Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 16.06.2013

První album britských Family mám nejprve spojeno s Beatles. Nikoliv hudebně, ale byla to tehdy TA skupina, kvůli jejímuž názvu alba Beatles změnili záměr pojmenovat svůj projekt v r. 1968 Dolls House (Dům panenek) a tak pro svět vzniklo legendární bílé dvojalbum (bez názvu). Samozřejmě, jsem se po kapele, která svým prvním albem donutila dřívějším datem vydání změnu názvu nového beatlesovského projektu, pídil, ale cesta k němu nebyla snadná. Vlastně jsem poznával „chaoticky“ nepřehledně jiná alba Family a tohle debutní mi unikalo, až konečně jsem na něj dosáhl a tak se k němu vracím svým zamyšlením…

THE CHASE – velmi zvláštní úvod. Vokální sbory ve výškách ve stylu Uriah Heep, ale další hudební postupy jsou zcela svébytné. Po odvíjené melodické struktuře mám pocit, že poslouchám nějaké zhudebnělé divadelní představení v britském stylu. Slyším zde dechové přiznávky, hammondky, mellotron, kreativní rytmiku, ale nijak zásadně neagresivní a závěr skladby se ve stupňované harmonií zvedá do výše až utichne…

MELLOWING GREY – zajímavá melodická struktura. Smyčcové nástroje ve spojení s akustickou kytarou a naříkavý hlas a opět ono majestátní mellotronové kouzlení. Ano, tady mám neodbytný pocit, že tohle zní jako nějací zapomenutí ranní Genesis, dokonce Chapman si Gabriela připomíná místa tak sugestivně, že bych tomu málem uvěřil, že v těch neexponovaných místech zpívá Gabriel a ne Chapman (!). Také Canterburská hudební scéna se mi do hudebních postupů mírně prolíná (např. Caravan). Příjemné a krásně hladivé…

NEVER LIKE THIS – foukací harmonika, energická akustická kytara a z pozadí hammondky a typické sbory kapel šedesátých let. Ano, tady jsme v Británii a nemůžeme si splést hudbu země původu. Tohle je ten krásný psychedelický opar druhé poloviny šedesátých let, který se zahnízdil u hodně kapel, které symbolizují onu dobu. Uhlazené, ale ne přeslazené…

ME MY FRIEND – jsem mile překvapen, jak na debutovém albu Family používají různých proměn. Je to hledání stylu, nebo nabídka možností, kterými kapela vládla? Dechová sekce, zvláštně preparovaný zvuk basů, ponuré violoncello a střídání hlasů Chapmana, Kinga a Greche. Zajímavý příklad zapojení Lesie boxu…

VARIATION ON A THEME OF HEY MR. POLICEMAN – krátká miniatura rockovějšího pojetí, s elektrickou kytarou a důraznější rytmikou. Slouží spíš jako spojovací můstek, ale opět příjemná změna…

WINTER – zajímavá skladba. S vévodícím klavírem a hutnou instrumentací, jakoby předjímala slavný projekt Tommy od Who, nebo Pretty Things. Opět ta výtečná práce vokální složky a psychedelické tajemno s ozvěnami a strašidelný dozvukem…

OLD SONGS, NEW SONGS – i do hudby Family proniká blues. Je to nejenom syrovou interpretací, ale i foukací harmonikou a opakovaným motivem. Náhlá změna stylu a famózně vystavěný sborový vokál à capella téměř v církevní chrámovém pojetí. Přímočarost dusající rytmiky a mamé tady kombinaci velmi zvláštní povahy. Spojit takové Savoy Brown s Beggars Opera by asi nikoho nenapadlo. Ale tady se dějí vůbec nečekané věci. Kytarista John „Charlie“ Whitney hraje rychlé běhy s aplikací wah wah pedálu a máme tu dechovou sekcí playbakovaných saxofonů, která se s rockovým základem skladby velmi dobře doplňuje. Jedna z nejdynamičtějších věcí na albu.

VARIATION ON A THEME OF THE BREEZE – další příklad britské psychedelie v krátkém formátu, kdy varhany, klavír, šustící rytmika a nahazovaná ozvěna nastíní podivné kreativně tajemno…

HEY MR. POLICEMAN – bluesové cítění je evidentní, ale hovořit o blues se mi zdá ne úplně namístě. Jim King a i Roger Chapman (!) odehrávají svoje party na dechy se zajímavými postupy. Vstupuje sem i se svým „nekytarovým“ tónem Whitney, který navíc neváhá použít i countryovou steel-kytaru, zatímco Grech vedle basů natočil i houslové party. Myslím, že na rok 1968 docela odvážné hudební pojetí a řekl bych, že v téhle skladbě předjímá některé hudební prvky, které používá na přelomu šedesátých a sedmdesátých let John Mayall se svou americkou sestavou. Zajímavé a osobité…

