Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 27.05.2011

Family jsou významnou hudební skupinou na britských ostrovech. Kapela prošla řadou personálních, ale i stylových proměn. Jejich předobraz byl ukotven v rhythm and blues, ale už koncem šedesátých let patřili vedle Pretty Things, Crazy World Of Arthur Brown a Pink Floyd... k významným představitelům britského undergroundu. V jejich hudbě se snoubí řada stylů a tak ve snaze najít nějakou "škatulku" bych použil výraz progresívní rock...
Jejich šesté řadové album bych pravděpodobně označil za jedno z nejlepších, ale mám stejně umanutý vztah i k třetímu albu A Song For Me....

BURLESQUE - úderný začátek s děleným rytmem stojí na rockovém základě. Baskytarista Wetton tvrdí muziku zásadní způsobem, stejně jako vypreparované kytarové party Whitneyho a bubeník Robert Townsend drží přehledné rytmické obrazce bez nadbytečných exhibicí. Chapmanův chraptivý vokál skladbě vévodí. Vlastně ho nemůžete přehlédnout a přeslechnout nikdy. Jeho barva hlasu je odlišná od Joe Cockera, i od Chrise Farlowa nebo Erika Burdona. Komplexní skladba bez hráčského vyčnívání.

BOLERO BABE - experiment přichází s další skladbou. Kouzlení Palmerových kláves s Wettonovým podílem navozuje psychedelické obrazy, do kterých se vkliňuje drolivými kytarovými doprovody Whitney. Del Newman do skladby přiaranžoval smyčcové závany jako proudy větru a mírně orientálním odérem. Nevím, ale mám trochu pocit, že místy slyším odraz zpěvu Petera Gabriela, který byl tehdy součástí artrockových Genesis (je to jenom pocit). Chapman má výrazné hlasové vibráto, které je zase natolik identické, že za zaměnitelnost nehrozí! Jedna z nejsilnějích skladeb alba.

CORONATION - dumavé téma pro elektrické piano, tepající bicí, jakoby v zádumčivém duchu, než se skladba více rozběhne vpřed a vstoupí do ní i další instrumenty, jako je vibrafon. Chapman jako frontman se s vokálními party střídá s Wettonem. Další fáze prolíná jazzové kontemplace a do důraznějšího tématu vstupují i housle a rytmika schematicky tepe vpřed za asistence basů. Whitney se s kytarou drží v pozadí, třebaže ho zde tušíme...

DARK EYES - Palmerův klavírní úvod následuje akustická kytara Whitneyho a skladba nabývá podoby anglického folku i díky vedeným hlasům a Palmerovy flétny. Velmi pohodové a melancholicky dumavé...

BROKEN NOSE - údernější rock přichází s adlší skladbou, kde Chapman přitlačí na hlasivky a tempo písně. Zajímavé sborové hlasy se skvěle doplňují s Chapmanem a klavírními party. Wetton odehraje emocionální sólo na synthesizer. Výtečná skladba, rozpoutaná jako živel s pořádnou porci nijak nepotlačovaných emocí. Klavírní sólo a melodická baskytara ve velkém stylu. Výtečná kolektivní práce hraná na doraz....

MY FRIEND THE SUN - máme tu baladický příspěvek, kde se hraje na mandolínu a akustickou kytaru se sdělným způsobem zpěvu, kdy se i živel Chapman dokáže ukázkově zklidnit a ponořit se do písničkové nostalgie. Z pozadí přichází dlouhé tóny akordeonu a kláves dodávající příjemnou a pohodovou atmosféru. Ryzí nezaměnitelná anglická hudba s cinkavými kytarami. Prostě pohodové nálady...

GLOVE - přiškrcený Chapmanův hlas z pozadí, včetně klavíru a baskytary přicházejí do tématu. Také tady se pracuje s náladami a pocity. Žádné agresivní attacky, třebaže rockový základ skladby cítíme. Whitneyho kytarové sólo graduje a cítíme jeho ostří v tématu, třebaže smyčcový les ho prosvětluje. Jako kytarista má dobrou pověst, přesto v kapele nevyčnívá a slouží tématu, než aby si za každou cenu prořezával prostor jako jiné jeho kolegové.
Hutný a přesvědčivý počin na albu!

READY TO GO - rockové téma zůstává zakotveno v rytmicky středním tempu a Chapmanům chraptivý projev ovládá prostor, za asistování výtečné baskytary a kytarových ornamentů, ale i zajímavých vyhrávek. Synthesizer zpevní harmonii a Whitney dodá sdělné sólo. Jazzové asociace zde cítíme, ale skladbu zásadně neovládají, spíš stojíme na pokraji stravitelného neagresivního funku. Zajímavě proaranžováno....

TOP OF THE HILL - kouzlení elektrického piana a cinkání činelů přichází jakoby zdálky a meditativně se zvolna spojuje s další skladbou. Whitney úderně vystoupí do skladby a dynamika skladby se přesouvá s hlasitějších pasáží k tišším. Prolínání nástrojového potenciálu a náladovými okamžiky emocí se děje opět za asistence smyčců.

Family jsou známkou kvality a originality. Nedosáhli sice nějak závratného komerčního úspěchu jako jiní jejich současníci, ale zase se nezpronevěřili svému progresivnímu zaměření s nějakými výraznými popovými odbočkami. Bez jejich podílu by britská scéna byla o hodně chudší.
Dávám pět hvězdiček!