Edgar Broughton Band - Edgar Broughton Band (1971)

03.07.2013 Petr Gerneš | #

Se skupinou Edgar Broughton Band jsem se seznámil poměrně nedávno na základě doporučení pár starých bigbít´áků. V té době jsem poslouchal hlavně klasický hard-rock 70.let, který jsem si sice velice oblíbil (a dodnes patří mezi mé nejoblíbenější žánry), ale jaksi mi občas nesedla ta jeho přílišná pompéznost a epičnost, která jej podle mne charakterizuje, nebot´ v některých okamžicích života lidského může začít člověka tak trochu otravovat, navíc jsem si díky svým hlasovým dispozicím nemohl žádnou z uriášovských, párplovských, sabatovských ani zepelínovských skladeb prozpěvovat, čímžto jsem velice trpěl. Obrátil jsem se tedy s žádostí o pomoc na vz. důvěryhodné hudební poradce, a ti mi doporučili právě Edgar Broughton Band. Pln zvědavosti jsem si poslechl několik ukázek, a po chvíli letmého dotýkání vrhl jsem se na třetí, eponymní album, stejně uhrančivé jako osobnost a zjev jejího leadera.
Kapela zde podle mne střídá dvě polohy : jedna je ta pro ni zřejmě asi typická, to znamená drsná, tvrdá, rocková, servítky si neberoucí, ve druhé směřují do oblasti úplně jiné, spíše folkové, až countryové. Tu první charakterizuje sound opravdu hard, jemuž vévodí především dvě řvoucí kytary, pod nimiž duní vskutku více než solidní základ, tu druhou dvě kytary něžné, někdy až mírně rozprávějící, které často dokreslují smyčce a doprovodné vokály (tu ženské, tu mužské) a vždy jemná, ale důrazná rytmika. Většinou však tyto polohy splývají a tvoří skvělý celek, který by však podle mne nebyl tak chutný bez výtečného zastřeného, hlubokého (!) a skoro beefheartovského vokálu frontmanova, jenž ve svém oboru měl opravdu málo konkurentů (krom vz. Dona van Vlieta, Douga Inglea, Franka Zappy a Victora Broxe /Waitse ani Cohena schválně neuvádím, to je úplně jinej sport/ mě nikdo nenapadá). Na jeho zpěvu obdivuji především jeho ohromný feeling a také, kolik výrazových prostředků bez jakýchkoliv problémů ovládá.
Toto se projeví hned v otvíráku :


Hudební doprovod k EVENING OFTER ROOFTOPS je sice bezchybný, symbioticky spojující mírně znervózňující smyčce a rockové kvarteto, hrající tentokrát s prazvláštní folkovou naléhavostí, ale celá skladba mohl dost dobře vyznít jako countryový cajdák. Edgar Broughton ji ovšem svým výtečným výkonem přímo do artificiálních sfér. Na začátku zpívá tiše a já v jeho hlase cítím jakousi ironii, která ovšem postupně mizí a mizí a na závěru Broughton zpívá v čistých, až operních barytonových výškách s nasazením až atypickým.


V THE BIRTH, odstartované razantními bicími Stevieho Broughtona, zase projevuje svou náklonnost ke tvorbě vz. Captaina Beefhearta. Jeho vliv není ovšem slyšet jen v této složce této skladby, prosycuje ji celou. Ve velmi tvrdých, ale originálních kytarách a razantní rytmice člověk opravdu slyší zvrhlost klasického Magic Bandu z období Safe as Milk.


Pak ovšem nastává změna. PIECE OF MY OWN a POPPY jsou klasické countryovky jako vyšité, které ovšem především opět díky Broughtonovu příjemnému podání postrádají onu napoplou vlezlost, známou například ze tvorby našich kotlíkářských klasiků či světových countryových businessmanů. Určitě bych je po kvalitativní stránce srovnal s díly nashvillských mistrů.


S DON´T EVEN KNOW DAY IT IS opět vplouváme do vod rockových, a to krásně čistých, přímočaře, ale elegantně jdoucích k jádru věci, bez přílišné epičnosti či tvrdosti.


