Family - Music in a Doll's House (1968)

Debut Family je neskutečná bomba! Seznámil jsem se s ním až poté, co jsem poznal jejich další alba a dodnes nevycházím z údivu nad tím, jak je tento debutový počin nápaditý a progresivně našlapaný. Ty písně v sobě spojují tolika různých esencí a proudů, že je až s podivem, jak to všechno může držet pohromadě. Cítíte Beatles, Traffic, jemný závan psychedelie raných Pink Floyd, bluesové prvky, šílené harmonie po vzoru King Crimson i měnící se rytmy v intencích Gentle Giant.

Ta deska má svůj specifický zvuk a jedinečný sound. Hodně dělá Chapmanův drsňácký vokál a ostře nazvučená harmonika. Když se do takto už dost barevné muziky ještě přimíchá saxofon a vrzající housle nebo violoncello, tempo se změní několikrát do minuty a každá píseň leží v jiné hudební oblasti, řeknete si - fantazie.

Family pro mě už navždy zůstanou utajeným tipem kvality. Navýsost originálním souborem, kterému se ve svém obrovském stylovém záběru podařilo sloučit upřímnost, melodie a krásu hudby let šedesátých s progresivní myšlenkou a uměleckým feelingem let sedmdesátých.

Děkujme historii za takovéto kapely. Tady jsem mimořádně spokojen, že i těch pět * je málo!
reagovat

steve @ 09.06.2018 09:33:35
V záplavě recenzí poslední doby, jsem dočista přehlídnul tenhle stařičký progresivní skvost. Přesto, že to tentokrát vzal horyna hodně stručně, další slova jsou stejně zbytečná. Tvoje recenze mě donutila si desku po několikatelé propasti zase připomenout. Skutečně nemám slov.
Mistrovské dílo šedesátých let! Plně srovnatelné s vrcholnými výtvory Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band a Magical Mystery Tour. Bohatě vyzdobená sbírka, skrz naskrz vrcholně zaranžovaných písní.

Naprostá povinnost pro milovníky šedesátých let, Lovery a jim podobné.

Pod poslední dva odstavce se rád podepíši.

oř @ 09.06.2018 11:42:43
Family mám v hledáčku už řadu let. Jejich alba jsou vzácně vyrovnaná, snad jen poslední je trochu vyčpělejší. Paralela k Traffic i Gentle Giant se nabízí sama. Od Beatles se Family především zvukově distancují, snad orchestrální doprovody mají podobné, jinak jde o kapelu z jiného těsta.

steve @ 09.06.2018 19:39:17
Píšeš nesmysly. Jestli máš uši v pořádku, musíš slyšet jasnou odezvu hudby Beatles. Právě ten zvuk jasně definuje Lennonův odkaz. Magical M.T. part II.

První album britských Family mám nejprve spojeno s Beatles. Nikoliv hudebně, ale byla to tehdy TA skupina, kvůli jejímuž názvu alba Beatles změnili záměr pojmenovat svůj projekt v r. 1968 Dolls House (Dům panenek) a tak pro svět vzniklo legendární bílé dvojalbum (bez názvu). Samozřejmě, jsem se po kapele, která svým prvním albem donutila dřívějším datem vydání změnu názvu nového beatlesovského projektu, pídil, ale cesta k němu nebyla snadná. Vlastně jsem poznával „chaoticky“ nepřehledně jiná alba Family a tohle debutní mi unikalo, až konečně jsem na něj dosáhl a tak se k němu vracím svým zamyšlením…

THE CHASE – velmi zvláštní úvod. Vokální sbory ve výškách ve stylu Uriah Heep, ale další hudební postupy jsou zcela svébytné. Po odvíjené melodické struktuře mám pocit, že poslouchám nějaké zhudebnělé divadelní představení v britském stylu. Slyším zde dechové přiznávky, hammondky, mellotron, kreativní rytmiku, ale nijak zásadně neagresivní a závěr skladby se ve stupňované harmonií zvedá do výše až utichne…

