Tempest - Tempest (1973)

Britská formace Tempest patřila v první polovině sedmdesátých let k velmi nadějným skupinám, které se nenechaly strhnout tehdy všudypřítomným hardrockem, ani artrockem. Hledala nová progresivní spojení rocku s jazzem, ovšem bez dechové sekce, ale spíše s rockovými vyjadřovacími prostředky. Třebaže zde působili dva bývalí členové jazzrockové skupiny Colloseum, stavělo se zde podle mého názoru na jiných základech. Protože Jon Hiseman se těšil pověsti vynikajícího bubeníka s vysokými nároky na kvalitu doprovodu, dalo se očekávat že bude hledat stejně kvalitní hráče na britské scéně…. a navíc byl inspirován motivy řecké mytologie, které nakonec vložil do názvu nové kapely.
Třebaže jsem v r. 1973 byl těžce ukotven na hardrockové platformě, skupina Tempest mě dokázala přesvědčit, že i mimo razantní riffy se dá vytvořit zajímavá a kreativní hudba, která sice není zeppelinovsky přesvědčivá na první poslech (měl jsem 18 let), ale napotřetí už jsem se dokázal s touto hudbou vyrovnat natolik, že už mě takoví Budgie nebo Nazareth začali připadat jako menu ve IV. cenové skupině a ne jako opulentní hostina v progresivní rockové hudební kuchyni v několikahvězdičkovém hotelu, do které jsem si zařadil první album Tempest…. Ostatně už samotný název kapely „Bouře“ přitahoval moji pozornost a vzrušoval moje představy, jakéže mě čeká hudební dobrodružství….

GORGON – tajemný úvod rozlamovaných akordů akustické kytary a lidský hlas pod Leslie efektem s a čarodějné šustění činelů a gongu… to je úvod skladby, která má dravý hardrockový nástup. Allan Holdsworth v akci – vnímáme jeho dvojité kytarové party, dodávající skladbě syrový základ. Pak je tu Paul Williams s jeho dravě naříkajícím hlasem a Jon Hiseman s důraznými bubenickými party. Marc Clarke dává jasně na srozuměnou, že je s Hisemanem výtečně sehraným tandemem. Bodejť by ne, znají se už dlouhá léta s Colosseem. Skladba má mýtické téma z řecké historie – nebezpečná Gorgona – už samo o sobě vzrušující téma. Závěr patří patetickému úderu do gongu a elektronické úpravě tříštivého soundu. Zajímavé téma na úvod…..

FOYERS OF FUN – ano, tady lze vypozorovat jistý příklon ke Cream. Dělá to barva kytary i rytmické postupy. Marc Clarke zní jako Jack Bruce, ovšem v mezihře Holdsorth popustí uzdu své technické výbavě jazzově cítícího hráče a posouvá téma dál od Cream, ale pak se k němu v unisonech kapela zase vrací. Dokonce i ten Hiseman jakoby hraje v bakerovském duchu. Ale přiznám se, že mi to nějak zásadní nevadí. Jako zajímavé mi příijde prolínání Clarkeových a Williamsových hlasů. Oba sice podle mého názoru nejsou typy pěveckých frontmanů, ale přesto dravost a komplexnost podání je řadí na čelná místa mezi zpívajícími instrumentalisty….

DARK HOUSE – skladba spíš baladického typu. V úvodu se převaluje sound instrumentace, ve kterém nechybějí elektrické piano a varhany, později se ovšem Holdsworth svými kytarovými nástupy postará o průnik do tvrdšího rocku. Neváhá k tomu decentním způsobem použít wah wah pedal a akcentované akordy. Výrazný vokální podíl Clarkeho a Williamse. Williams se mi zdá jako zpěvák o něco přesvědčivější. Ale jinak se zde spíšed než na dravost a agresivitu sází spíše na procítění jemných detailů a sází se zde na čitelnější model kompozice, než na nějaké zapeklitosti. Dlouhý vokální závěr s finálem varhan skladbu zakončuje…..