Mou nejoblíbenější věcí na albu je ovšem HOUSE OF TURNABOUT. Příjemný, až černošsky živočišný rytmus je základem pro příjemnou píseň, v níž skvěle kloubí se vlivy folkové a rockové, a jejíž hlavní ozdobou jsou sice neškolené, ale neskutečně procítěné sbory, přednášející text, jemuž sice nerozumím, ale který mne po zvukové stránce opravdu velmi oslovuje. Nakonec se Broughton (tuším) chopí elektrické kytary a vykouzlí na ní vskutku unikátní sólo, které sice není nijak rychlé ani složité, ale svou jednoduchostí perfektně zapadá do téhle nádherné mozaiky.


MADHATTER pokračuje v načaté linii, tentokrát se ovšem přidávají i prvky naprosto nečekané. Z celé skladby mám takový trošku najazzlý pocit, především z rozverného rytmu a rafinovaných vokálů, to vše ovšem bez jakékoliv přílišné snahy o originalitu či o artificionalitu.


Další věc je rozdělena na dvě části. První, GETTING HARD je založena na rychlém podkladu, nad nímž čarují dvě nápadité kytary. WHAT IS A WOMAN FOR? je oproti tomu čisté, pomalé bílé blues, za něž by se nemusel stydět ani Mayall.


THINKING OF YOU je zase spíše trochu countryové nebo spíše folkové, ale rozhodně to v ní Broughtonům šlape, a myslím si, že se jedná o podařenou věc.


Toto veliké hudební dobrodružství uzavírá velice zajímavá psychedelická skladba FOR A DOCTOR SPOCK : PARTS 1 AND 2, v níž Broughtoni využijí na maximum všechny své schopnosti a stvoří vskutku oslňující celek, který je vskutku důstojným závěrem tohoto fakt dobrého alba.


Fakt dobrého alba, které mne vskutku velice oslovilo a brzo se stalo jedním z mých nejoblíbenějších. Ujišt´uji vás, že mne opravdu na dlouhou dobu neomrzí, nebot´ takovej nářez, to se každý den neslyší.
Pět bodů nebo hvězdiček, říkejte si tomu, jak chcete, pořád je to málo!
reagovat

09.04.2013 Petr Gratias | #

Třetí řadové (eponymní) album Edgar Broughton Band šokovalo svým obalem. Kusy masa na hácích na jatkách to byl tedy motiv, který by si asi těžko kdo nechal zvěčnit na albovém produktu. „Broughtoni“ ale patřili do undergroundu, netajili se svými levicovými názory a provokovali britskou měšťáckou společnost podobně, jako třeba v USA Frank Zappa nebo Captain Beefheart. Osobně jsem byl nadšen koncepcí předešlého alba natolik, že mě obal nijak neodrazoval, ale přesto jsem album na aktuální kus ve své době nevlastnil a objevil jsem ho přes svoje kamarády až výrazně později.

EVENING OVER ROOFTOPS – smyčcový úvod zněl hodně nebroughtonovsky, stejně jako zvonivé a úderné akustické kytary. Úvodní téma zněla jakoby mělo být vystřiženo z nějakého modernějšího westernu. Písničkový formát byl zcela evidentní. Z pozadí přicházely otevřené sbory a celkově jakoby zde byl deklarován nějaký dramatický epický příběh. V mezihře se ozývá kytarové téma poměrně subtilního typu, basy a bicí dusají v jasném tempu a kdybych si odmyslel zastřený hlas Edgara Broughtona, mohla by být tahle skladba klidně v repertoáru Boba Dylana někde kolem alba Street Legal. Omílaný motiv získává na síla a sdělnosti a ženské sbory jsou odnášeny zvolna do ztracena….

THE BIRTH – pořádně napumpované bicí Steve Broughtona s přídavnými percussion mají velmi dobře propracovanou strukturu, časté bubenické breaky jsou velmi vítané a také Arthur Grant na baskytaru hraje velmi rozhodným způsobem. Tak tohle je velmi přesvědčivá model akustického rocku, který má svou elastičnost, ale je zbaven jakékoliv podbízivosti a vtíravosti a zachovává si kreativní dravost. Edgar Broughton je tady se svým pronikavým syrovým hlasem v beefheartovském duchu. Můžeme mluvit o blues, přítomná foukací harmonika to potvrzuje a jako bych slyšel mírně názvuky When The Levee Breaks od Led Zeppelin. Tohle mě nikdy předtím nenapadlo, ale zdá se mi to dost čitelné. Třebaže broughtonovina sem dává strašidelné podzemní kvílení proměny blues v acid rock je zde výtečné. Parádní příklad netypického rocku, s jejich vlastní pečetí.

