Edgar Broughton Band / Edgar Broughton Band (1971)

Třetí řadové (eponymní) album Edgar Broughton Band šokovalo svým obalem. Kusy masa na hácích na jatkách to byl tedy motiv, který by si asi těžko kdo nechal zvěčnit na albovém produktu. „Broughtoni“ ale patřili do undergroundu, netajili se svými levicovými názory a provokovali britskou měšťáckou společnost podobně, jako třeba v USA Frank Zappa nebo Captain Beefheart. Osobně jsem byl nadšen koncepcí předešlého alba natolik, že mě obal nijak neodrazoval, ale přesto jsem album na aktuální kus ve své době nevlastnil a objevil jsem ho přes svoje kamarády až výrazně později.

EVENING OVER ROOFTOPS – smyčcový úvod zněl hodně nebroughtonovsky, stejně jako zvonivé a úderné akustické kytary. Úvodní téma zněla jakoby mělo být vystřiženo z nějakého modernějšího westernu. Písničkový formát byl zcela evidentní. Z pozadí přicházely otevřené sbory a celkově jakoby zde byl deklarován nějaký dramatický epický příběh. V mezihře se ozývá kytarové téma poměrně subtilního typu, basy a bicí dusají v jasném tempu a kdybych si odmyslel zastřený hlas Edgara Broughtona, mohla by být tahle skladba klidně v repertoáru Boba Dylana někde kolem alba Street Legal. Omílaný motiv získává na síla a sdělnosti a ženské sbory jsou odnášeny zvolna do ztracena….

THE BIRTH – pořádně napumpované bicí Steve Broughtona s přídavnými percussion mají velmi dobře propracovanou strukturu, časté bubenické breaky jsou velmi vítané a také Arthur Grant na baskytaru hraje velmi rozhodným způsobem. Tak tohle je velmi přesvědčivá model akustického rocku, který má svou elastičnost, ale je zbaven jakékoliv podbízivosti a vtíravosti a zachovává si kreativní dravost. Edgar Broughton je tady se svým pronikavým syrovým hlasem v beefheartovském duchu. Můžeme mluvit o blues, přítomná foukací harmonika to potvrzuje a jako bych slyšel mírně názvuky When The Levee Breaks od Led Zeppelin. Tohle mě nikdy předtím nenapadlo, ale zdá se mi to dost čitelné. Třebaže broughtonovina sem dává strašidelné podzemní kvílení proměny blues v acid rock je zde výtečné. Parádní příklad netypického rocku, s jejich vlastní pečetí.

PIECE OF MY OWN – ovšem tohle je country! Myslím, že nejsem daleko od pravdy. Nemá sice ten vtíravý nashvillský odér, ale na rockovou platformu je odtud přece jenom daleko. Přítomné housle, které bych raději označil za skřipky (fiddle) tomu dávají ten správný nátěr. Mužský vokální podíl zní sborově v čitelné melodické lince. Myslím, že hodně milovníku Edgar Broughton Band z alba Wasa Wasa asi při první poslechu ustrnulo, ale na druhé straně je zde snaha hrát jinak a překvapovat, což se jim bezezbytku v téhle skladbě podařilo.

a) POPPY v tomhle režimu, jak vidno, budeme pokračovat. Tak trochu v dylanovském duchu zde máme další model country blues, kde to zvoní akustickými kytarami, steel kytarou a někde vzadu plápolá táborák. Kdyby nebyl ten hlas tak adresný, těžko kdo by za touhle skladbou hledal reprezentanty britského undergroundu… b) DON´T EVEN KNOW WHICH DAY IT IS – tady se ovšem vracím na rockovou platformu. Rytmus však drží skladbu ve středním tempu, ale elektrické kytary jsou dobře nabroušené a Edgar Broughton s Victorem Unittem vystupují ze své akustické ulity. Nikdo se tady nějak zvlášť nepředvádí, ale přesto ten celek v prvním plánu drží pohromadě a elektrické tóny barví i když se mi tak trošičku zdá, že jsou kytary podladěny (což bude záměr), aby neznělo všechno tak „dokonale a precizně“. Na „Broughtons“ je to hodně umírněná varianta rocku, ale je schopna vyvolat vibrace……

HOUSE OF TOURNABOUT – zapojení bicích a percussion má postpsychedelický sound a přeznívání kytar a neškolené, ale emocionální hlasy se dobře prolínají. Teď ovšem Edgar vymoduluje přišerně škrčivý elektrický sound, jakoby někdo zkoušel brusku. Skladby jsou hodně čitelné a přestože se pracuje s řadou emocí , čekám pořád víc experimentálních vkladů.
A zatím jsem nedokázal suverénně identifikovat nějaký podnětný motiv, který by albu vévodil. Příjemné, ale možná trochu příliš opatrnické…..

