Family / Bandstand (1972)

Asi jako každý normální fanda do muziky i já mám rád, když už si naslepo nějakou tu desku koupím, aby se mi od prvního poslechu alespoň částečně líbila a nezklamala mě. Ne vždy to vyjde, jelikož někdy se vaše očekávání s realitou značně rozchází. Když jsem před nějakým časem jel do Prahy na koncert, navštívil jsem zdejší Bonton Land a k mému velkému překvapení tam našel i remaster této, desky. Že se tam válela mě překvapilo stejně, jako její záznam o pár dnů později přehrávaný doma. Jenže to druhé překvapení nebylo ani náhodou příjemné, spíše naopak. Čekal jsem své oblíbené Family a dostal nemastnou neslanou kolekci obyčejných, s prvotní koncepcí kapely lehce zaměnitelných až průměrných písní.

Kapela Family, přesněji řečeno jejich desky od debutu Music… po skvostnou Fearless řadím k nejzářivějším ozdobám své sbírky. Většinou těžko dostupné tituly v sobě nesou ten nejlepší možný odkaz hudby sedmdesátých let. Osobně je mám uložené ve společném šuplíku s podobně psychedelickými britskými jednotkami jako jsou Atomic Rooster, nebo Traffic, přičemž právě Family patří na jejich špici. Miluji "mečivě" nakřáplý, silový přednes zpěváka Rogear Chapmana i daleko intimnější akcent jeho parťáka Johna Whitnea, který ho v některých skladbách skvěle zastupuje. Čeho si však na Family cením nejvíc je, že se s ničím příliš nepářou a svou stylovou šíři dokážou otevřít do všech směrů. Na straně jedné je tu přítomna ta zdravě drzá písničkovost konce šedesátých let, na kterou se navíjí ona propracovaná progresivní stuha desetiletí následujícího. Family nedělá problém do svého repertoáru zahrnout ságo, flétnu, bajno, nebo housle. Struktura jejich písní je bližší Beatles než Gentle Giant, ale na spojnici obou jmenovaných vzniká jímavý písňový útvar, který je pro ně charakteristický a často přehledně zapamatovatelný.

Tento model k mému velkému smutku už na desce Bandstand není přítomen v takové šíři. S prvním poslechy jsem byl hodně hodně zklamán, ale znovu se mi potvrdilo časové pravidlo o tom, kdo si počká, ten se dočká. Dnes, po dobré patnáctce poslechů jsem přišel na chuť i této spořeji situované nahrávce. Když ji se starší tvorbou nepoměřuji a poslouchám jako další monolit bujarých sedmdesátých let, vychází mi z toho pořád hodně zajímavá a nápaditá věc. Bandstand není tak rozmáchle stylová a pestrá jako byly její předchůdkyně. Už to není ten konglomerát všemožných odnoží, které když se kapele do cesty připletou, ta si s nimi po svém poradí. Například úvodní Burlesque je obyčejná stounovská odrhovačka, Bolero Babe se vyžívá v různorodých zvukových kolážích a až třetí Coronation se ohlíží nazpět a konečně nechává promlouvat i emoce za podpory širších nástrojových vazeb. Dark Eyes dýchá krásou i bezstarostností šedesátých, aby k vám prostřednictvím Broken Nose přišel ten nejmocnější nášup na desce. Energií jiskřící dravec s instinktem zabijáka. My Friend The Sun zní jako od George Harrisona. Hravá, jiskrná až dětinsky prostinká něžná píseň. Moc pěkné. Glove má v sobě prvky muzikálu a potvrzuje, že to s tou pestrostí není zase tak zlé. Ready To Go je big beat hrubšího zrna postavený na čitelné baskytaře a funkující souhře všech instrumentů. Pecka. Závěrečná Top Of The Hill zní dost netradičně a nezařaditelně.

Hodnotit tuto nahrávku krátce po jejím zakoupení, rozmáznul bych ji jako masařku na zeď. Hold nejen ovce a zelenina potřebují někdy pořádně dozrát.

» ostatní recenze alba Family - Bandstand
» popis a diskografie skupiny Family