EasyRocker - @ 27.06.2020 | #

Rok 2000, 5Oskarový trhák Gladiátor. Ač se historií jen zlehka inspiroval - poutavá, energická show (nejen) Russella Crowea mě omámily, a zůstal jsem věren. Dojem by dokonalý, ano tušíte, bez hypnotické hudební fresky z pera čaroděje Hanse Zimmera a - Lisy Gerrard. To vše má ale kořeny dávno v 80tkách, a u Protinožců.

Bezvýchodná rytmické volání po cestě ke Světlu, Anywhere Out of the World. Tradičně v DCD-slohu mistrně provázaný vokální duet. "A snad je lepší se se z života stáhnout, odejít se vším tím utrpením a bídným, nízkým lhaním". Mrazivé geniáln je makabrózní, a přec dokonalá Windfall. Ve In the Wake of Adversity se hlasově zablyští mr. Perry. Klapky a tympány Petera Ulricha tvoří unikátní nadstavbu. Pastorálně minimalistická legenda o Xavierovi je top číslem z dílen Tanců mrtvých - asi nejen pro mě. Tužba najít vodu a světlo pro lidi, vězící v hříchu, hlavní hrdina upoután ke skále jako Prométheus... Vokální Dawn of the Iconoclast - z dálav se sune mrazivý Lisin recitativ a erupce rytmu. A Proximo, Maximus i proradný Commodus jako v deja-vu odhazují své meče a štíty... Přírodně tepající Cantara je čistým, neposkvrněným hrdelním výlevem - od samotného Boha. Co dodat k poslední zpívané, nesmrtelné nakažlivé Summoning of the Muse? Kdyby na Dead Can Dance existovala nějaká obchodní značka, ty hrdelní kreace jen zabalit a zapečetit... Nejrozsáhlejší, antikou ověnčená Persephone (the Gathering of Flowers). Tady deprese a stín bohyně Podsvětí dosahují až očistného bodu. Po všech stěnách, sloupech i oltářích chrámů kanou jezera slz. Je nad lidské chápání, kolik se dá vejít na pouhých 39 minut.


Tohle album a dvě následující má u mě u DCD elitní postavení. Aranžérsky geniální, spirituální vyznání, kantáty, nápěvy, chóry s tématy dávnověkých legend (Xavier). Ani zúčastnění netuší, jak masívně musela tvorba DCD zasáhnout celé okované kohorty. Ač je tu jen duo lyricky pojatých kusů, absolutorium - 5/5.

horyna @ 01.07.2020 16:52:13 | #
Ahoj lidi. Zdravím všechny dobré duše na Progboardu, a že jich tady je, ví jistě hodně z nás, zdejších dlouholetých přispěvatelů. Je načase učinit přítrž polemikám, které se tu v posledních dnech objevily. Momentálně sice dovolenkuji, tak vysvětlení nebude skrze málo času a klávesnici tabletu nějak extra rozvětvené. Ano, martin i john mají pravdu, ale célá tato nová skutečnost má daleko širší rozměr. Pravý důvod leží v těchto několika na sebe navazujících fázích:
a) jednak je to s příchodem letošního léta daleko méně času na psaní
b) po více jak čtyřech letech někdy až extrémně časté recenzentské činnosti, jsem na několik týdnů přestal ťukat do klávesnici úplně, a žádný extra chybějící picit jsem nezaznamenal
c) uvědomil jsem si skutečnost, že raději sobecky za týden poslechnu cca. třicet nahrávek a napíši o jedné, než jak tomu bylo v minulosti s poměrem třeba 20/5
c) nově hozené lano od kolegů z Crazy Diamond (které sleduji a čtu řadu let), jež beru jak jsem odpověděl kolegáčkovi johnovi, jako velkou výzvu a novou zkušenost. Recenze, či profily jsou na onom webu podřízeny bedlivému a nekompromisnímu oku jeho majitele, který nepřipouští polovičatou práci a sběr informací a obsahová bohatost vyžadují nemalou časovou přípravu.

Je pravda, že zde už neoperuji v takové frekvenci jako dříve, ale zpřetrhat veškerá pouta rozhodně nechci. V záloze mám desítky recek, které postupně mohu rozvěsit, či je dle nových preferencí rozvětvit. A pak jsou tu samozřejmě a hlavně super lidi, s nimiž má člověk kolikrát společného daleko víc, než jen muziku.