Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 01.05.2012

Britská formace Tempest patřila v první polovině sedmdesátých let k velmi nadějným skupinám, které se nenechaly strhnout tehdy všudypřítomným hardrockem, ani artrockem. Hledala nová progresivní spojení rocku s jazzem, ovšem bez dechové sekce, ale spíše s rockovými vyjadřovacími prostředky. Třebaže zde působili dva bývalí členové jazzrockové skupiny Colloseum, stavělo se zde podle mého názoru na jiných základech. Protože Jon Hiseman se těšil pověsti vynikajícího bubeníka s vysokými nároky na kvalitu doprovodu, dalo se očekávat že bude hledat stejně kvalitní hráče na britské scéně…. a navíc byl inspirován motivy řecké mytologie, které nakonec vložil do názvu nové kapely.
Třebaže jsem v r. 1973 byl těžce ukotven na hardrockové platformě, skupina Tempest mě dokázala přesvědčit, že i mimo razantní riffy se dá vytvořit zajímavá a kreativní hudba, která sice není zeppelinovsky přesvědčivá na první poslech (měl jsem 18 let), ale napotřetí už jsem se dokázal s touto hudbou vyrovnat natolik, že už mě takoví Budgie nebo Nazareth začali připadat jako menu ve IV. cenové skupině a ne jako opulentní hostina v progresivní rockové hudební kuchyni v několikahvězdičkovém hotelu, do které jsem si zařadil první album Tempest…. Ostatně už samotný název kapely „Bouře“ přitahoval moji pozornost a vzrušoval moje představy, jakéže mě čeká hudební dobrodružství….

GORGON – tajemný úvod rozlamovaných akordů akustické kytary a lidský hlas pod Leslie efektem s a čarodějné šustění činelů a gongu… to je úvod skladby, která má dravý hardrockový nástup. Allan Holdsworth v akci – vnímáme jeho dvojité kytarové party, dodávající skladbě syrový základ. Pak je tu Paul Williams s jeho dravě naříkajícím hlasem a Jon Hiseman s důraznými bubenickými party. Marc Clarke dává jasně na srozuměnou, že je s Hisemanem výtečně sehraným tandemem. Bodejť by ne, znají se už dlouhá léta s Colosseem. Skladba má mýtické téma z řecké historie – nebezpečná Gorgona – už samo o sobě vzrušující téma. Závěr patří patetickému úderu do gongu a elektronické úpravě tříštivého soundu. Zajímavé téma na úvod…..

FOYERS OF FUN – ano, tady lze vypozorovat jistý příklon ke Cream. Dělá to barva kytary i rytmické postupy. Marc Clarke zní jako Jack Bruce, ovšem v mezihře Holdsorth popustí uzdu své technické výbavě jazzově cítícího hráče a posouvá téma dál od Cream, ale pak se k němu v unisonech kapela zase vrací. Dokonce i ten Hiseman jakoby hraje v bakerovském duchu. Ale přiznám se, že mi to nějak zásadní nevadí. Jako zajímavé mi příijde prolínání Clarkeových a Williamsových hlasů. Oba sice podle mého názoru nejsou typy pěveckých frontmanů, ale přesto dravost a komplexnost podání je řadí na čelná místa mezi zpívajícími instrumentalisty….

DARK HOUSE – skladba spíš baladického typu. V úvodu se převaluje sound instrumentace, ve kterém nechybějí elektrické piano a varhany, později se ovšem Holdsworth svými kytarovými nástupy postará o průnik do tvrdšího rocku. Neváhá k tomu decentním způsobem použít wah wah pedal a akcentované akordy. Výrazný vokální podíl Clarkeho a Williamse. Williams se mi zdá jako zpěvák o něco přesvědčivější. Ale jinak se zde spíšed než na dravost a agresivitu sází spíše na procítění jemných detailů a sází se zde na čitelnější model kompozice, než na nějaké zapeklitosti. Dlouhý vokální závěr s finálem varhan skladbu zakončuje…..