BROTHERS – Hiseman se opět popouští do technicky více propracovanějších bubenických partů, který Clarke sekunduje zásadními basovými modulacemi. Holdsworthovi občas v doprovodech vypomáhá i Williams na druhou elektrickou kytaru. Výtečně změněné téma do dravějších modelů podání je vítanou změnou v dynamice a rozdílností ve vyjadřovacích schopnostech interpretace a Claerke a Williams nabídnou výborné dvojhlasy. Teď se ovšem pustí do rychlého kytarového běhu Holdsworth a v dravě rychlých partech probíhá tónovým labyrintem, ale zase se vracíme do těžko zařaditelných pasáží proměnlivých nálad, kde je cítit, že hudebníci si hru opravdu užívají bez ohledu na to, jestli se skladba stane předmětem hitparádového klání…

UP AND ON – důrazná rocková unisona Holdswortha a Clarkeho jsou dobře prokreslená. Melodická linka je čitelná a prokreslená, ale přesto ani z téhle skladby nevznikne jasný průrazný hit…. Lidský hlas je jenom volným pokračováním instrumentace, aniž by mu nástroje dělaly nějaké doprovody. Holdsworth je vynikající kytarista s cítěním a barvou tónu, ale třebaže je i tvůrce kytarové architektury, nemá zapotřebí exhibovat jako Jimmy Page, nebo Ritchie Blackmore, nehledě nato, že do svého rockového pojetí vkládá jazzové koření, které bychom u obou jmenovány guitar heroes nehledali… Strukturálně dobře vypracovaná skladba s precizními bubenickými party a kytarovými tématy a bytelnými hlasy….

GREY AND BLACK – elektrické piano Fender-Rhodes s přídavným flangerem dodává skladbě výraznou změnu kursu. Také Clarke, který dostává sólovou příležitost přichází s jemnějším vokálním podílem. Příjemně poslouchatelná skladba, kterou kolorují bzunivé basy a my si máme možnost vychutnat osobitě pojednané téma. Holdsworthova kytara zde přidává tlumené tóny přes Leslie efekt, ale elektrické piano dominuje. Velmi příjemná odbočka do klidové polohy….

STRANGEHER – dravý model hardrockového cítění, do kterého se připojují bluesrockové modely pojetí. Dobře vyprecizovaný riff a dravý Williamsův vokál činí ze skladby jednu z nejzásadnějších skladeb na album. Do unisono se trefuje výtečně i vypilovaný vokální scat. Po dravém výkřiku je tady Holdsworth, který zde vypálí mistrovské kytarové sólo bez zkreslení. V další částí se pustí do rychlých tónových výměn a máme zde směs hardrocku, bluesrocku a fusion music. Když budeme chtít, tak tam ty Cream zase trochu ucítíme. Nic mi ale nebrání v tom, abych skladbu označil za další s velmi slibných příslibu na albu.

UPON TOMORROW – alespoň pro mě nejsilnější instrumentální počin na albu je podle všech předpokladů tato poslední skladba. Hiseman ze famózním způsobem rozbíhá svoje bubenické vibrace. Holdsworth zde hraje nejprve party na housle, ale posléze vkládá dravé kytarové party, které čeří doprovody elektrického piana. Tady si klasický model hardrocku podává ruce s fusion music. Místy zde nabízí zmírněné téma v kytarových tématech až rozjímavou atmosféru. Holdsworth si pohrává s kytarovými party opravdu s erudicí mistra, ale i Clarke zde nabídne vypilované basové party a Williams svým dravým hlasem vyzpívává svoje pocity. Velmi kreativně muzikantské téma, které milovník náročnějších hudebních postupů docení nazdory tomu, že tu a tam přichází nezáměrné, ale místy možná i cílené odvolávky zvenčí. Velmi dobře připravená skladba po všech stránkách….

