Traffic - When The Eagle Flies (1974)

16.01.2018 horyna | #

Je toliko kapel které si přeje posluchač-milovník výrazněji zviditelnit a tak málo času v životě recenzenta, že je prakticky nemožné takové množství vůbec obsáhnout. Další z těch ke kterým cítím dluh z minula, jsou britští experimentátoři na poli progresivního rocku Traffic. Ti všeobecně patří mezi často opomíjené soubory a vedle svých souputníků a teritoriálně blízkých bandů ze sousedství jako jsou graafové, crimsoni, či Family, vyplňují prázdnou elitářskou skulinku.

Byť na svých ranných nahrávkách ze sklonku šedesátých let čerpají z psychedelie, nejpozdější famózní výtvor John Barleycorn Must Die už jasně míří na artrockový piedestal. Kapela pokračuje ve vývoji a nastolený standard drží až do svého skonu v polovině sedmdesátých let. Jejich muzika je postavena na rockých zákldech, pohrává si s jazzem a z povzdálí je patrný i jemný folkový závan.

Poslední nahrávkou z tohoto období je kolekce pojmenovaná When The Eagle Flies, kterou zdobí povedená kresba kapely na pozadí přírodní scenérie s přelétajícím orlem nad jejich hlavami. Vedoucí persona Steve Winwood disponuje charismaticky plastickým vokálním projevem, hraje na kytaru i klávesy. Je hlavním skladatelským tahounem a otcem Traffic. Do svých kompozic vtěluje hravost i naléhavost, vytříbený smysl pro melodie i složitější instrumentální vzorce. Nikam se bezhlavě nežene, písně mají svůj řád a pevně danou strukturu. Nerozlučným parťákem mu je Chris Wood, skvělý hráč na flétnu a saxofon. Jeho decentní sólování uvnitř skladeb propůjčuje kapele punc originality a patří k jejich tvorbě stejně jako ke graafům patří David Jackson. Na starších nahrávkách vyniká umění ghanského perkusionisty slyšícího na jméno Rebop Kwaku Baah. Zde si zahostoval pouze ve dvou skladbách, kterým však dodal výrazný černošský ekvivalent.

Ačkoli deska postrádá nějaký výraznější zápis který by ji dokázal svéhlavěji prosadit, poslouchá se prakticky výborně.



A na závěr dotaz pro všechny:
Celkem by mne zajímalo, kdo se z přítomných pánů Progboardistů ke kapele Traffic aktivně hlásí a v rozlehlém moři výborné muziky ze svého archivu občas vyloví některou z jejich nahrávek.


reagovat

northman @ 16.01.2018 07:40:43
Traffic byla skupina, kterou jsem moc neposlouchal, i když Steve Winwooda hlavně jeho hlas mám rád, ale líbil se mi ve Spencer Davies Group a následně v Blind Faith. K Traffic si možná po přečtení recenze najdu cestu, musím začít tím, že si ji pustím na YouTube. Když už děláš archeologa, tak vyzkoušej třeba ty výše uvedené Blind Faith, nebo skupinu prvního kytaristy Jethro Tull Micka Abrahamse Blodwyn Pig, Wild Turkey, kde hraje baskytarista Glen Cornick, který hrál na prvních třech deskách Jethro Tul, taky první desky Fleetwood Mac nejsou k zahození. Udělej si prostor na Johna Mayalla, jeho desky s Bluesbreakers jsou fantastické.

Antony @ 16.01.2018 07:41:34
TRAFFIC jsou klasika, kromě poslední studiovky, a částečně i této, nevydali slabé album. Poslouchám je víc jak 20 let, nejraději mám John Barleycorn Must Die, to si pouštím dost často.

Mohyla @ 16.01.2018 08:38:16
Ja ich pár krát za rok vylovím! Ich tvorbu slušne dokumentuje 2 CD Smiling phases z rok 1991.

Balů @ 16.01.2018 09:21:04
S těmito šamany britského rocku jsem se seznámil ze tří pramenů.
ad 1 v tištěných rozhovorech je V. Mišík označil jako oblíbenou kapelu již v době vzniku
Blue Effect
ad 2 když se mi dostal do ruky sampler Bumpers z roku 1970 ( viz. má recenze zde )
ad 3 Antidiskotéky pana Černého

Mé nejoblíbenější desky jsou Mr. Fantasy a John Barleycorn...

