Reakce na recenzi:

Judith - @ 12.04.2023

Velmi zvláštní, silně procítěné album. Poslední recenze je deset let stará, zavěsím tedy svoje postřehy samostatně. Zaznělo tu snad už všechno ohledně stylového zařazení a také dokonalý podrobný popis, jak tato hudba zní - ale co se v ní vlastně děje, co se tu odvíjí? Poslouchám teprve potřetí, našla jsem Matching Mole čistě náhodou, ale mám pocit, že je to jeden z těch případů, kdy stojí za to zachytit bezprostřední dojem, dřív než ho člověk začne příliš analyzovat a studovat okolnosti.

Hudební postupy zde užité jsou jistě neobvyklé pro ucho a vývojově novátorské, přesto si nemyslím, že zúčastněným šlo o nějaké prozkoumávání či posouvání tvarových hranic. Vnímám album (které mě nečekaně zasáhlo a nadělalo mi až vlhko v optice) jako velmi důsledný a poctivý pokus vyslovit něco, co je vyslovitelné jen těžce, protože tady bolí cosi, o čem člověk doteď vůbec nevěděl, že to v sobě má, a ani teď pořádně netuší, co to je. Tato hudba je zkrátka podle mého nesená emocionálním sdělením a od toho se odvíjí všechny její proměny a výboje, které nepovažuju za prvotně formální.

Začátek se odehrává ve svěžím, nevinném duchu, první skladba je celá orosená a evokuje představu útulné volnosti, domku se zahrádkou. Teskní se tady po jakési Caroline a teskně až bolavě, i když stále melodicky malebně zní i navazující instrumentální kus. Vše se láme ve třetí skladbě, která má podivně doslovný text zhruba ve smyslu: tohle je první sloka, tohle je refrén, nebo možná přechod, nebo prostě další část písně.

Mohla by to být nonsensová hříčka (a vím, že nonsens může být i krutý, pořád je ale spíš "jako", kdežto tohle je zatraceně doopravdy), kdyby z tónu hlasu nebylo patrné, že ten chlapík vážně trpí, pomalu už nemůže mluvit. V závěru se hlas láme, když říká: "Nezáleží na tom. Ztratil jsem víru v tuto píseň, protože mě k tobě nedostane blíž." Všechno, co se děje potom, je pokusem dát výraz něčemu ohromujícímu, překvapivě intenzivnímu a dosud neznámému, pro co žádná slova nejsou.

Nechci tenhle výsostně niterný výlev roubovat do nějakého příběhu - je to rozhárané, nelogické a místy až divné, jak jen emoce umějí být. Spíš mi říká něco o člověku, který tohle všechno prožívá a je to pro něj složité, protože se v sobě vlastně moc nevyzná a trpí tak nějak nešikovně. Vidím typ klauna, který se ke světu staví spíš jako divák, necítí se příliš být jeho součástí. Který jako vyznání předloží s plaše bezelstným výrazem figurku umotanou z nalezeného drátu a dá do první lásky celé svoje srdce, protože ho vůbec nenapadne, že by mohla být ještě nějaká jiná.

A pak je Caroline pryč a je to zlé, ale pořád tak nějak čistě, nechápavě a bezradně. Od důvěrně vlídného začátku hudba postupuje do mnohem více rozháraných a rozmáchlých oblastí, vše se rozpadá a v pádu otáčí a ukazuje nejpodivnější tvary. Pak je zas téměř ticho, osamělé tóny tíkají do prostoru, který se zdá bez hranic, bezedná prázdná tma. Je z ní úzko, ale pokračuje to pořád dál, i když se zdá jako ta nejpodivnější věc ze všeho, že by něco mohlo pokračovat.

A zároveň je tohle utrpení jaksi zdvořilé a cudné, nechce se stavět na odiv - až se cítím nepatřičně, že nahlížím tak blízko. Možná to zítra budu vidět jinak, ale v tento moment mám pocit obdarování něčím upřímným, i když podivně zamotaným, a chci se o něj podělit. Chci si ho pamatovat, protože ve mně něco rozezněl, co tam snad zatím ani nebylo. Jestli tohle není hudba, tak už vážně nevím.