Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 01.12.2018

Na jaře 1969 se zdálo, že kapelu Traffic potkal osud mnoha dalších rockových "jednohubek", které tehdy vznikaly jako houby po dešti a zanikaly často ještě rychleji. Steve Winwood odešel "za lepším" k (paradoxně ještě více krátkodeché kapele) Blind Faith, zbylé trio Mason/Wood/Capaldi se zase pokusilo spojit síly s klávesistou Mickem Weaverem. Aby label Island na svých bývalých ovečkách ještě něco trhnul, vypustil do světa v květnu 1969 kompilaci Last Exit. Kromě jedné nevydané nahrávky šlo o kolekci několika singlů, doplněnou dvěma koncertními čísly, které Traffic (v triu bez Masona) hráli rok nazpět v sanfranciském Fillmore Auditoriu.

Kytarista Dave Mason se na desce objevuje pouze ve dvou autorských skladbách. Jednak v instrumentálce Something's Got a Hold of My Toe, výraznější je ale spíše úvodní, psychedelickou hravostí ovanutá skladba Just For You. Z tohoto singlového kousku, vydaného krátce po debutu mladé kapely, lze i ve smyčcových aranžích a v akustickém podkladu dobře sledovat Masonovo tíhnutí k psychedelickému popu. Tím se od zbytku kapely, směřujícího spíše ke komplexním aranžím a koketeriím s tvrdším klávesovým rockem či jazzem zásadně odlišoval. Z období po vydání eponymní druhé desky pocházejí skladby Shanghai Noodle Factory a Medicated Goo. První z nich mám z celé desky asi vůbec nejraději - ať už pro Winwoodův osudový hlas, propracované nástrojové linky nebo pro nápadité střídání jednotlivých motivů. Druhá strana singlu zní sevřeněji a nezakrývá určité hitové ambice, velmi dobře v ní vyznívá souhra piana, kytary a basy, kteréžto všechny nahrál dominující Winwood. Na baladickou strunu, v mnohém připomínající třeba takové Free, zahraje (opět piánovka) Withering Tree. V téhle fázi svých kariér si Winwood a Rodgers svým projevem nebyli úplně nepodobní. Dvě živé skladby Feelin' Good a Blind Man ukazují, že i v triu dokázala kapela působit naprosto suverénně a poradit si osobitým způsobem nejen s vlastním materiálem, ale i s převzatými standardy. Zvláště první zmíněná mi (hlavně Winwoodovým varhanním "buldozerem") hodně imponuje.

Last Exit je cenným příspěvkem do diskografie Traffic a doplňuje obrázek kapely, která se ve svém prvním období od psychedelických tendencí propracovala k osobité hudební formě spojující rock, blues a jazz do sice ne nikde jinde neslyšené, ale stále velmi nápadité směsky. Dvě předcházející studiovky jsou sice obě zásadnější, ale ani s Last Exit neudělá fanoušek kypící rockové scény přelomu šedesátých a sedmdesátých let chybu. Dal bych tři a půl, zaokrouhlení dolů dává smysl hlavně kvůli odlišení od předchozích dvou desek.