PIECE OF MY OWN – ovšem tohle je country! Myslím, že nejsem daleko od pravdy. Nemá sice ten vtíravý nashvillský odér, ale na rockovou platformu je odtud přece jenom daleko. Přítomné housle, které bych raději označil za skřipky (fiddle) tomu dávají ten správný nátěr. Mužský vokální podíl zní sborově v čitelné melodické lince. Myslím, že hodně milovníku Edgar Broughton Band z alba Wasa Wasa asi při první poslechu ustrnulo, ale na druhé straně je zde snaha hrát jinak a překvapovat, což se jim bezezbytku v téhle skladbě podařilo.

a) POPPY v tomhle režimu, jak vidno, budeme pokračovat. Tak trochu v dylanovském duchu zde máme další model country blues, kde to zvoní akustickými kytarami, steel kytarou a někde vzadu plápolá táborák. Kdyby nebyl ten hlas tak adresný, těžko kdo by za touhle skladbou hledal reprezentanty britského undergroundu… b) DON´T EVEN KNOW WHICH DAY IT IS – tady se ovšem vracím na rockovou platformu. Rytmus však drží skladbu ve středním tempu, ale elektrické kytary jsou dobře nabroušené a Edgar Broughton s Victorem Unittem vystupují ze své akustické ulity. Nikdo se tady nějak zvlášť nepředvádí, ale přesto ten celek v prvním plánu drží pohromadě a elektrické tóny barví i když se mi tak trošičku zdá, že jsou kytary podladěny (což bude záměr), aby neznělo všechno tak „dokonale a precizně“. Na „Broughtons“ je to hodně umírněná varianta rocku, ale je schopna vyvolat vibrace……

HOUSE OF TOURNABOUT – zapojení bicích a percussion má postpsychedelický sound a přeznívání kytar a neškolené, ale emocionální hlasy se dobře prolínají. Teď ovšem Edgar vymoduluje přišerně škrčivý elektrický sound, jakoby někdo zkoušel brusku. Skladby jsou hodně čitelné a přestože se pracuje s řadou emocí , čekám pořád víc experimentálních vkladů.
A zatím jsem nedokázal suverénně identifikovat nějaký podnětný motiv, který by albu vévodil. Příjemné, ale možná trochu příliš opatrnické…..

MADHATTER – formálně se hudba moc nemění. Sekání akordických proměn se děje ve stále předvídatelných mezích… Očekávaná dravost nějak nepřichází a hudba zní hodně umírněně. V mezihře přichází rozostřený kytarové sólo, které se výrazně zapojí do struktury opakujícího se schematického doprovodu. Některé postupy, kdyby byly hrány mírněji a zasněněji by klidně mohly být připsány takovému Sydu Barrettovi. Druhá mezihra přináší kreativnější prolínání svou sólových kytar Edgara Broughtona a Victora Unitta a máme zde i wah wah pedál a najedou se ta hudební tematiky vyloupne a cítím adresněji rockovou vstřícnost. Proměna skladby je poměrně citelná a na konci jsem z ní příjemně odvázán, třebaže úvod tomu zase tolik nenaznačoval…

a) GETTING HARD b) WHAT IS A WOMEN FOR? – trochu se zde zatopilo pod kotlem a rytmus se rozběhl do dravějších poloh. Kytarové kvílení a zní hodně garážově a sborové hlasy psychedelicky a udržuje se zde napětí jako pod generátorem. Myslím, že skladba by mohla být v této fázi inspirací i pro takové The Plastic People Of The Universe. Druhá část skladby má v sobě bluesovou naléhavost. Pohybujeme se zde v několikaakordové výměně s důraznou akcentací, ale z pozadí slyším rozostřený zvuk hammondek. Řekl bych, že by to mohl být jejich spolupracovník – precizní studiový hudebník David Bedford (!?). Syrové kytarové sólo s fuzzem prorezonovává do nitra a přináší sem pořádnou porci vrušení. Také Edgar Broughton zpívá s emocionálním nasazením jako Leon Russell, ale vlastním pojetím jde na pokraj soulu, který jsem v dřívějších countryových obrazech určitě neočekával. Ano, tohle jsou bedfordovsky zaranžované dechy s britským přízvukem (rozvíjejí se adresněji více v podobném modelu na Wakemanově albu No Earthly Connection). Jsou zde i zvichřené smyčce v ortelném soundu a opakovaná výměna akordů vygraduje až k samotnému finale s pozvolným odezníváním…. Výtečná práce.