Jinak chci poznamenat, že první best of vyšlo kapele již v roce 1969, což hodně vysvětluje.

Dále se ztotožňují s doporučením pana northmana, protože tam jsou ty kořeny dalšího
vývoje ostrovního rocku.

Ryback @ 16.01.2018 11:35:12
Zdravím Horyno.
Traffic si také rád občas poslechnu, ta jejich tři opěvovaná alba z první půle sedmdesátých let jsou opravdu výborná. Sám jsem zrovna minulý týden (mimo jiné) poslouchal The Low Spark of High Heeled Boys a Shoot Out at the Fantasy Factory. Tebou vybrané album k recenzi už mě tolik nebere, ale zase nedám dopustit na jejich prvotinu Mr. Fantasy.
Přidávám se k ostatním, je dobré si tady připomínat i tyhle „zaprášené“ kapely a díky Ti tak za to.

Jarda P @ 16.01.2018 11:56:57
Traffic mi padli do uší v prvním ročníku na gymplu, kdy kamarád dostal jejich desku Shoot Out Of Fantasy Factory, což je dodnes moje nejoblíbenější od Traffic. Jejich hudba není na první poslech, do některých desek mi trvalo delší dobu, než jsem se do nich proposlouchal. Dnes je vlastním komplet včetně skvělé Far From Home vydané po 20 letech po recencované desce.
When The Eagle Flies není špatná, ale nedosahuje kvalit těch předešlých.

Brano @ 16.01.2018 13:46:41
Tento album som mal ešte koncom 90-tych rokov v zbierke,ešte prvé pôvodné neremastrované vydanie,ale jednoducho mi nesadol.Dal som mu viackrát šancu,ale nie a nie mi preniknúť do gebule.Steveho Winwooda samozrejme uznávam ešte z Blind Faith,jeho hra na varhany a najmä jeho nezameniteľný vokál...môžem odporučiť 2CD Clapton/Winwood-Live From Madison Square Garden >> odkaz .Takže nakoniec som CD When The Eagle Flies uvoľnil zo zbierky-predal.Od Traffic sa mi najviac páči album Shoot Out at the Fantasy Factory(1973).Ten mám celkom rád.

horyna @ 18.01.2018 11:28:43
Tak vida, pak že Traffic netáhnou. Sice recenzí sbírají výrazně méně než všechny kapely okolo, své místo na slunci však rozhodně mají. Děkuji všem za projevenou náklonnost k této zajímavé kapele.

27.07.2011 Petr Gratias | #

Britská skupina Traffic, jako legenda zrozená ve druhé polovině šedesátých let procházela různými stylovými obdobími a také personálními otřesy. Stačila se na konci sedmdesátých let rozpadnout a pak znovu vzkřísit a vstoupila do sedmdesátých let méně nápadným způsobem. Třebaže jejich hudba byla tvořivá a eklekticky spojovala rock, blues, jazz, folk a psychedelii hlavní nápor hardrocku, artrocku, glamrocku a později jazzrocku obraceli pozornost hudebních příznivců jiným směrem a na jejich popularitě se začaly objevovat drobné skvrny. Přesto kapela dále natáčela nová alba a nepřestávala koncertovat jak v Británii, Skandinávii, kontinentální Evropě, tak v USA a Kanadě. Nebyla ovšem typově vhodná pro gigantické haly a amfiteátry a tak hrávala na menších scénách a klubech.
Sáhnul jsem po jejich pozdějším hudebním produktu s poetickým názvem When The Eagle Flies a snažil se proniknout do jeho nitra…

SOMETHING NEW – první skladba má výraznou melodickou linku. Střídají se na ní instrumentální postupu písňového typu. Kapela šlape ve středním tempu víceméně v optimistickém duchu, v němž Steve Winwood hraje na klavír, elektrickou kytaru a navíc stojí před mikrofonem a rytmicky živé party skladbě nepřejí klidu až do samotného závěru….