BROTHERS – Hiseman se opět popouští do technicky více propracovanějších bubenických partů, který Clarke sekunduje zásadními basovými modulacemi. Holdsworthovi občas v doprovodech vypomáhá i Williams na druhou elektrickou kytaru. Výtečně změněné téma do dravějších modelů podání je vítanou změnou v dynamice a rozdílností ve vyjadřovacích schopnostech interpretace a Claerke a Williams nabídnou výborné dvojhlasy. Teď se ovšem pustí do rychlého kytarového běhu Holdsworth a v dravě rychlých partech probíhá tónovým labyrintem, ale zase se vracíme do těžko zařaditelných pasáží proměnlivých nálad, kde je cítit, že hudebníci si hru opravdu užívají bez ohledu na to, jestli se skladba stane předmětem hitparádového klání…

UP AND ON – důrazná rocková unisona Holdswortha a Clarkeho jsou dobře prokreslená. Melodická linka je čitelná a prokreslená, ale přesto ani z téhle skladby nevznikne jasný průrazný hit…. Lidský hlas je jenom volným pokračováním instrumentace, aniž by mu nástroje dělaly nějaké doprovody. Holdsworth je vynikající kytarista s cítěním a barvou tónu, ale třebaže je i tvůrce kytarové architektury, nemá zapotřebí exhibovat jako Jimmy Page, nebo Ritchie Blackmore, nehledě nato, že do svého rockového pojetí vkládá jazzové koření, které bychom u obou jmenovány guitar heroes nehledali… Strukturálně dobře vypracovaná skladba s precizními bubenickými party a kytarovými tématy a bytelnými hlasy….

GREY AND BLACK – elektrické piano Fender-Rhodes s přídavným flangerem dodává skladbě výraznou změnu kursu. Také Clarke, který dostává sólovou příležitost přichází s jemnějším vokálním podílem. Příjemně poslouchatelná skladba, kterou kolorují bzunivé basy a my si máme možnost vychutnat osobitě pojednané téma. Holdsworthova kytara zde přidává tlumené tóny přes Leslie efekt, ale elektrické piano dominuje. Velmi příjemná odbočka do klidové polohy….

STRANGEHER – dravý model hardrockového cítění, do kterého se připojují bluesrockové modely pojetí. Dobře vyprecizovaný riff a dravý Williamsův vokál činí ze skladby jednu z nejzásadnějších skladeb na album. Do unisono se trefuje výtečně i vypilovaný vokální scat. Po dravém výkřiku je tady Holdsworth, který zde vypálí mistrovské kytarové sólo bez zkreslení. V další částí se pustí do rychlých tónových výměn a máme zde směs hardrocku, bluesrocku a fusion music. Když budeme chtít, tak tam ty Cream zase trochu ucítíme. Nic mi ale nebrání v tom, abych skladbu označil za další s velmi slibných příslibu na albu.

UPON TOMORROW – alespoň pro mě nejsilnější instrumentální počin na albu je podle všech předpokladů tato poslední skladba. Hiseman ze famózním způsobem rozbíhá svoje bubenické vibrace. Holdsworth zde hraje nejprve party na housle, ale posléze vkládá dravé kytarové party, které čeří doprovody elektrického piana. Tady si klasický model hardrocku podává ruce s fusion music. Místy zde nabízí zmírněné téma v kytarových tématech až rozjímavou atmosféru. Holdsworth si pohrává s kytarovými party opravdu s erudicí mistra, ale i Clarke zde nabídne vypilované basové party a Williams svým dravým hlasem vyzpívává svoje pocity. Velmi kreativně muzikantské téma, které milovník náročnějších hudebních postupů docení nazdory tomu, že tu a tam přichází nezáměrné, ale místy možná i cílené odvolávky zvenčí. Velmi dobře připravená skladba po všech stránkách….

Škoda, že Tempest byla víceméně krátkodechá hudební záležitost, následovaly personální změny a po dvou albech se kapela rozešla. Umělecké ambice jednotlivých hudebníků byly natolik rozdílné a také lidská ješitnost dokázala zlikvidovat jednu z velmi zajímavých kapel své doby, na kterou už si dnes vzpomenou jenom pamětníci.
Srovnávat Tempest s Colosseum nelze, stejně tak jako s King Crimson nebo Soft Machine. Jiná instrumentace, jiné rytmické postupy, jiné vyjadřovací prostředky… přesto však jedno společné nacházím: progresivní hudební linii, která se chce prosadit náročnějšími uměleckými prostředky bez zájmu hitparád a masové obliby u komerčně založených posluchačů, kteří poslouchali třeba Sweet, Slade, Garyho Glittera nebo Suzy Quatro… Pět hvězdiček.
Navíc ještě poděkování One Way Records, kteří v první polovině devadesátých let expandovali na trh a nabízeli CD za lidově-demokratické ceny....