Family - Bandstand (1972)

Asi jako každý normální fanda do muziky i já mám rád, když už si naslepo nějakou tu desku koupím, aby se mi od prvního poslechu alespoň částečně líbila a nezklamala mě. Ne vždy to vyjde, jelikož někdy se vaše očekávání s realitou značně rozchází. Když jsem před nějakým časem jel do Prahy na koncert, navštívil jsem zdejší Bonton Land a k mému velkému překvapení tam našel i remaster této, desky. Že se tam válela mě překvapilo stejně, jako její záznam o pár dnů později přehrávaný doma. Jenže to druhé překvapení nebylo ani náhodou příjemné, spíše naopak. Čekal jsem své oblíbené Family a dostal nemastnou neslanou kolekci obyčejných, s prvotní koncepcí kapely lehce zaměnitelných až průměrných písní.

Kapela Family, přesněji řečeno jejich desky od debutu Music… po skvostnou Fearless řadím k nejzářivějším ozdobám své sbírky. Většinou těžko dostupné tituly v sobě nesou ten nejlepší možný odkaz hudby sedmdesátých let. Osobně je mám uložené ve společném šuplíku s podobně psychedelickými britskými jednotkami jako jsou Atomic Rooster, nebo Traffic, přičemž právě Family patří na jejich špici. Miluji "mečivě" nakřáplý, silový přednes zpěváka Rogear Chapmana i daleko intimnější akcent jeho parťáka Johna Whitnea, který ho v některých skladbách skvěle zastupuje. Čeho si však na Family cením nejvíc je, že se s ničím příliš nepářou a svou stylovou šíři dokážou otevřít do všech směrů. Na straně jedné je tu přítomna ta zdravě drzá písničkovost konce šedesátých let, na kterou se navíjí ona propracovaná progresivní stuha desetiletí následujícího. Family nedělá problém do svého repertoáru zahrnout ságo, flétnu, bajno, nebo housle. Struktura jejich písní je bližší Beatles než Gentle Giant, ale na spojnici obou jmenovaných vzniká jímavý písňový útvar, který je pro ně charakteristický a často přehledně zapamatovatelný.

Tento model k mému velkému smutku už na desce Bandstand není přítomen v takové šíři. S prvním poslechy jsem byl hodně hodně zklamán, ale znovu se mi potvrdilo časové pravidlo o tom, kdo si počká, ten se dočká. Dnes, po dobré patnáctce poslechů jsem přišel na chuť i této spořeji situované nahrávce. Když ji se starší tvorbou nepoměřuji a poslouchám jako další monolit bujarých sedmdesátých let, vychází mi z toho pořád hodně zajímavá a nápaditá věc. Bandstand není tak rozmáchle stylová a pestrá jako byly její předchůdkyně. Už to není ten konglomerát všemožných odnoží, které když se kapele do cesty připletou, ta si s nimi po svém poradí. Například úvodní Burlesque je obyčejná stounovská odrhovačka, Bolero Babe se vyžívá v různorodých zvukových kolážích a až třetí Coronation se ohlíží nazpět a konečně nechává promlouvat i emoce za podpory širších nástrojových vazeb. Dark Eyes dýchá krásou i bezstarostností šedesátých, aby k vám prostřednictvím Broken Nose přišel ten nejmocnější nášup na desce. Energií jiskřící dravec s instinktem zabijáka. My Friend The Sun zní jako od George Harrisona. Hravá, jiskrná až dětinsky prostinká něžná píseň. Moc pěkné. Glove má v sobě prvky muzikálu a potvrzuje, že to s tou pestrostí není zase tak zlé. Ready To Go je big beat hrubšího zrna postavený na čitelné baskytaře a funkující souhře všech instrumentů. Pecka. Závěrečná Top Of The Hill zní dost netradičně a nezařaditelně.