MELLOWING GREY – zajímavá melodická struktura. Smyčcové nástroje ve spojení s akustickou kytarou a naříkavý hlas a opět ono majestátní mellotronové kouzlení. Ano, tady mám neodbytný pocit, že tohle zní jako nějací zapomenutí ranní Genesis, dokonce Chapman si Gabriela připomíná místa tak sugestivně, že bych tomu málem uvěřil, že v těch neexponovaných místech zpívá Gabriel a ne Chapman (!). Také Canterburská hudební scéna se mi do hudebních postupů mírně prolíná (např. Caravan). Příjemné a krásně hladivé…

NEVER LIKE THIS – foukací harmonika, energická akustická kytara a z pozadí hammondky a typické sbory kapel šedesátých let. Ano, tady jsme v Británii a nemůžeme si splést hudbu země původu. Tohle je ten krásný psychedelický opar druhé poloviny šedesátých let, který se zahnízdil u hodně kapel, které symbolizují onu dobu. Uhlazené, ale ne přeslazené…

ME MY FRIEND – jsem mile překvapen, jak na debutovém albu Family používají různých proměn. Je to hledání stylu, nebo nabídka možností, kterými kapela vládla? Dechová sekce, zvláštně preparovaný zvuk basů, ponuré violoncello a střídání hlasů Chapmana, Kinga a Greche. Zajímavý příklad zapojení Lesie boxu…

VARIATION ON A THEME OF HEY MR. POLICEMAN – krátká miniatura rockovějšího pojetí, s elektrickou kytarou a důraznější rytmikou. Slouží spíš jako spojovací můstek, ale opět příjemná změna…

WINTER – zajímavá skladba. S vévodícím klavírem a hutnou instrumentací, jakoby předjímala slavný projekt Tommy od Who, nebo Pretty Things. Opět ta výtečná práce vokální složky a psychedelické tajemno s ozvěnami a strašidelný dozvukem…

OLD SONGS, NEW SONGS – i do hudby Family proniká blues. Je to nejenom syrovou interpretací, ale i foukací harmonikou a opakovaným motivem. Náhlá změna stylu a famózně vystavěný sborový vokál à capella téměř v církevní chrámovém pojetí. Přímočarost dusající rytmiky a mamé tady kombinaci velmi zvláštní povahy. Spojit takové Savoy Brown s Beggars Opera by asi nikoho nenapadlo. Ale tady se dějí vůbec nečekané věci. Kytarista John „Charlie“ Whitney hraje rychlé běhy s aplikací wah wah pedálu a máme tu dechovou sekcí playbakovaných saxofonů, která se s rockovým základem skladby velmi dobře doplňuje. Jedna z nejdynamičtějších věcí na albu.

VARIATION ON A THEME OF THE BREEZE – další příklad britské psychedelie v krátkém formátu, kdy varhany, klavír, šustící rytmika a nahazovaná ozvěna nastíní podivné kreativně tajemno…

HEY MR. POLICEMAN – bluesové cítění je evidentní, ale hovořit o blues se mi zdá ne úplně namístě. Jim King a i Roger Chapman (!) odehrávají svoje party na dechy se zajímavými postupy. Vstupuje sem i se svým „nekytarovým“ tónem Whitney, který navíc neváhá použít i countryovou steel-kytaru, zatímco Grech vedle basů natočil i houslové party. Myslím, že na rok 1968 docela odvážné hudební pojetí a řekl bych, že v téhle skladbě předjímá některé hudební prvky, které používá na přelomu šedesátých a sedmdesátých let John Mayall se svou americkou sestavou. Zajímavé a osobité…

SEE THROUGH WINDOWS – další těžko zařaditelná záležitost. Myslím, že by se i tato skladba hodila k nějakému experimentálnímu divadelnímu ztvárnění. Zajímavě vypointované okamžiky hudebních a skladatelských nápadů. Foukací harmonika, mellotron, klavír, a kvílející elektrická kytara zde odvádějí zajímavou práci. Zpívané party jsou poměrně obtížně zapamatovatelné a interpretovatelné a vlastně si uvědomuji, že tady dosud nezazněla žádná písnička komerčnějšího podbízivého a snadno čitelného charakteru. Instrumentáoní závěr jakoby pojímal Moody Blues a Procol Harum, ale jenom náznaky…

VARIATION ON A THEME OF ME AND MY FRIEND – ani ne dvacetivteřinová miniatura má podobu indické rágy se sitárem a onou tajemnou meditativní atmosférou… zcela nečekané.