MADHATTER – formálně se hudba moc nemění. Sekání akordických proměn se děje ve stále předvídatelných mezích… Očekávaná dravost nějak nepřichází a hudba zní hodně umírněně. V mezihře přichází rozostřený kytarové sólo, které se výrazně zapojí do struktury opakujícího se schematického doprovodu. Některé postupy, kdyby byly hrány mírněji a zasněněji by klidně mohly být připsány takovému Sydu Barrettovi. Druhá mezihra přináší kreativnější prolínání svou sólových kytar Edgara Broughtona a Victora Unitta a máme zde i wah wah pedál a najedou se ta hudební tematiky vyloupne a cítím adresněji rockovou vstřícnost. Proměna skladby je poměrně citelná a na konci jsem z ní příjemně odvázán, třebaže úvod tomu zase tolik nenaznačoval…

a) GETTING HARD b) WHAT IS A WOMEN FOR? – trochu se zde zatopilo pod kotlem a rytmus se rozběhl do dravějších poloh. Kytarové kvílení a zní hodně garážově a sborové hlasy psychedelicky a udržuje se zde napětí jako pod generátorem. Myslím, že skladba by mohla být v této fázi inspirací i pro takové The Plastic People Of The Universe. Druhá část skladby má v sobě bluesovou naléhavost. Pohybujeme se zde v několikaakordové výměně s důraznou akcentací, ale z pozadí slyším rozostřený zvuk hammondek. Řekl bych, že by to mohl být jejich spolupracovník – precizní studiový hudebník David Bedford (!?). Syrové kytarové sólo s fuzzem prorezonovává do nitra a přináší sem pořádnou porci vrušení. Také Edgar Broughton zpívá s emocionálním nasazením jako Leon Russell, ale vlastním pojetím jde na pokraj soulu, který jsem v dřívějších countryových obrazech určitě neočekával. Ano, tohle jsou bedfordovsky zaranžované dechy s britským přízvukem (rozvíjejí se adresněji více v podobném modelu na Wakemanově albu No Earthly Connection). Jsou zde i zvichřené smyčce v ortelném soundu a opakovaná výměna akordů vygraduje až k samotnému finale s pozvolným odezníváním…. Výtečná práce.

THINKING OF YOU – akustické kytary a slyším i mandolínu. Nejsou to ale ani Jethro Tull, ani Traffic, třebaže vaříme z podobné vody, ale možná se přibližujeme ke Steeleye Span. Pozorují, že akustické hraní se na albu výrazně zahnízdilo, což neprozrazovalo ani první a vlastně ani druh album. Skladba zní jako stará anglická balada zpívaná v ponuré krčmě adorující staré rytířské mýty. Příjemné, stylové, ale nebroughtonovské….

a) FOR DR. SPOCK (Part 1) b) FOR DR. SPOCK (Part 2) – tak tohle mám krásný psychedelický náboj a těkavá atmosféry s přimíchanými efekty a rituálními bubny tomu velmi napomáhá. Tohle je velmi zajímavý kousek, který přichází na závěr, ale dokáže pohltit do nitra s vůní marihuany, červeného vína a rozdychtěného ženského chtíče…. Ovšem přichází totální obrat. Akustické kytary jsou výrazně dokresleny smyčci a výtečný přednes koloruje uvolněnou kolektivně znějící píseň s širokým přednesem a mírným patosem. Velmi zvláštní proměna….

Třebaže album nevnímám přes řadu překvapení jako nějaký propad sítem do hudebního suterénu, album Sing Brother Sing mě připadá kreativnější a posluchačsky pestřejší. Propojování akustické hudby s elektrickým acid rockem je nadějné, ale ne ve všem podle mého vyzrálé. Na čtyři hvězdičky se zde dosáhne. Musím přiznat, že album Oora (1973) mě napoprvé popadlo jaksi víc, ale některé věci uzrávají déle a pak získají svou sílu (jako víno). Myslím, že to je i případ třetího alba Edgar Broughton Bandu.

» ostatní recenze alba Edgar Broughton Band - Edgar Broughton Band
» popis a diskografie skupiny Edgar Broughton Band