Reakce na recenzi:

Petr Gerneš - @ 03.07.2013

Se skupinou Edgar Broughton Band jsem se seznámil poměrně nedávno na základě doporučení pár starých bigbít´áků. V té době jsem poslouchal hlavně klasický hard-rock 70.let, který jsem si sice velice oblíbil (a dodnes patří mezi mé nejoblíbenější žánry), ale jaksi mi občas nesedla ta jeho přílišná pompéznost a epičnost, která jej podle mne charakterizuje, nebot´ v některých okamžicích života lidského může začít člověka tak trochu otravovat, navíc jsem si díky svým hlasovým dispozicím nemohl žádnou z uriášovských, párplovských, sabatovských ani zepelínovských skladeb prozpěvovat, čímžto jsem velice trpěl. Obrátil jsem se tedy s žádostí o pomoc na vz. důvěryhodné hudební poradce, a ti mi doporučili právě Edgar Broughton Band. Pln zvědavosti jsem si poslechl několik ukázek, a po chvíli letmého dotýkání vrhl jsem se na třetí, eponymní album, stejně uhrančivé jako osobnost a zjev jejího leadera.
Kapela zde podle mne střídá dvě polohy : jedna je ta pro ni zřejmě asi typická, to znamená drsná, tvrdá, rocková, servítky si neberoucí, ve druhé směřují do oblasti úplně jiné, spíše folkové, až countryové. Tu první charakterizuje sound opravdu hard, jemuž vévodí především dvě řvoucí kytary, pod nimiž duní vskutku více než solidní základ, tu druhou dvě kytary něžné, někdy až mírně rozprávějící, které často dokreslují smyčce a doprovodné vokály (tu ženské, tu mužské) a vždy jemná, ale důrazná rytmika. Většinou však tyto polohy splývají a tvoří skvělý celek, který by však podle mne nebyl tak chutný bez výtečného zastřeného, hlubokého (!) a skoro beefheartovského vokálu frontmanova, jenž ve svém oboru měl opravdu málo konkurentů (krom vz. Dona van Vlieta, Douga Inglea, Franka Zappy a Victora Broxe /Waitse ani Cohena schválně neuvádím, to je úplně jinej sport/ mě nikdo nenapadá). Na jeho zpěvu obdivuji především jeho ohromný feeling a také, kolik výrazových prostředků bez jakýchkoliv problémů ovládá.
Toto se projeví hned v otvíráku :


Hudební doprovod k EVENING OFTER ROOFTOPS je sice bezchybný, symbioticky spojující mírně znervózňující smyčce a rockové kvarteto, hrající tentokrát s prazvláštní folkovou naléhavostí, ale celá skladba mohl dost dobře vyznít jako countryový cajdák. Edgar Broughton ji ovšem svým výtečným výkonem přímo do artificiálních sfér. Na začátku zpívá tiše a já v jeho hlase cítím jakousi ironii, která ovšem postupně mizí a mizí a na závěru Broughton zpívá v čistých, až operních barytonových výškách s nasazením až atypickým.


V THE BIRTH, odstartované razantními bicími Stevieho Broughtona, zase projevuje svou náklonnost ke tvorbě vz. Captaina Beefhearta. Jeho vliv není ovšem slyšet jen v této složce této skladby, prosycuje ji celou. Ve velmi tvrdých, ale originálních kytarách a razantní rytmice člověk opravdu slyší zvrhlost klasického Magic Bandu z období Safe as Milk.


Pak ovšem nastává změna. PIECE OF MY OWN a POPPY jsou klasické countryovky jako vyšité, které ovšem především opět díky Broughtonovu příjemnému podání postrádají onu napoplou vlezlost, známou například ze tvorby našich kotlíkářských klasiků či světových countryových businessmanů. Určitě bych je po kvalitativní stránce srovnal s díly nashvillských mistrů.


S DON´T EVEN KNOW DAY IT IS opět vplouváme do vod rockových, a to krásně čistých, přímočaře, ale elegantně jdoucích k jádru věci, bez přílišné epičnosti či tvrdosti.


Mou nejoblíbenější věcí na albu je ovšem HOUSE OF TURNABOUT. Příjemný, až černošsky živočišný rytmus je základem pro příjemnou píseň, v níž skvěle kloubí se vlivy folkové a rockové, a jejíž hlavní ozdobou jsou sice neškolené, ale neskutečně procítěné sbory, přednášející text, jemuž sice nerozumím, ale který mne po zvukové stránce opravdu velmi oslovuje. Nakonec se Broughton (tuším) chopí elektrické kytary a vykouzlí na ní vskutku unikátní sólo, které sice není nijak rychlé ani složité, ale svou jednoduchostí perfektně zapadá do téhle nádherné mozaiky.


MADHATTER pokračuje v načaté linii, tentokrát se ovšem přidávají i prvky naprosto nečekané. Z celé skladby mám takový trošku najazzlý pocit, především z rozverného rytmu a rafinovaných vokálů, to vše ovšem bez jakékoliv přílišné snahy o originalitu či o artificionalitu.


Další věc je rozdělena na dvě části. První, GETTING HARD je založena na rychlém podkladu, nad nímž čarují dvě nápadité kytary. WHAT IS A WOMAN FOR? je oproti tomu čisté, pomalé bílé blues, za něž by se nemusel stydět ani Mayall.


THINKING OF YOU je zase spíše trochu countryové nebo spíše folkové, ale rozhodně to v ní Broughtonům šlape, a myslím si, že se jedná o podařenou věc.


Toto veliké hudební dobrodružství uzavírá velice zajímavá psychedelická skladba FOR A DOCTOR SPOCK : PARTS 1 AND 2, v níž Broughtoni využijí na maximum všechny své schopnosti a stvoří vskutku oslňující celek, který je vskutku důstojným závěrem tohoto fakt dobrého alba.


Fakt dobrého alba, které mne vskutku velice oslovilo a brzo se stalo jedním z mých nejoblíbenějších. Ujišt´uji vás, že mne opravdu na dlouhou dobu neomrzí, nebot´ takovej nářez, to se každý den neslyší.
Pět bodů nebo hvězdiček, říkejte si tomu, jak chcete, pořád je to málo!