Škoda, že Tempest byla víceméně krátkodechá hudební záležitost, následovaly personální změny a po dvou albech se kapela rozešla. Umělecké ambice jednotlivých hudebníků byly natolik rozdílné a také lidská ješitnost dokázala zlikvidovat jednu z velmi zajímavých kapel své doby, na kterou už si dnes vzpomenou jenom pamětníci.
Srovnávat Tempest s Colosseum nelze, stejně tak jako s King Crimson nebo Soft Machine. Jiná instrumentace, jiné rytmické postupy, jiné vyjadřovací prostředky… přesto však jedno společné nacházím: progresivní hudební linii, která se chce prosadit náročnějšími uměleckými prostředky bez zájmu hitparád a masové obliby u komerčně založených posluchačů, kteří poslouchali třeba Sweet, Slade, Garyho Glittera nebo Suzy Quatro… Pět hvězdiček.
Navíc ještě poděkování One Way Records, kteří v první polovině devadesátých let expandovali na trh a nabízeli CD za lidově-demokratické ceny....

reagovat

hejkal @ 01.05.2012 12:08:52
Tempest je skvelá kapela a skvelý album, rozhodne sa však oplatí investovať do kompletu Under the blossom, je tam koncertný záznam, kde hrajú aj Holdsworth aj Halsall spolu a je to paráda!

bora @ 01.05.2012 18:58:29
Tempest a hiseman škoda žě nahráli jen dvě desky.Hiseman je pro mě vynikající bubeník přál bych si aby se dali dohromady jak to dělá spousta dalších starších pánú kdoví třeba to znovu roztočí.

Jarda P @ 02.05.2012 05:36:59
Tempest se dohromady zcela jistě nedají. Holdsworth se dal na zcela jiou muziku, Hallsal už není mezi námi a Hiseman má stále aktivníColosseum.

hejkal @ 02.05.2012 06:21:48
Aj Mark Clarke je v Colosseu, nuž neverím v reunion Tempestu, aj keď aj podivnejšie veci sa stali v histórii hudby. :)

Petr Gratias @ 02.05.2012 15:58:32
Ta poslední Hejkalova úvaha mě zaujala...
Sice Hiseman a Clarke jsou ve znovuvzkříšeném Colosseu, ale překvapení jsou někdy opravdu i u "dědoušků" nečekaná....
Podobně jako před lety, když byli vzkříšeni Yardbirds,
třebaže už tam nezůstal kámen na kameni a celkem logicky zde nebyl ani Topham, ani Clapton, ani Beck ba ani Page či Relf.... a přesto si "dovolili" pod názvem Yardbirds vystoupit....
Ted nedávno zase vzkříšení U.K. .....
Zdravím!

Prvý album Tempest spomínal môj otec často. Už si nepamätám, či mal platňu alebo len nahrávku na kazete, viem však, že som ho v detstve nepočul. Otec mi vždy balamútil hlavu, že lepšieho diela na svete nieto a že úvodná skladba ma taký úžasný nástup, že nič lepšie nikde neexistuje. A preto, keď som začal kupovať cédéčka a otec mal mať narodeniny, som jedného dňa zapadol do obchodu, že chcem Tempest. V ponuke bol debut a tiež obidva albumy na jednom CD (Sequel Records, roky výroby 1990), oboje za rovnakú cenu. Dvojku otec nepoznal, nuž som si vybral ponuku číslo dva a bolo.

Dodnes si pamätám, ako nám aj s barom padli sánky, keď sa z mohutného úvodu vykľula jemná predohra. Jasné, potom nastúpi Gorgon, ale sklamanie dvoch tínedžerov bolo badateľné. Chvíľku mi trvalo, kým som album vzal na milosť, predsa len, furt som čakal, že to bude niečo neopísateľné a pritom to bola normálna hudba.

Ale časom som pochopil, o čo mu išlo. Osem skvelých skladieb prešpikovaných citmi a muzikantským majstrovstvom, to sa málokedy počuje. Hiseman a Clarke sú osoby, ktoré hádam predstavovať netreba. Paul Williams je po Farloweovi ďalším Hisemanovým spevákom, ktorý sa pýši hlbokým hlasom schopným taviť kov a to mám rád. Allan Holdsworth je tu síce ako gitarista ešte pomerne neznámy, nič to však nemení na jeho rýchloprstej bravúrnosti, ktorú neskôr doviedol ad absurdum. A to nehovorím o jeho husľovej exhibícii v Upon tomorrow. Zložitosťou a pestrosťou prezentovaného materiálu je možné Tempest prirovnať ku Colosseu, mám však za to, že hudba je to predsa len kúsok iná, džez z nej vykukuje menej, možno je to absenciou saxofónov.

