírajícího slunce vše pláče, vzténá, roste a bortí se tak, jako city každého z nás.
Přesto, že se hodí spíše do pozdních podzimních večerů, vždy má v sobě velkou vnitřní sílu člověka obohatit i potěšit, a to není tak málo.