horyna - @ 16.01.2018 | #

Je toliko kapel které si přeje posluchač-milovník výrazněji zviditelnit a tak málo času v životě recenzenta, že je prakticky nemožné takové množství vůbec obsáhnout. Další z těch ke kterým cítím dluh z minula, jsou britští experimentátoři na poli progresivního rocku Traffic. Ti všeobecně patří mezi často opomíjené soubory a vedle svých souputníků a teritoriálně blízkých bandů ze sousedství jako jsou graafové, crimsoni, či Family, vyplňují prázdnou elitářskou skulinku.

Byť na svých ranných nahrávkách ze sklonku šedesátých let čerpají z psychedelie, nejpozdější famózní výtvor John Barleycorn Must Die už jasně míří na artrockový piedestal. Kapela pokračuje ve vývoji a nastolený standard drží až do svého skonu v polovině sedmdesátých let. Jejich muzika je postavena na rockých zákldech, pohrává si s jazzem a z povzdálí je patrný i jemný folkový závan.

Poslední nahrávkou z tohoto období je kolekce pojmenovaná When The Eagle Flies, kterou zdobí povedená kresba kapely na pozadí přírodní scenérie s přelétajícím orlem nad jejich hlavami. Vedoucí persona Steve Winwood disponuje charismaticky plastickým vokálním projevem, hraje na kytaru i klávesy. Je hlavním skladatelským tahounem a otcem Traffic. Do svých kompozic vtěluje hravost i naléhavost, vytříbený smysl pro melodie i složitější instrumentální vzorce. Nikam se bezhlavě nežene, písně mají svůj řád a pevně danou strukturu. Nerozlučným parťákem mu je Chris Wood, skvělý hráč na flétnu a saxofon. Jeho decentní sólování uvnitř skladeb propůjčuje kapele punc originality a patří k jejich tvorbě stejně jako ke graafům patří David Jackson. Na starších nahrávkách vyniká umění ghanského perkusionisty slyšícího na jméno Rebop Kwaku Baah. Zde si zahostoval pouze ve dvou skladbách, kterým však dodal výrazný černošský ekvivalent.

Ačkoli deska postrádá nějaký výraznější zápis který by ji dokázal svéhlavěji prosadit, poslouchá se prakticky výborně.



A na závěr dotaz pro všechny:
Celkem by mne zajímalo, kdo se z přítomných pánů Progboardistů ke kapele Traffic aktivně hlásí a v rozlehlém moři výborné muziky ze svého archivu občas vyloví některou z jejich nahrávek.

Balů @ 16.01.2018 09:21:04 | #
S těmito šamany britského rocku jsem se seznámil ze tří pramenů.
ad 1 v tištěných rozhovorech je V. Mišík označil jako oblíbenou kapelu již v době vzniku
Blue Effect
ad 2 když se mi dostal do ruky sampler Bumpers z roku 1970 ( viz. má recenze zde )
ad 3 Antidiskotéky pana Černého

Mé nejoblíbenější desky jsou Mr. Fantasy a John Barleycorn...

Jinak chci poznamenat, že první best of vyšlo kapele již v roce 1969, což hodně vysvětluje.

Dále se ztotožňují s doporučením pana northmana, protože tam jsou ty kořeny dalšího
vývoje ostrovního rocku.