Traffic / When The Eagle Flies (1974)

Britská skupina Traffic, jako legenda zrozená ve druhé polovině šedesátých let procházela různými stylovými obdobími a také personálními otřesy. Stačila se na konci sedmdesátých let rozpadnout a pak znovu vzkřísit a vstoupila do sedmdesátých let méně nápadným způsobem. Třebaže jejich hudba byla tvořivá a eklekticky spojovala rock, blues, jazz, folk a psychedelii hlavní nápor hardrocku, artrocku, glamrocku a později jazzrocku obraceli pozornost hudebních příznivců jiným směrem a na jejich popularitě se začaly objevovat drobné skvrny. Přesto kapela dále natáčela nová alba a nepřestávala koncertovat jak v Británii, Skandinávii, kontinentální Evropě, tak v USA a Kanadě. Nebyla ovšem typově vhodná pro gigantické haly a amfiteátry a tak hrávala na menších scénách a klubech.
Sáhnul jsem po jejich pozdějším hudebním produktu s poetickým názvem When The Eagle Flies a snažil se proniknout do jeho nitra…

SOMETHING NEW – první skladba má výraznou melodickou linku. Střídají se na ní instrumentální postupu písňového typu. Kapela šlape ve středním tempu víceméně v optimistickém duchu, v němž Steve Winwood hraje na klavír, elektrickou kytaru a navíc stojí před mikrofonem a rytmicky živé party skladbě nepřejí klidu až do samotného závěru….

DREAM GERRARD – procítěnější skladba přichází ve druhé ukázce. Nejdelší skladba na albu: má 11 minut. Autorský podíl na ní má i člen Bonzo Dog Doo Dah Band ̶ Vivian Stanshall (ceremoniář na Oldfieldových Tubular Bells). Chris Wood do skladby vkládá elektronicky preparovaný zvuk svého saxofonu, hrajícího v krátkých opakujících se frázích, zatímco Winwood svým procítěným hlasem vyzpívává melodickou linku, které dodává onen snový opar z pozadí sound mellotronu. Kompozice se nám obrací směrem k jazzu, což dokláda Winwoodův klavír a rytmické postupy basů Roska Gee a bicích Jima Capaldiho stojí na prahu funku. Že se učil Winwood na svých černošských vzorech je ze skladby více než patrné. Má nejen výtečnou barvu hlasu, ale ovládá i skvělé frázování. Do instrumentální složky vstoupí i elektrické piano a bzučení synthesizeru. Wood neváhá svůj saxofon propojit i s wah wah pedálem a zajímavým způsobem moduluje jeho zvuk. Hudební vyjádření snových představ se zde děje s velkou citlivostí a s nástupem jednotlivých hudebních instrumentů. Náladotvorný a přesto kreativní hudební tvar!

GRAVEYARD PEOPLE – elektrické piano v melancholickém tónu následuje bzučení synthesizeru a odvádí skladbu k fúzi jazzu s funkem – trochu ve stylu Herbie Hancocka. Rosko Gee je výtečný baskytarista se smyslem pro proporce. Neuchyluje se k nějakým agresivním výpadům, ale jeho funkové basy mají stejnou účinnost jako Billyho Coxe. Synthesizerové kouzlení propojuje Winwoodův zvláštně zastřený hlas s Capaldiho bicími a aplikovanými percussion. Dostáváme se na platformu, kde bychom Traffic v šedesátých letech nikdy nehledali, zní to zajímavě a podnětně, ale možná méně originálně. Synthesizerové bzučení získá téměř strašidelnou podobu a uzavírá celou skladbu…Hráčské pojetí ovšem nepostrádá svou suverenitu a uměleckou výlučnost.

