Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 08.04.2019

Britští progresivní "předřečníci" a věrozvěstové classical rocku The Nice už na jaře roku 1969 ani zdaleka nebyli mladíčky, kteří dva roky předtím "jen" doprovázeli vycházející soulovou hvězdu P.P. Arnold rozjíždějící v rockově vroucí Británii svou zářivou sólovou kariéru. Sehraná kapela za sebou měla dvě dlouhohrající desky, na nichž nastínila postupný přechod od psychedelických hrátek k "vážnějším" inspiracím. Třetí, eponymně nazvané album, které vznikalo v letních měsících onoho osudového roku, tento vývojový směr kapely jen potvrdilo. A proč šlo o rok osudový? Protože ještě před jeho koncem začala být Emersonovi škatulka "The Nice" malá a nadaný hráč na téměř cokoli, co mělo klapky, se chystal poohlížet po schopnějších spoluhráčích. Podle úrovně materiálu na desce obsaženém bych jen stěží soudil, že umělecký vývoj kapely tu právě kulminuje. Naopak bych čekal, že album Nice bude nádechem před dalším, už opravdu výrazným a zásadním zářezem, který kapelu katapultuje do společnosti tehdejších protoprogresivních stálic Moody Blues a Procol Harum. Napůl studiová a živě nahraná deska je totiž opravdu skvělá a kapela musela být takříkajíc "v laufu".

Hned úvodní skladba Azrael Revisited si bere na paškál rok a půl staré psychedelické "béčko" debutového singlu a valivou klávesovou psychedelii přetváří v hbitou klavírní exhibici s nadupaným bubenickým spodkem. Původně spíše intimně laděnou Hang On to a Dream Tima Hardina The Nice přetvořili v působivou klavírní baladu s krásnými sborovými vokály a s nečekanou jazzovou vsuvkou. Diary of an Empty Day prokomponovaným varhanním a klavírním partem více zapadá do kontextu předcházejícího alba - milý "španělský" vtípek na konci samozřejmě potěší. Bluesové inspirace nezapře klíčový motiv nejdelší skladby A strany desky, rozmáchlé kompozice For Example.

A pak tu máme stranu B, na které kapela ve dvouskladbovém výňatku z dubnových koncertů v newyorském Fillmore East ukazuje, jak to dokázala odpálit naživo. Rondo z debutu je v živém podání slušná šavlovačka a žádný ze zúčastněných si při ní rozhodně neodpočal. No a dvanáctiminutové monstrum, které The Nice vyrobili z Dylanovy pohodovky She Belongs to Me, se během rozsáhlých improvizačních ploch vedle starých mistrů nebojí citovat ani výpůjčky z filmu Sedm statečných.

Deska Nice podle mě překonává svého předchůdce Ars Longa Vita Brevis a jeví se mi dosti podobně povedená jako debut. Skladby z A strany obstojí s přehledem, živé kousky vnímám jako malinko slabší - ale to je u mě dané tím, že Keitha Emersona si užívám více z jeho studiové práce, kde své nebohé hammondky nevalchoval s takovou vervou jako na koncertních pódiích. Obstojnou čtyřku můžu dát bez váhání.