Ťažko sa vyberá najlepšia skladba, Upon tomorrow? Gorgon? Strangeher? Ľahšie sa vyberá konečný verdikt – absolútne dokonalá nepriamočiara rocková hudba pokojne znesie označenie Tempest.

reagovat

Jarda P @ 28.03.2011 11:40:57
Hejkal: já mám k debutu Tempest stejný vztah a obdiv jako tvůj otec. Jen mě mrzí, že zvuk CD ani v remastrované verzi nedosahuje úrovně zvuku z vinylu. Jinak k recenzi netřeba nic dodat.Je to geniální deska.

Zdeněk @ 28.03.2011 19:17:15
Znovu jsem si pro jistotu přehrál tohle album -
dle mého názoru je hodnocení 5 hvězdami přehnané.
Myslím,že tohle album má blíž ke Cream než
ke Colosseu.

Prvý album od skupiny Tempest osobne považujem za jeden z najvzácnejších drahokamov rockovej hudby.
V časoch vydania prvého albumu tejto kapely bolo množstvo výbornej hudby, no Tempest je naozaj niečo výnimočné a neopakovateľné. Prvý album je vzácnou fúziou hardrocku, progressivneho rocku a jazzrocku.
Fascinuje ma aj obal albumu, ktorý zdá sa mi, poukazu je tak trocha na staroveké Grécko. No aký je vzťah skupiny k antickej mytológii a filozofii, to si netrúfam tvrdiť. Najradšej by som sa to opýtal členov kapely. Skladby na albume sú všetky fajn, Foyers of Fun, Brothers a Upon Tomorrow považujem za bombastické. Všetci členovia kapely podávajú vynikajúce výkony. Holdsworth vynikajúco narába s tónom a predvádza brilantnú techniku hry na gitaru. Ako hráč sa neskôr vyvíjal jednoznačne ako jazzman, no aj na tejto doske sú už jeho schopnosti dobre pozorovateľné. Uplne úchvatné je gitarové sólo v skladbe Brothers. Ktrátke ale silné. Hiseman už v Collosseu predvádzal jazzovú techniku hry na bicie, o to cennejšie sú jeho hardrockové doprovody pri hutných riffoch. Občas to rozbalí ako napríklad v Brothers a Upon tommorow nadštandardnými kúskami. Williams vynikajúco spieva bluesovým nádychom, jeho hlas má zaujímavý odtieň. Niečo iné ako Gillan alebo Plant. Clark sa prejavuje ako štandardný bass player a dobrý vokalista. Celý prvý album od Tempest je veľmi vzácnou syntézou rôznych prvkov a dokopy dáva neopakovateľný zážitok. Album je dobrým svedectvom vývoja rockovej hudby v druhej štvrtine sedemdesiatych rokov. Bola to fáza kedy sa po určitej stránke dosiahla dokonalosť, čo dokumentujú také formácie ako Beck, Bogert and Appice, West, Bruce and Laing ale aj produkcia známejších kapiel bola v tej dobe excelentná. Prvá doska od Tempest je čimsi ešte výnimočnejšia, proste klobúk dole. Všetka úcta.
reagovat

Zdeněk @ 18.12.2009 14:11:35
Kdyby neexistovalo Colosseum,možná by mne tohle album
nadchlo, avšak takhle to spíše vidím jako průměr tvorby muzikantů okolo Hisemana.

harun @ 22.12.2009 13:53:44
No toto urcite nie je priemer, je to len proste uplne
iny styl ako Colosseum. Hiseman ukazal so svojimi
spolocnikmi ze vie robit aj ine veci ako jazzovy beat.

pito63 @ 22.02.2011 11:02:43
Po dnešnom zoznámení s debutom Tempest nemám slov - klubúk dole!
harun, ďakujem za recenziu!

hejkal @ 22.02.2011 11:14:22
Hej, Tempest nemá chybu. Rozhodne stojí za to komplet Under the blossom, kde je niekoľko fest parádnych živých nahrávok.

pito63 @ 22.02.2011 11:22:31
Hejkal
Najprv musím pozháňať dvojku, "Under The Blossom: The Anthology" som zatiaľ nehľadal. Díky!

pito63 @ 22.02.2011 11:47:17
Ahá, tak na "Under The Blossom: The Anthology" je všetko, plus live nahrávky. To som si predtým nevšimol.