WALKING IN THE WIND – funkové rytmy se nám ještě více prokreslují, ale skladbu se podařilo propojit s winwoodovským autorským rukopisem a tak opět vnímáme hammondky, zvýrazňované mellotronem. Winwoodův projev má prvky blue-eyed-soulu a baskytara a bicí nástroje neomylně tepou v daném rytmickém metru, kam přiznávky dodávají klavírní akordy. Sound skladby vzápětí zhutní, ale opět se vrací do daných proporcí. Pociťuji zde poměrně citelně absenci kytary – elektrické i akustické, přitom víme, že Winwood na ně dokáže zajímavě a procítěně zahrát. Možná právě tento aspekt ubírá skladbě na rockovém cítění, které zde možná mnozí postrádají. Skladba je ovšem zajímavě proaranžovaná, šlape a přináší melodické i rytmické jemnosti.

MEMORIES OF A ROCK´N´ROLLA – jak zjevno, ani další skladba se nemá tendenci rozbíhat v nějakém svižnějším tempu. Winwood nás ale vyslyšel a nahrál do skladby kytarové party preparované Leslie boxem a tak posloucháme přetransformovanou podobu blues s rytmickými proměnami. Winwoodovi ve skladbě s pěveckým partem pomáhá zdařile i zpívající bubeník Capaldi, který najednou nečekaným breakem rozběhne skladbu do výraznějšího tempa. Blues se nám vytratilo a přiznávky Woodova saxofonu, skladbu poznamenají novým soundem a Winwood v závěru rozehraje v krátkém intermezzu kytarové sólo….

LOVE ̶ tepající rytmika, podporovaná percussion, nápadné jazzové cítění otevírá další skladbu v spíše lyrickém oparu, v němž hammondky se klenou prostorem v mírně sentimentálním tónu. Poprvé zde slyším výrazněji Woodovu flétnu. Moduluje na ní podle svého zvyku osobité tóny, ale zase se stahuje do pozadí. Je to milostné téma, ale i přesto mi to připadá až přespříliš utahané. Instrumentáně si hudebníci s tématem jenom pohrávají, necítím větší emocionální vzbouření, na které jsem u Winwooda zvyklý….

WHEN THE EAGLE FLIES – hojně aplikované percussion a rozeznívané klavírní téma podpírá spolu s hammondkami nosný Winwoodův hlas. Zdá se mi, že skladbě chybí větší švih a více aranžérských nápadů. Nejenom že zde postrádám již zmiňovanou kytaru, ale také Wood – druhý významný instrumentalista Traffic, je na albu jaksi více upozadněn – neslyším jeho flétny a saxofony tak, jako na předešlých albech. V závěru se trochu Winwood probudí a trochu popustí uzdu emocím, ale zase se příliš rychle vrací do kolébajícího poklidu. Na koncertě skladba měla určitě jiné dynamické možností a vyznění, ale při domácím poslechu to není až tak zřejmé…

Album se mi jeví svou hudební koncepčností jiné, než produkty Traffic šedesátých let. Možná se z nich trochu vytratila hravost a vynalézavost a vnitřní hráčská pospolitost. To ovšem neznamená, že by to bylo nějaký šunt. Myslím, že hudebníci se instrumentálně dále vyvinuli v zajímavé osobnosti a dokázali to častokrát přenést i na album, ale přísnější pohled mi říká, že navzdory pestrosti a aranžérským nápadům zde něco postrádám. Docela možná, že Winwood už vnitřně uvažoval o samostatné sólové kariéře bez svých dosavadních spoluhráčů a na tomto albu se mu to asi ne všude podařilo zamaskovat. Ostatně Traffic se o rok později (1975) rozcházejí a každý se vydal jiným směrem. Chris Wood bohužel předčasně zemřel, Jim Capaldi začal vydávat vlastní alba se střídavými úspěchy, Rosko Gee se mi někam vytratil… a před Winwoodem stála vlastní sólová dráha s občasným hostováním na jiných projektech.
Albu zcela vědomě ubírám na počtu hvězdiček. Traffic jsou výtečná kapela a jejich podíl na vývoji hudební scény nikterak nepopírám, ale tady musím výrazněji odlišit albovou úroveň od ostatních titulů. Přestože si Winwooda jako zpěváka velmi vážím, tady mi objektivita přikazuje ubírat víc…. Dávám tři.

» ostatní recenze alba Traffic - When The Eagle Flies
» popis a diskografie skupiny Traffic