THINKING OF YOU – akustické kytary a slyším i mandolínu. Nejsou to ale ani Jethro Tull, ani Traffic, třebaže vaříme z podobné vody, ale možná se přibližujeme ke Steeleye Span. Pozorují, že akustické hraní se na albu výrazně zahnízdilo, což neprozrazovalo ani první a vlastně ani druh album. Skladba zní jako stará anglická balada zpívaná v ponuré krčmě adorující staré rytířské mýty. Příjemné, stylové, ale nebroughtonovské….

a) FOR DR. SPOCK (Part 1) b) FOR DR. SPOCK (Part 2) – tak tohle mám krásný psychedelický náboj a těkavá atmosféry s přimíchanými efekty a rituálními bubny tomu velmi napomáhá. Tohle je velmi zajímavý kousek, který přichází na závěr, ale dokáže pohltit do nitra s vůní marihuany, červeného vína a rozdychtěného ženského chtíče…. Ovšem přichází totální obrat. Akustické kytary jsou výrazně dokresleny smyčci a výtečný přednes koloruje uvolněnou kolektivně znějící píseň s širokým přednesem a mírným patosem. Velmi zvláštní proměna….

Třebaže album nevnímám přes řadu překvapení jako nějaký propad sítem do hudebního suterénu, album Sing Brother Sing mě připadá kreativnější a posluchačsky pestřejší. Propojování akustické hudby s elektrickým acid rockem je nadějné, ale ne ve všem podle mého vyzrálé. Na čtyři hvězdičky se zde dosáhne. Musím přiznat, že album Oora (1973) mě napoprvé popadlo jaksi víc, ale některé věci uzrávají déle a pak získají svou sílu (jako víno). Myslím, že to je i případ třetího alba Edgar Broughton Bandu.







reagovat

Jarda P @ 10.04.2013 06:45:12
Eponymní deska EBB byla v 70. letch u nás kultovní, Evening Over Rooftops mě tehdy tak nadchla, že jsem se její text naučil zpaměti (a dokonce si jej pamatuji dodnes). Spolu s Bandages moje nejoblíbenější deska této kapely.

ackerman17 @ 10.04.2013 13:01:45
Záleží na úhlu pohledu... Pro mě je to nejlepší album EBB a třeba právě Sing Brother Sing je o parník za ním.

zdenek2512 @ 10.04.2013 13:13:47
Souhlasím s Petrem Sing Brother Sing a Wasa Wasa jsou rozhodně lepší syrovější a více odvazový. postupně měkli a měkli. Nejvíce se mi na nich líbila stejně ta podoba s Captain Beefheartem

Voytus @ 10.04.2013 16:03:52
Stalo se mi nějaký ten týden, či měsíc po jednom z koncertů Flower Cover, že za mnou přišel chlapík, podle všeho pamětník, a doslova mi děkoval, že jsme zahráli Evening over rooftops, že to neznal, ani píseň ani skupinu, a že jsme mu takhle umožnili poznat kus historie, ke kterému se do té doby vůbec nedostal. Mimochodem ta píseň zabírá na jakékoli publikum. Jedna z nejsilnějších věcí v našem playlistu, jen málo koncertů se bez ní zatím obešlo. To, jak je jednoduše vystavěná a jak postupně narůstá a graduje... Sám při jejím hraní zažívám něco zvláštního, jen těžko popsatelného. A text by mohl fungovat i bez hudby, je to jako báseň.

15.03.2013 luk63 | #

Třetí LP britských undergroundových protopunkerů (jak jsou občas asi ne zcela správně zaškatulkováni) vyšlo v roce 1971. K drsné syrovosti svých předchůdců přidalo i místy dost melodičnosti, aby mohlo být považováno za trochu přijatelnější pro širší okruh posluchačů, než jen kultovních fanoušků. Ale rozhodně nejde o žádnou vtíravost masám, jak by snad neznalého čtenáře mohlo napadnout.

