Marillion - Happiness is the Road (2008)

V roce 2008 měli Marillion velké plány i cíle,dokázali stvořit dostatek materiálu,který rozprostřeli na plochu dvou desek, pojali ho koncepčně a rozdělili jako by na jemnější a tvrdší část.A tak jejich"Štěstí je cesta"nás provází hezkou řádku let a zve k nahlédnutí do pocitů lidské duše.Tento projekt se setkal s velkým zájmem fanoušků a jméno kapely se i nadále vyslovovalo s respektem. a úctou.

Po úvodní krátké předehře vstupujeme do dění prostřednictvím This Train Is My Life kde si s námi melacholie pěkně pohrává,navíc zvuk jedoucího vlaku v půli skladby vše jen umocňuje.V Essence mě napadá že musím vyseknout hold muži na stoličce-Ianu Mosleymu,který zde předvádí naprosto přesný,přesvědčivý a hlavně citlivý způsob hry a samozřejmě i Marku Kellymu za jeho překrásné klavírní rejstříky.
Středem alba proplouváme stále na až esoterických vlnách,střídá se jedna perla za druhou,s Woke up se pomalu probouzíme,aby nás hlas páně Hogartha v A State Of Mind plně odzbrojil svým rozsahem.Katarze přichází v titulovce kde po snivém úvodu slyšíme to pravé Marillionovské-houpavý rytmus,vypjatý vokál,originální nápady a trýznivé emoce.

Druhý část:naprostá srdeční záležitost,skladby zde použité získávají díky Rotheryho kouzelné kytaře a Hogarthovu oduševnělému zpěvu,originálním nápadům a struktůře,neopakovatelnou atmosféru,kterou si cením nad jiné.Obzvlášť v The Man from the Planet Marzipan(už úvodní zvuky jsou dokonalé,přidávající se rytmika a hlavně stavba skladby),Asylum Satellite #1(struny burácející jak mořský příboj),Throw Me Out(překrásné rejstříky kláves),Especially True(refrén pohánějící vybný riff),nebo závěrečné "Real Tears for Sale(kde Hogarthovy věříte každé slovo)

Tento velkorysý projekt může svým rozsahem a šíří záběru směle konkurovat(odvážím si to tvrzení)nejlepším dvoj-albům historie,ať už Bílému,Zdi,,Beránkovi,ale i třeba Subterranei od Iq.
reagovat

horyna @ 17.12.2016 16:49:36
PaloM: pro tebe, jako hledače pokojné atmosféry je tohle naprosto ideální dvoj-deska (pokud ji tedy neznáš) rád ji doporučuji. Opět velká porce překrásné atmosférické a melancholické muziky, proložené vynikajícími výkony celého ansámblu.

PaloM @ 17.12.2016 19:15:09
Ďakujem ti, rád si to vypočujem.

PaloM @ 10.02.2019 18:49:39
Marek, tak po dvoch rokoch od Tvojho odporúčania, som sa k tomuto ešte nedopracoval :-)
Ale nebude to dlho trvať.

Jarda P @ 11.02.2019 05:37:58
Tomuto jsem dosud nepřišel na chuť. Asi nejslabší věc co jsem od nich slyšel.

PaloM @ 11.02.2019 08:15:54
Po vypočutí prvého CD mám dojem, že toto určito nebude v prvej línii môjho záujmu o diskografiu Marillion. Vyložene zlé to nie je, ale ťažko to dosiahne úroveň cca 10 albumov, ktoré zatiaľ považujem za najlepšie.

horyna @ 11.02.2019 08:17:57
Velice specifické výpravné album, usazené v ještě klidnější poloze, než na jakou jsme od těchto borců zvyklí. Je to běh na delší trať, ale rozhoně se vyplatí. Jedno z mých top od Marillion. Palo dej mu čas:-) a zpočátku poslouchej odděleně.

horyna @ 11.02.2019 08:19:00
Ahoj, dobře jsme se potkali:-)

PaloM @ 11.02.2019 08:32:27
Marek, asi sme písali naraz :-)
Jasné, nezavrhujem to. No mám štyri CD doma a päť na ceste z e-shopov a chcem tie všetky poriadne napočúvať a potom priberať k posluchu ďalšie. Času dosť, ak neohluchnem.

horyna @ 11.02.2019 08:54:43
Mám z tebe radost kluku Hogartovská. Až je budeš mít v hlavě, brnknu Rotherymu a domluvím koncert v tvojej obývačke:-) (nebo alespoň na vašem hrádku)

