Reakce na recenzi:

horyna - @ 07.03.2016

V roce 2008 měli Marillion velké plány i cíle,dokázali stvořit dostatek materiálu,který rozprostřeli na plochu dvou desek, pojali ho koncepčně a rozdělili jako by na jemnější a tvrdší část.A tak jejich"Štěstí je cesta"nás provází hezkou řádku let a zve k nahlédnutí do pocitů lidské duše.Tento projekt se setkal s velkým zájmem fanoušků a jméno kapely se i nadále vyslovovalo s respektem. a úctou.

Po úvodní krátké předehře vstupujeme do dění prostřednictvím This Train Is My Life kde si s námi melacholie pěkně pohrává,navíc zvuk jedoucího vlaku v půli skladby vše jen umocňuje.V Essence mě napadá že musím vyseknout hold muži na stoličce-Ianu Mosleymu,který zde předvádí naprosto přesný,přesvědčivý a hlavně citlivý způsob hry a samozřejmě i Marku Kellymu za jeho překrásné klavírní rejstříky.
Středem alba proplouváme stále na až esoterických vlnách,střídá se jedna perla za druhou,s Woke up se pomalu probouzíme,aby nás hlas páně Hogartha v A State Of Mind plně odzbrojil svým rozsahem.Katarze přichází v titulovce kde po snivém úvodu slyšíme to pravé Marillionovské-houpavý rytmus,vypjatý vokál,originální nápady a trýznivé emoce.

Druhý část:naprostá srdeční záležitost,skladby zde použité získávají díky Rotheryho kouzelné kytaře a Hogarthovu oduševnělému zpěvu,originálním nápadům a struktůře,neopakovatelnou atmosféru,kterou si cením nad jiné.Obzvlášť v The Man from the Planet Marzipan(už úvodní zvuky jsou dokonalé,přidávající se rytmika a hlavně stavba skladby),Asylum Satellite #1(struny burácející jak mořský příboj),Throw Me Out(překrásné rejstříky kláves),Especially True(refrén pohánějící vybný riff),nebo závěrečné "Real Tears for Sale(kde Hogarthovy věříte každé slovo)

Tento velkorysý projekt může svým rozsahem a šíří záběru směle konkurovat(odvážím si to tvrzení)nejlepším dvoj-albům historie,ať už Bílému,Zdi,,Beránkovi,ale i třeba Subterranei od Iq.