Reakce na recenzi:

Judith - @ 26.10.2022

Objevit tady na Rockboardu hnízdo fanoušků Dead Can Dance bylo veskrze příjemné překvapení. Proč je však jediným řadovým albem bez recenze právě Into the Labyrinth? Někdo mohl svého času tuto desku vnímat jako příliš komerční (uskupení s ní prorazilo v USA a po celém světě se prodalo přes půl milionu kusů), hodnocení hvězdičkami je však příznivé, a tak se kloním spíš k možnosti, že o albu zkrátka nebylo potřeba mluvit, jelikož ho každý znal. Nadcházející roční doba poslechu Dead Can Dance vysloveně svědčí, pojďme to tedy napravit.

V roce 1993 už Brendan Perry a Lisa Gerrard tvořili pouze umělecký pár a desku tentokrát dali dohromady bez dalších hráčů. Odklonili se od dříve typického středověkého a renesančního názvuku ve prospěch nadčasově znějící world music, inspiračně však tentokrát zůstali převážně na evropském kontinentu; výpravy do Indie nebo Egypta měly teprve přijít. Nejsilnější poznávací značkou zůstávají výrazné vokály, Brendanovy hluboké jako noční obloha a Lisiny zářivé jako hvězdy na ní, hojné užívání všemožných perkusí, vytvářejících podmanivý hudební koberec, a táhlé melodie oscilující mezi melancholickou teskností a prorocky naléhavým voláním.

Ze všech alb Dead Can Dance je toto snad nejvíce pestré: úvodní Yulunga posluchači postupnou rytmickou gradací a bezeslovným zpěvem připomíná, proč Dead Can Dance miluje, aby ji vzápětí vystřídala až hitově ražená The Ubiquitous Mr Lovegrove - ze stejného soudku je ještě čtvrtá The Carnival Is Over, obě proložené čistě vokální irskou lidovou baladou o větrem natřásaném ječmeni. Co to má všechno znamenat? Název následující Ariadne odkazuje ke krétskému labyrintu, bludišti, z nějž právě díky Ariadnině niti bájný Théseus dokázal najít cestu ven.

To ale není jediný význam slova labyrint, a není to ani jeho význam pravý - labyrint není bludiště, nejsou v něm žádné křižovatky. Cesta do středu (Towards the Within) je meditací v chůzi, rozjímáním o všemožných zákrutech, kterými člověk při hledání duševního spočinutí prochází. (Labyrint je vyobrazen i na podlaze katedrály v Chartres, stejně jako dalších evropských chrámů.) Musíme projít celý svět, než nalezneme sjednocení. Z tohoto pohledu dává smysl Perryho vzpomínání na dětskou lásku v The Carnival Is Over (kejklíři jsou tady přirovnáváni k mrakům na obloze, hnaným neviditelnou touhou a přinášejícím nepokoj do usedlého života) stejně jako úvahy o vzdalování se a nalézání domova v podmanivé Tell Me About the Forest.

Emmeleia je označení pro pohyb chóru v tragédii - pro staré Řeky byl tanec jako rytmizovaný pohyb posvátným vyjádřením účasti na kosmickém řádu. Rituály zahrnující předříkávání, zpěv a pohyb jsou v různých kulturách také způsobem předávání spirituální tradice, velmi vzdálené od pouhé náboženské nauky, neboť oslovují člověka na různých úrovních a vedou jej k aktivní účasti.

A právě tohle slyším v hudbě Dead Can Dance, přítomné (různými směry se na své cestě do středu ubírající) album nevyjímaje: jakýsi prastarý pohyb, na který se celé tělo instinktivně rozpomíná. Kroky kladené jeden za druhý, ruce natažené před sebe a oči upřené do dálky nebo někam dovnitř - rytmus, melodie a hlas, které vytrvale sledují každý svůj vzorec a proplétají se do jedinečného celku. Při poslechu Into the Labyrinth mi neběhá mráz po zádech tolik jako třeba u The Serpent's Egg (1988), která pro mě s odstupem zůstává vrcholem jejich tvorby (jak nad tím přemýšlím, stočená serpentina hadího těla je v podstatě dalším vizuálním vyjádřením labyrintu), přesto tu Dead Can Dance nezůstali své pověsti nic dlužni.