PEACE OF MIND – pronikavý dlouhý tón houslí a důrazné rytmické nástupy bicích Townsenda a basů Grecha s klavírními přiznávkami. Opět výtečně vystavěné vokální party a spojování mocného hlasu Chapmana a pronikavých výšek Kinga stavějí tuhle skladbu v rozpoutané harmonii do jakési keltské podoby. Tady se ovšem prolínání psychedelie s rockem děje velmi důrazně a možná nejpřesvědčivěji. Skladba nabírá na dynamice až do finále...

VOYAGE – tak tady mi přijde že v úvodních partech Peter Gabriel „opisoval“ na prvních albech Genesis. Samozřejmě hudební doprovod je zcela odlišný. Tady se více experimentuje s postupy, aranžmá i instrumentaci a vlastně nevíme, co nás čeká. Spousta zajímavých proměn a zvratů. Velmi zajímavá práce houslí a violoncella a destruktivní zvuky nás mohou posouvat na okraj hudební schizofrenie. Ve stereu nás čekají nečekané efekty, které naplní odvážnými kreativitami náš pokoj doplněné opět mellotronem. Velmi zvláštní, ale zajímavá skladba.

THE BREEZE – po předešlých výbojích umírněně začínající téma, ale opět v psychedelickém pojetí s rozpínáním mysli a meditativní atmosférou. Tikání percussion, mírně pulsujícími basy a tlumenými klavírními tóny se s vydatnou výpomocí houslí odehrává něco jako malý šamanský obřad. Elektrická kytara se rovněž vkládá do tématu měkkými ohýbanými tóny wah wah pedálu, ale mame tady i posmutnělé violoncello a zase ty krásně vystavěné sborové zpěvy, kdy se Chapman s Kingem a Grechem výtečně doplňuje v téhle jemně klopotající písní…

3x TIME – spojení saxofonu a akustické kytary je poměrně nezvyklé a tak zvažujeme jestli je tohle folk kořeněný jazzem, ale tohle spojení nám dlouho nevydrží. Baladická forma je evidentní, ale zapojení ostatní instrumentace vyjadřuje řadu inspirací opět z nějakého divadelního představení. Spojení foukací harmoniky a saxofonů s hutně dusajícími basy a stylovými bicími sem přivleče odér boogie, ale jen na chvíli. Musíme být připravení na další změnu. Vedl jsem před časem s jedním kamarádem diskusi na téma téhle skladby. On zastával názor, že se jedna o velmi inteligentní parodii. Já jsem nebyl toho názoru. Třebaže na závěr skladby se zde nečekaně objeví fragment z anglické národní hymny…

Myslím, že album Music In A Dolls House se jako debut opravdu podařilo. Skoro bych řekl, že předčilo moje očekávání. Ne, že bych na něm byl nějak fascinován mimořádnými instrumentálními výkony, ale velmi zajímavé bylo kompoziční myšlení a schopnost vystavět zajímavé harmonické proměny, vlastně spíš se skromnějším nástrojovým zázemím. A pak tu byla vynikající aranžmá a nezaměnitelný hlas Rogera Chapmana. Pravda, ne každému se napoprvé jeho chraplavé vibráto může zamlouvat, ale příroda ho vybavila schopností „nemocný hlas“ povýšit na jedinečný umělecký feeling ve svůj prospěch. Myslím, že hudba prvního alba nastavila hodně vysokou laťku a bylo zjevné, že tahle skupina se bude pohybovat v progresivních vodách hledačství bez nějaké cílené snahy zabodovat v hitparádách. Za tu odvahu, řadu experimentů a řádnou míru osobitosti nabídnu tomuto projektu pět hvězdiček.
reagovat

Music in a doll’s house mám v Collectors Limited Edition spolu s Entertainment, je to taká knižka s vloženými CD. Prečo o tom hovorím?