Hodnotit tuto nahrávku krátce po jejím zakoupení, rozmáznul bych ji jako masařku na zeď. Hold nejen ovce a zelenina potřebují někdy pořádně dozrát.

reagovat

Jarda P @ 17.12.2019 06:52:48
Bandstand byla moje první deska Family, měl jsem ji nahranou za prvním albem Roxy Music, proto tyto obě desky zůstanou až na věky v mé mysli pospolu. Je fakt, že jsem si na ni ve svých 15 letech delší dobu zvykal, ale dnes jsou mým nejoblíbenějším albem Family. Na rozdíl od Gentle Giant si zachovali konstantní úroveň desek až do rozpadu, skončili právě včas, než jim vyschla studnice nápadů. Pokračovatelé Streetwalkers už zdaleka zdaleka podobné úrovně nedosáhli.

horyna @ 17.12.2019 09:13:51
Jardo takže znáš i poslední Its Only...? Jaké je, podobné jako Bandstand? Já už neměl odvahu je tehdy testovat.

PaloM @ 17.12.2019 09:49:40
Marku, ty si hazardér :-) No môže to mať pre niekoho čaro kupovať naslepo. V 70. rokoch ešte áno, to som kupoval mnoho LP od Collegium Musicum, Mišíka, Omega a podobne. Pri dnešnej dostupnosti všetkého a obrovskej nadprodukcii (žiaľ väčšinou balastu).
Výnimočne akceptujem kúpu bez vypočutia ako tip od priateľov, s ktorými máme podobný vkus.
Aby som bol aktuálny, táto skupina ma príliš nezaujala.
Chapman a Shadow on the wall - s tým som si vystačil :-)

horyna @ 17.12.2019 11:26:49
Palo něco podobného se mi přihodí v jednom případě ze sta. Když už jsem tam tenkrát to cd viděl, nechtěl jsem ho tam nechat zase ležet. A pak, rád si odvážím suvenýry :-) Ale vidíš, i když to dlouho tak nevypadalo, nakonec mám z toho stříbrňáku radost.

Jarda P @ 17.12.2019 17:06:02
Horyna: It' s Only a Mobile je úplně jiné, hravější s jazzovými názvuky, těžko popsatelné, chce to slyšet. Já mám Family komplet a vážím si všech stejně, jen prapodivný položivák Anyway má divný zvuk a řadím ho o příčku níž.

horyna @ 17.12.2019 18:39:58
Jardo díky za odpoveď. Teď už mě ta deska začíná lákat, po tom, co jsem přijal Bandstand, mám chuť zkusit i tohle. Asi to bude chtít zase nějaký ten pátek na strávení, ale když Family jsou jedna z mých top stálic, tak by se slušelo je dokompletovat.

Family jsou významnou hudební skupinou na britských ostrovech. Kapela prošla řadou personálních, ale i stylových proměn. Jejich předobraz byl ukotven v rhythm and blues, ale už koncem šedesátých let patřili vedle Pretty Things, Crazy World Of Arthur Brown a Pink Floyd... k významným představitelům britského undergroundu. V jejich hudbě se snoubí řada stylů a tak ve snaze najít nějakou "škatulku" bych použil výraz progresívní rock...
Jejich šesté řadové album bych pravděpodobně označil za jedno z nejlepších, ale mám stejně umanutý vztah i k třetímu albu A Song For Me....

BURLESQUE - úderný začátek s děleným rytmem stojí na rockovém základě. Baskytarista Wetton tvrdí muziku zásadní způsobem, stejně jako vypreparované kytarové party Whitneyho a bubeník Robert Townsend drží přehledné rytmické obrazce bez nadbytečných exhibicí. Chapmanův chraptivý vokál skladbě vévodí. Vlastně ho nemůžete přehlédnout a přeslechnout nikdy. Jeho barva hlasu je odlišná od Joe Cockera, i od Chrise Farlowa nebo Erika Burdona. Komplexní skladba bez hráčského vyčnívání.