Hned na úvod nám kapela servíruje hodně těžký kalibr v podobě znepokojivého kousku "Evening Over Rooftops". Kratičké smyčcové intro, příjemná akustická kytara a do ní další vstup smyčců - tentokrát pěkně disharmonický. To navozuje tajemnou až děsivou atmosféru, která se poté rozjede v poloakustickou nikam nespěchající píseň se zajímavým ´rozladěným´sólem, naléhavým monotóním zpěvem a příjemnými vokály. Zvláštní atmosféra z úvodu postupně graduje a jsou dny, kdy tuto kouzelnou a tajuplnou melodii nemůžu vyhnat z hlavy.

"The Birth" je další parádní kousek, rychlejší, syrovější a tvrdší s foukací harmonikou a moc zajímavou melodií. Zpěv, který bych přirovnal snad jen ke Cpt. Beefheartovi, je opět silným zážitkem. Popěvková "Piece Of My Own" nabídne jistou rozpolcenost, když zpěv je postaven do kontrastu ke zbytku kapely, který vykazuje v čele s houslemi příklon ke country. "Poppy" je akustický ploužák k oddychu před hardrockovou nádivkou "Don't Even Know Which Day It Is". Výborný riff, se kterým si úžasně pohrávají (nikoliv unisono) dvě el. kytary. Ty se jedinečně a čitelně doplňují a prolínají - takhle si představuju rock, když jsou v kapele dvě kytary. A ten zpěv! Rozhodně jedna z nejlepších skladeb žánru.

"House Of Turnabout" je tak trochu rychlejší, divočejší a hlučnější pokračování úvodní písně, ovšem už bez takové naléhavosti. Ale rockec dobrý. "Madhatter" ubere na intenzitě. Je postavená na jednoduchém motivu a monotónnosti, závěr ozdobí sólová klání obou kytar. Naříkavost "Getting Hard into What Is A Woman For?" podporují dechy. Další změna přichází s krátkou "Thinking Of You" - klidně by jí mohli natočit folkrockoví současníci Fairport Convention.

Závěr patří dvoudílné "For Doctor Spock". Z ticha se vynořují zvuky jednotlivých nástrojů v nejasné melodii, vyrůstají před námi až se náhle promění v nádhernou melodii smyčců, ke kterým se přidá typicky chraplavý zpěv, který s vokály přivede album do cíle. A najednou je tu ticho, které po té nádheře tíží...

Deska v sobě má temnou uhrančivost a neotřelou krásu, kterým nedokážu odolat. V diskografii EBB ji řadím nejvýše a dávám plný počet.

PS: Do atmosféry trojky dobře padnou i singlové "Hotel Room" (A strana - pomalá věc, oplodňovák) a "Call Me a Liar" (B strana - dobrý hard rock), které jsou na mém CD přiřazeny na konci jako bonusy. K nim pak ještě dříve nerealizovaný song "Bring it On Home", který mi trochu evokuje Pepu Nose :-)
reagovat

pito63 @ 15.03.2013 16:25:47
S kapelou som nemal žiadne skúsenosti, ale v júni 2012 som to riskol a zobral 4CD box "The Harvest Years (1969-1973)" s prvými piatimi štúdiovkami a koncertom "Live At Hyde Park, 18th July 1970". Priznávam, že rozhodla vtedajšia cenová ponuka - 9,69 €, tak to rozhodovanie bolo o to ľahšie. Dá sa povedať, že sa s tvorbou Edgar Broughton Band iba zoznamujem, ale hudba mi sadla - som maximálne spokojný.
Luk63, vďaka za recenziu!

luk63 @ 18.03.2013 12:51:16
Pito63, myslím že s tímto 4CD boxem máš to nejzásadnější od EBB. Já mám kromě tohoto CD ještě Sing Brother Sing a časem bych si chtěl pořídit i Wasa Wasa a In Side Out a s tím se asi už spokojím...

pito63 @ 18.03.2013 13:33:44
Luk63
Jasnačka, rozumiem Ti. Ja som iba využil cenovú ponuku. Myslím, že je lepšie dať 10 € za 6 albumov, ako 6 € za jeden, dajme tomu, najzásadnejší zárez od danej skupiny. Mňa tie boxy pohltili a doslova ich vyhľadávam. Niekedy som sa tomu vyhýbal, vadilo mi rozdelenie dajakej štúdiovky na dva disky, ale už som z toho "vyrástol".