Hneď na začiatku je totiž singel Scene through the eye of a lens a Gypsy woman z roku 1967. A je to naozaj poplatné dobe vzniku. Prvá vec je jemná, tvrdá, psychedelická, nahalená, slovom, klasika. Druhá menovaná je už bluesovka a prvýkrát zaznie hlasisko Rogera Chapmana.

Album samotný patrí k tomu najzaujímavejšiemu, čo som zo 60. rokov počul. Je v tom psychedélia, folk, rock, blues, asi aj progresia, nech je to čokoľvek. Album je mixom elektrických a akustických nástrojov, nálady sa striedajú, človek sa cíti ako v nejakej rozprávke z minulého tisícročia (super, že sa to dá takto imaginárne vzdialiť:)).

Harmonika a husle sú pre mňa najcharakteristickejšími nástrojmi na albume, vždy, keď sa ozvú, ide z toho sila, ktorá chytá za srdce.

Za vrcholy považujem The chase, Me my friend, Old songs for new songs, Hey mr. policeman a Place of mind.

Aj keď sa v podstate jedná o kopu kratších skladieb, je v nich určitý zámer (skladby majú aj svoje variácie, viď zoznam skladieb, niektoré dokonca idú skôr než nevariácie...) a navyše, je tu Chapman. A tiež poriadny kus melodiky. Však ide o 60’s.

Parádny debut, hippíci trošku inak. 4,5 hviezd.
reagovat

Lothian @ 02.03.2009 07:56:09
Jednička Family se mi ze všech jejich studiovek líbí taky nejvíc. Ale nejradši mám Anyway,pro tu úžasnou koncertní stranu LP.

hejkal @ 02.03.2009 08:11:29
U mňa vedie Entertainment.

První a nejlepší album Family, na kterém se jako producent podílel bývalý kytarista Traffic David Mason. A Doll's House se původně mělo jmenovat album Beatles z téhož roku, které je nyní známo jako The White Album. Většinu skladeb na MIADH složila dvojice Whitney/Chapman.

Hudebně se jedná o směs žánrů, spojující především prvky blues a psychedelie, výraznou měrou originální zvuk alba spoluvytvářejí nezaměnitelný hlas Rogera "Chappo" Chapmana, housle a cello Ricka Grecha a foukací harmonika, na kterou hrají jak Chapman, tak King.

Pokud vás neodradí mečivý zpěv Rogera Chapmana, myslím si, že si prvotinu Family zamilujete, stejně jako já. Skladby mají šťávu, houslové a harmonikové riffy se zcela vyrovnají obvyklejším kytarovým. K mým nejoblíbenějším písním patří především Hey Mr. Policeman a See Through Windows, nezaostávají za nimi ale ani ty zbývající.

Dávám 4,5 hvězdičky, tohle 40 let staré album si to zaslouží. Budu moc rád, když si ho na základě mé minirecenze poslechnete i vy, návštěvníci Progboardu. Jo - a rozhodně se chystám v nejbližší době přidat sem i profil Traffic, tahle kapela tady naprosto nepochopitelně chybí!

reagovat

Voytus @ 12.10.2008 19:29:48
K Family jsem se dostal někdy předloni a dostali mě. První deska je asi nejlepší, těžko říct, můžu od nich všechno. Ještě bych zmínil skladbu Me my friend, tam je Chapman opravdu nepřekonatelný.

Jarda P @ 13.10.2008 10:52:02
Jsem rád, že nejsem sám, kdo zbožňuje Family.První věc, kterou jsem od nich měl,byl Bandstand. Ten mě dostal a pořídil jsem si od nich všechno kromě jedničky. Teď vidím, že musím chybu napravit. Jinak mé nejoblíbenější je Entertainment, na stejnou úroveň oblíbenosti řadím Bandstand, A Song For Me, Fearless i mnohými zatracovaný It´s Only a Movie. Jen Anyway jsem moc nepřišel na chuť díky živé polovině desky, navíc mizerně nahrané.