DREAM GERRARD – procítěnější skladba přichází ve druhé ukázce. Nejdelší skladba na albu: má 11 minut. Autorský podíl na ní má i člen Bonzo Dog Doo Dah Band ̶ Vivian Stanshall (ceremoniář na Oldfieldových Tubular Bells). Chris Wood do skladby vkládá elektronicky preparovaný zvuk svého saxofonu, hrajícího v krátkých opakujících se frázích, zatímco Winwood svým procítěným hlasem vyzpívává melodickou linku, které dodává onen snový opar z pozadí sound mellotronu. Kompozice se nám obrací směrem k jazzu, což dokláda Winwoodův klavír a rytmické postupy basů Roska Gee a bicích Jima Capaldiho stojí na prahu funku. Že se učil Winwood na svých černošských vzorech je ze skladby více než patrné. Má nejen výtečnou barvu hlasu, ale ovládá i skvělé frázování. Do instrumentální složky vstoupí i elektrické piano a bzučení synthesizeru. Wood neváhá svůj saxofon propojit i s wah wah pedálem a zajímavým způsobem moduluje jeho zvuk. Hudební vyjádření snových představ se zde děje s velkou citlivostí a s nástupem jednotlivých hudebních instrumentů. Náladotvorný a přesto kreativní hudební tvar!

GRAVEYARD PEOPLE – elektrické piano v melancholickém tónu následuje bzučení synthesizeru a odvádí skladbu k fúzi jazzu s funkem – trochu ve stylu Herbie Hancocka. Rosko Gee je výtečný baskytarista se smyslem pro proporce. Neuchyluje se k nějakým agresivním výpadům, ale jeho funkové basy mají stejnou účinnost jako Billyho Coxe. Synthesizerové kouzlení propojuje Winwoodův zvláštně zastřený hlas s Capaldiho bicími a aplikovanými percussion. Dostáváme se na platformu, kde bychom Traffic v šedesátých letech nikdy nehledali, zní to zajímavě a podnětně, ale možná méně originálně. Synthesizerové bzučení získá téměř strašidelnou podobu a uzavírá celou skladbu…Hráčské pojetí ovšem nepostrádá svou suverenitu a uměleckou výlučnost.

WALKING IN THE WIND – funkové rytmy se nám ještě více prokreslují, ale skladbu se podařilo propojit s winwoodovským autorským rukopisem a tak opět vnímáme hammondky, zvýrazňované mellotronem. Winwoodův projev má prvky blue-eyed-soulu a baskytara a bicí nástroje neomylně tepou v daném rytmickém metru, kam přiznávky dodávají klavírní akordy. Sound skladby vzápětí zhutní, ale opět se vrací do daných proporcí. Pociťuji zde poměrně citelně absenci kytary – elektrické i akustické, přitom víme, že Winwood na ně dokáže zajímavě a procítěně zahrát. Možná právě tento aspekt ubírá skladbě na rockovém cítění, které zde možná mnozí postrádají. Skladba je ovšem zajímavě proaranžovaná, šlape a přináší melodické i rytmické jemnosti.

MEMORIES OF A ROCK´N´ROLLA – jak zjevno, ani další skladba se nemá tendenci rozbíhat v nějakém svižnějším tempu. Winwood nás ale vyslyšel a nahrál do skladby kytarové party preparované Leslie boxem a tak posloucháme přetransformovanou podobu blues s rytmickými proměnami. Winwoodovi ve skladbě s pěveckým partem pomáhá zdařile i zpívající bubeník Capaldi, který najednou nečekaným breakem rozběhne skladbu do výraznějšího tempa. Blues se nám vytratilo a přiznávky Woodova saxofonu, skladbu poznamenají novým soundem a Winwood v závěru rozehraje v krátkém intermezzu kytarové sólo….

LOVE ̶ tepající rytmika, podporovaná percussion, nápadné jazzové cítění otevírá další skladbu v spíše lyrickém oparu, v němž hammondky se klenou prostorem v mírně sentimentálním tónu. Poprvé zde slyším výrazněji Woodovu flétnu. Moduluje na ní podle svého zvyku osobité tóny, ale zase se stahuje do pozadí. Je to milostné téma, ale i přesto mi to připadá až přespříliš utahané. Instrumentáně si hudebníci s tématem jenom pohrávají, necítím větší emocionální vzbouření, na které jsem u Winwooda zvyklý….