zdenek2512 @ 18.03.2013 13:47:11
luk63: zdravím. Mně se obecně líbí první tři alba Edgara Broughtona, snad nejvíce Wasa Wasa, která jako by z oka vypadla Captain Beefheartovi. Nevím čím to je proč panuje averze vůči Donu van Vlietovi a Edgar Broughton je brán jako v pohodě?

luk63 @ 18.03.2013 13:53:13
No, Zdeňku2512, nemám zrovna pocit, že by EBB měli na tomto webu kdoví kolik příznivců - řekl bych asi tak stejně málo jako Kapitán Beefheart. To je ovšem ukazatel, který nevypovídá o kvalitě hudby :-)
Osobně si také myslím, že jisté srovnání Cpt. a EBB snesou. Zdravím

zdenek2512 @ 18.03.2013 13:56:23
luk63: souhlas, ale na Edgara na rozdíl od Dona nikdo nenadává.

pito63 @ 18.03.2013 14:02:17
To sú také "drísty", že sa mi už chce kakať.
Nepamätám si, že tu niekto nadával na kapitána, ale veľmi dobre si pamätám, že tí, ktorí sa slušne vyjadrili o tom, že jeho hudbu nestrávili, boli pasovaní za idiotov. Tak sa trošičku kontrolujme a nepodsúvajme sústavne nejaké výmysly a polopravdy. Už to nie je ani smiešne, skôr na zaplakanie!

zdenek2512 @ 18.03.2013 14:03:36
pito63: ne nadával, ale že se to nedá poslouchat apod.

Cossack @ 18.03.2013 16:03:38
Každý může vyjádřit svůj názor (činí-li to slušně).
Podle někoho se nedá poslouchat Captain Beefheart & The Magic Band, podle jiného zas Uriah Heep; to je v pořádku, každý má svá měřítka vkusu (či nevkusu). Proč by se mělo všem líbit to samé?
(K čertu s uniformitou, jednotnou frontou a podobnými kolektivními nesmysly!)
:-D

zdenek2512 @ 18.03.2013 16:10:41
Akorat jsem konstatoval to, ze EBB krom jineho vychazi z CB a je prijiman bez emoci . UH do toho neplet. Nechci to rozebirat.

Jarda P @ 18.03.2013 16:33:19
Pro mě to nejlepší z EBB začíná eponymním albem a končí albem Bandages, které stavím na stejnou úroveň. Alba před jsou na mě moc beafheartovské, u alba Superchip jsem vůbec nepoznal EBB a nikdy ho nedovedl poslouchat déle než 10 minut.

Cossack @ 18.03.2013 17:14:36
Zdeňku, když dovolíš, budu si psát co chci (a plést taky kam co budu chtít). Mám stejné právo na reakci, jako Ty. I já pouze „konstatoval”… Díky! ;-)

14.10.2008 patref | #

Nejlepší album skupiny, úvodní skladba Evening over rooftops je jedna z mých nejoblíbenějších skladeb vůbec (plus Hotel room od téže kapely). Asi nejryzejší a nejsyrovější underground co znám, srdeční záležitost. Debut Wasa Wasa (z eskymáckého nářečí = far, far away) je drsnější, zde je nejlepší skladba Dawn crept away. Zmínil bych ještě úžasnou skladbu Thinking of you, kde na mandolínu hraje mladičký M.Oldfield(!). Steve Broughton mu zase pomáhal na bicí na Tubullar bells.
reagovat

Olaf @ 13.11.2009 15:24:06
EBB byla výborná skupina, rád ji poslouchám dodnes a to už je pomalu 40 let. Mám téměř vše co vydali, skoro nic není slabé.

Jarda P @ 14.11.2009 17:27:11
Já mám EBB do alba Superchip. Všechna předchozí jsou výborná, ale Superchip, to je humus. Když jsem ho slyšel poprvé, myslel jsem, že je to nějaký omyl, že mi dali do krabičky jinou kapelu. Zkoušel jsem album dvakrát přehrát, ale nikdy jsem to nevydržel déle jak 5 minut.