SEE THROUGH WINDOWS – další těžko zařaditelná záležitost. Myslím, že by se i tato skladba hodila k nějakému experimentálnímu divadelnímu ztvárnění. Zajímavě vypointované okamžiky hudebních a skladatelských nápadů. Foukací harmonika, mellotron, klavír, a kvílející elektrická kytara zde odvádějí zajímavou práci. Zpívané party jsou poměrně obtížně zapamatovatelné a interpretovatelné a vlastně si uvědomuji, že tady dosud nezazněla žádná písnička komerčnějšího podbízivého a snadno čitelného charakteru. Instrumentáoní závěr jakoby pojímal Moody Blues a Procol Harum, ale jenom náznaky…

VARIATION ON A THEME OF ME AND MY FRIEND – ani ne dvacetivteřinová miniatura má podobu indické rágy se sitárem a onou tajemnou meditativní atmosférou… zcela nečekané.

PEACE OF MIND – pronikavý dlouhý tón houslí a důrazné rytmické nástupy bicích Townsenda a basů Grecha s klavírními přiznávkami. Opět výtečně vystavěné vokální party a spojování mocného hlasu Chapmana a pronikavých výšek Kinga stavějí tuhle skladbu v rozpoutané harmonii do jakési keltské podoby. Tady se ovšem prolínání psychedelie s rockem děje velmi důrazně a možná nejpřesvědčivěji. Skladba nabírá na dynamice až do finále...

VOYAGE – tak tady mi přijde že v úvodních partech Peter Gabriel „opisoval“ na prvních albech Genesis. Samozřejmě hudební doprovod je zcela odlišný. Tady se více experimentuje s postupy, aranžmá i instrumentaci a vlastně nevíme, co nás čeká. Spousta zajímavých proměn a zvratů. Velmi zajímavá práce houslí a violoncella a destruktivní zvuky nás mohou posouvat na okraj hudební schizofrenie. Ve stereu nás čekají nečekané efekty, které naplní odvážnými kreativitami náš pokoj doplněné opět mellotronem. Velmi zvláštní, ale zajímavá skladba.

THE BREEZE – po předešlých výbojích umírněně začínající téma, ale opět v psychedelickém pojetí s rozpínáním mysli a meditativní atmosférou. Tikání percussion, mírně pulsujícími basy a tlumenými klavírními tóny se s vydatnou výpomocí houslí odehrává něco jako malý šamanský obřad. Elektrická kytara se rovněž vkládá do tématu měkkými ohýbanými tóny wah wah pedálu, ale mame tady i posmutnělé violoncello a zase ty krásně vystavěné sborové zpěvy, kdy se Chapman s Kingem a Grechem výtečně doplňuje v téhle jemně klopotající písní…

3x TIME – spojení saxofonu a akustické kytary je poměrně nezvyklé a tak zvažujeme jestli je tohle folk kořeněný jazzem, ale tohle spojení nám dlouho nevydrží. Baladická forma je evidentní, ale zapojení ostatní instrumentace vyjadřuje řadu inspirací opět z nějakého divadelního představení. Spojení foukací harmoniky a saxofonů s hutně dusajícími basy a stylovými bicími sem přivleče odér boogie, ale jen na chvíli. Musíme být připravení na další změnu. Vedl jsem před časem s jedním kamarádem diskusi na téma téhle skladby. On zastával názor, že se jedna o velmi inteligentní parodii. Já jsem nebyl toho názoru. Třebaže na závěr skladby se zde nečekaně objeví fragment z anglické národní hymny…

Myslím, že album Music In A Dolls House se jako debut opravdu podařilo. Skoro bych řekl, že předčilo moje očekávání. Ne, že bych na něm byl nějak fascinován mimořádnými instrumentálními výkony, ale velmi zajímavé bylo kompoziční myšlení a schopnost vystavět zajímavé harmonické proměny, vlastně spíš se skromnějším nástrojovým zázemím. A pak tu byla vynikající aranžmá a nezaměnitelný hlas Rogera Chapmana. Pravda, ne každému se napoprvé jeho chraplavé vibráto může zamlouvat, ale příroda ho vybavila schopností „nemocný hlas“ povýšit na jedinečný umělecký feeling ve svůj prospěch. Myslím, že hudba prvního alba nastavila hodně vysokou laťku a bylo zjevné, že tahle skupina se bude pohybovat v progresivních vodách hledačství bez nějaké cílené snahy zabodovat v hitparádách. Za tu odvahu, řadu experimentů a řádnou míru osobitosti nabídnu tomuto projektu pět hvězdiček.