BOLERO BABE - experiment přichází s další skladbou. Kouzlení Palmerových kláves s Wettonovým podílem navozuje psychedelické obrazy, do kterých se vkliňuje drolivými kytarovými doprovody Whitney. Del Newman do skladby přiaranžoval smyčcové závany jako proudy větru a mírně orientálním odérem. Nevím, ale mám trochu pocit, že místy slyším odraz zpěvu Petera Gabriela, který byl tehdy součástí artrockových Genesis (je to jenom pocit). Chapman má výrazné hlasové vibráto, které je zase natolik identické, že za zaměnitelnost nehrozí! Jedna z nejsilnějích skladeb alba.

CORONATION - dumavé téma pro elektrické piano, tepající bicí, jakoby v zádumčivém duchu, než se skladba více rozběhne vpřed a vstoupí do ní i další instrumenty, jako je vibrafon. Chapman jako frontman se s vokálními party střídá s Wettonem. Další fáze prolíná jazzové kontemplace a do důraznějšího tématu vstupují i housle a rytmika schematicky tepe vpřed za asistence basů. Whitney se s kytarou drží v pozadí, třebaže ho zde tušíme...

DARK EYES - Palmerův klavírní úvod následuje akustická kytara Whitneyho a skladba nabývá podoby anglického folku i díky vedeným hlasům a Palmerovy flétny. Velmi pohodové a melancholicky dumavé...

BROKEN NOSE - údernější rock přichází s adlší skladbou, kde Chapman přitlačí na hlasivky a tempo písně. Zajímavé sborové hlasy se skvěle doplňují s Chapmanem a klavírními party. Wetton odehraje emocionální sólo na synthesizer. Výtečná skladba, rozpoutaná jako živel s pořádnou porci nijak nepotlačovaných emocí. Klavírní sólo a melodická baskytara ve velkém stylu. Výtečná kolektivní práce hraná na doraz....

MY FRIEND THE SUN - máme tu baladický příspěvek, kde se hraje na mandolínu a akustickou kytaru se sdělným způsobem zpěvu, kdy se i živel Chapman dokáže ukázkově zklidnit a ponořit se do písničkové nostalgie. Z pozadí přichází dlouhé tóny akordeonu a kláves dodávající příjemnou a pohodovou atmosféru. Ryzí nezaměnitelná anglická hudba s cinkavými kytarami. Prostě pohodové nálady...

GLOVE - přiškrcený Chapmanův hlas z pozadí, včetně klavíru a baskytary přicházejí do tématu. Také tady se pracuje s náladami a pocity. Žádné agresivní attacky, třebaže rockový základ skladby cítíme. Whitneyho kytarové sólo graduje a cítíme jeho ostří v tématu, třebaže smyčcový les ho prosvětluje. Jako kytarista má dobrou pověst, přesto v kapele nevyčnívá a slouží tématu, než aby si za každou cenu prořezával prostor jako jiné jeho kolegové.
Hutný a přesvědčivý počin na albu!

READY TO GO - rockové téma zůstává zakotveno v rytmicky středním tempu a Chapmanům chraptivý projev ovládá prostor, za asistování výtečné baskytary a kytarových ornamentů, ale i zajímavých vyhrávek. Synthesizer zpevní harmonii a Whitney dodá sdělné sólo. Jazzové asociace zde cítíme, ale skladbu zásadně neovládají, spíš stojíme na pokraji stravitelného neagresivního funku. Zajímavě proaranžováno....

TOP OF THE HILL - kouzlení elektrického piana a cinkání činelů přichází jakoby zdálky a meditativně se zvolna spojuje s další skladbou. Whitney úderně vystoupí do skladby a dynamika skladby se přesouvá s hlasitějších pasáží k tišším. Prolínání nástrojového potenciálu a náladovými okamžiky emocí se děje opět za asistence smyčců.

Family jsou známkou kvality a originality. Nedosáhli sice nějak závratného komerčního úspěchu jako jiní jejich současníci, ale zase se nezpronevěřili svému progresivnímu zaměření s nějakými výraznými popovými odbočkami. Bez jejich podílu by britská scéna byla o hodně chudší.
Dávám pět hvězdiček!
reagovat