Happiness is the Road je štandardný "Hogarth-ovský" album od Marillion,ktorý síce ničím neprekvapí,ale v podstate ani nesklame.Spevák Steve Hogarth si hovie vo svojej tradičnej clivej kvílivej kazateľskej polohe,ktorá mu tak svedčí.Už úvodná Dreamy Street jasne predurčuje o čom je celý dvojalbum.Podmanivo mäkká sladká zasnená atmosféra,akoby som plával cez tekutú cukrovú vatu.Na prvom disku z priemeru vynikajú skladby This Train Is My Live,Liquidity-klavírna miniinštrumentálna skladbička,veselá Woke Up a samozrejme titulná,pekne vystavaná kompozícia.Na druhom disku púť po sladkej mliečnej dráhe pokračuje.Mám rád najmä skladbu The Man From Planet Marzipan.Hudba má dosť komorný ráz,chýbajú mi najmä výraznejšie Rotheryho gitarové sóla.Happiness is Road je skrátka pokoj a pohoda.
reagovat

Trvalo mi 4 roky, kým sa mi tento album dostal pod kožu. Ale jednoznačne to stálo za to. Možno to nie je úplne celistvý album ako Marbles, nie je koncepčný ako Brave, ale kombinácia hudba+texty+hlas Mr. H tu funguje vynikajúco.
Skladby ako This Train is My Life, Happiness is the Road, Man from the Planet Marzipan, Essence, Asylum Satellite alebo Real Tears for Sale sú pre mňa veci, ku ktorým sa budem určite milerád vracať. Happiness is the Road je skvelé progrockové dielo s jemne filozofickým podtónom, ktoré je síce možno trošku ťažšie stráviteľné, ale keď mu dáte šancu, tak nesklame a ukáže silu tejto výnimočnej kapely.
reagovat

Brano @ 05.10.2012 12:19:49
Happiness is the road je veľmi pekný dvojalbum,mám ho v zbierke a tiež mi dosť dlhú dobu trvalo,kým som do toho vnikol.Z tvorby Marillion s Mr.H mám však najradšej Brave a Marbles.To je u mňa numero uno.

Marillion spíše na popové vlně. Po Marbles slevili ze svých progresivních choutek. Více než 100 min. materiálu skrývá několik vydařených písní, ale celkově album nudí. Hogart sice zpívá velmi emotivně, ale Kellyho klávesy jsou nevýrazné a Rotheryho kytara někdy zbytečně úsporná. Kdo nezná předchozí tvorbu kapely, může být spokojen, ale z mého pohledu: "Kam se poděl ten starý song?". Real tears for sale ukazuje, že Marillion umí stále art rock, pohříchu však musíte hledat s lupou.
reagovat

Hoci mám album doma už dlhšie, stihol som si ho vypočuť asi len 3 – krát.
Napriek tomu celkový dojem z posledného projektu : „Happiness is the Road „ je dobrý, možno aj preto že nasleduje po veľmi slabom albume : „ Somewhere Else“ , po vypočutí ktorého som sa rozhodol, že ďalšie albumy Marillion definitívne prestávam kupovať. Sľub som samozrejme porušil a - oplatilo sa.
Nový album je koncepčný, rozdelený na dve časti: mierne pokojnejšia prvá časť :“ Essence“
je pomalšia, meditatívna, Steve Hogarth sa neznížil k pop- rockovým pesničkám, ako na predošlom albume, ale zostáva kotviť v prog-rockových vodách .Častejšie počuť aj Rotheryho gitarový background, ktorý mi na predošlom albume chýbal.
Druhá časť : „Hard Shoulder“ je trochu rockovejšia a dynamickejšia, no napriek tomu zostáva pokojná a pohodová. Album nenudí aj napriek celkovej ploche dvoch CD, s celkovou dĺžkou takmer 100 minút, ako celok pôsobí omnoho ucelenejšie, ako predošlý, no myslím si že nikdy nedosiahne hudobných výšin „Neverland“ z albumu „Marbles“. Niektoré veci sa žiaľ nikdy („never“) neopakujú. Napriek tomu ma nový album vrátil do radov fanúšikov Marillion.


reagovat

PaloM @ 16.09.2008 07:53:50
Ak môžem parafrázovať na smútočnú P.Floyd atmosféru:
"Vitaj, môj synu Charlie, vitaj v tejto mašinérii...kde si celé 3 roky bol? Je dobre, že si sa vrátil."
Marillion je kapela, ktorá ma necháva dlho čakať, aby som ju "objavil". Kedysi ma odradili reči, že len napodobňujú lepšie časy Genesis. Po vypočutí
Missplaced Childhood (prepáčte, ak to nie je presne)
už som si to nemyslel. Stále však záujmy odlietali inam. Charlie, nech sa veľmi netrápim, ak ich máš "zmáknutých", hoď tu typ na 3 - 4 naj CD Marillion. Vopred vďaka.