WHEN THE EAGLE FLIES – hojně aplikované percussion a rozeznívané klavírní téma podpírá spolu s hammondkami nosný Winwoodův hlas. Zdá se mi, že skladbě chybí větší švih a více aranžérských nápadů. Nejenom že zde postrádám již zmiňovanou kytaru, ale také Wood – druhý významný instrumentalista Traffic, je na albu jaksi více upozadněn – neslyším jeho flétny a saxofony tak, jako na předešlých albech. V závěru se trochu Winwood probudí a trochu popustí uzdu emocím, ale zase se příliš rychle vrací do kolébajícího poklidu. Na koncertě skladba měla určitě jiné dynamické možností a vyznění, ale při domácím poslechu to není až tak zřejmé…

Album se mi jeví svou hudební koncepčností jiné, než produkty Traffic šedesátých let. Možná se z nich trochu vytratila hravost a vynalézavost a vnitřní hráčská pospolitost. To ovšem neznamená, že by to bylo nějaký šunt. Myslím, že hudebníci se instrumentálně dále vyvinuli v zajímavé osobnosti a dokázali to častokrát přenést i na album, ale přísnější pohled mi říká, že navzdory pestrosti a aranžérským nápadům zde něco postrádám. Docela možná, že Winwood už vnitřně uvažoval o samostatné sólové kariéře bez svých dosavadních spoluhráčů a na tomto albu se mu to asi ne všude podařilo zamaskovat. Ostatně Traffic se o rok později (1975) rozcházejí a každý se vydal jiným směrem. Chris Wood bohužel předčasně zemřel, Jim Capaldi začal vydávat vlastní alba se střídavými úspěchy, Rosko Gee se mi někam vytratil… a před Winwoodem stála vlastní sólová dráha s občasným hostováním na jiných projektech.
Albu zcela vědomě ubírám na počtu hvězdiček. Traffic jsou výtečná kapela a jejich podíl na vývoji hudební scény nikterak nepopírám, ale tady musím výrazněji odlišit albovou úroveň od ostatních titulů. Přestože si Winwooda jako zpěváka velmi vážím, tady mi objektivita přikazuje ubírat víc…. Dávám tři.

reagovat

Jarda P @ 28.07.2011 06:04:18
V 70.letech jsem měl od Traffic jedinou, zato výbornou desku Shoot Ouf Of The Fantasy Factory. Burzám se tato kapela dost vyhýbala, proto jsem si zbytek jejich desek pořídil až na CD. Nemám je však stále tak naposlouchané jako starší věci, proto budu muset dohnat resty. Skvělá kapela, která se u nás netěšila masovému zájmu. Pro ty, kteří ji neznají, je co objevovat.

ackerman17 @ 03.02.2013 16:16:41
Já bych tohle album, Petře, tak "černě" neviděl... Traffic byla výjimečná skupina a ač tohle album nepatří mezi jejich top, tak tři hvězdy mi přijdou nedůstojné. Můj názor :)

Petr Gratias @ 04.02.2013 10:14:29
Zdravím Ackermane....
opět se asi dostáváme do limitující nedostatečnosti
počtu hvězdiček (opětně vděčné téma k rozboru). Nesoudím o albu nijak zle, ale měl jsem potřebu vyjádřit jistou rozdílnost mezi tímto albem a jinými projekty, pod kterými jsou Traffic podepsáni.
Aniž bych chtěl brát názory jiných jako svou podpůrnou berličku, jenom Ti pozradím, že i hudebníci, do jisté míry názorově a hudebně spřízněni s Traffic označili When The Eagle Flies za zklamání (Oldřich Veselý a Jan Farmer Obermayer). Já bych se možná rozkročil mezi třemi až čtyřmi, ale nakonec jsem rozhodl pro tři....
Přesto Traffic i samotného Winwooda považuji za důležité zjevy britské scény nadále....
Zdravím.