john l - @ 14.03.2017 | #

Mezi rockovou populací jsou osmdesáté roky zpochybňovány a opovrhovány. Bývají hodnoceny s nevraživostí, někdy hraničící dokonce až s nenávistí. Znám několik hudebních snobů, kteří mluví o tomto období jako o žumpě, ve které plavou ticíce bakelitových ho... Slova jako vývoj, cesta, nebo logické vyústění jen málokdo použije.

Povětšinou mi nevadí poslechnout si něco i z těchto dílen, ovšem významně ocenit kvalitu z této doby je nesmírně těžká věc - na druhou stranu, nějaká tu vždycky byla a bude. V regálech leží desítky výborně vysoustružených nahrávek a jednou z nich, na kterou chci "ukázat prstem" je deska se směšným názvem a ještě horším obalem. Při zaměření se na jádro pudla (tedy texty) by se však leccos vysvětlilo. B.Ö.C. byli vždy zahaleni rouškou tajemna a spirituálního mysticismu, podle názvů zdejších písní se zde zabýváme kupříkladu i válečnou tématikou.

Ovšem hlavní důvod, proč tohle album posvětím, je jeho instrumentální (hudební) náplň. Vagony brilantních melodií, skvěle vystavěných refrénů, místy vesmírné, ale aranžérsky dobře zmáknuté syntezátory a bezchybná vokální představení několika kvalitních singerů dokáží tuto nahrávku vycucnout ze zmiňované popové žumpy. White Flags je excelentní otvírák, sólo, které mě prokrví, leží na začátku Perfect Watter a dokonale pateticky vítězí dvojice When the War Comes a Madness to the Method. Několik zákalů se na desce ale stejně najde a zvuk bicích je asi ten nejšpinavější.

Ve stejném roce se na trhu vyrojilo dost podobných alb a třeba takový Equator klesá ke dnu v osm metrů hluboké jímce mnohem svižněji. V sousedním disco kroužku by neměl ninjovník vedle Invisible Touch nebo Under Wraps šanci zabodovat, ti nosí lesklé šatičky, střižené na model osmdesát, daleko přiléhavější.

Během let jsem si v sobě nechal nainstalovat jakýsi pop přepínač, který mě skoro vždycky přehodí na podobou muziku a díky němu si pak můžu vychutnávat ty břitké melodie, aniž bych musel remcat o smyslnosti podobné tvorby, ve které evidentně chybí aspoň malinká špetka progrese.

Voytus @ 15.03.2017 11:14:10 | #
Horyna: Chtělo to připsat "u nás" nebo tak něco.

Můžu potvrdit, že z mého okolí je opravdu moc lidí nezná (ale přeci jen jsme mladší generace), nebýt vcelku zprofanovaného skeče s Don't fear the reaper z dílny SNL. Za sebe dodávám, že pro mě jsou skupinou jedné skvělé (Secret Treaties) a několika rozhodně velmi slušných dalších alb (debut, Tyranny, Cultosaurus), ale neznám od nich zdaleka všechno.

Ovšem hudebně jsou to fakt bouráci - což ovšem vidím jinak, vzhledem k tomu, že jsem se řadu jejich songů naučil, takže jak kytaristé, tak zbytek sestavy vůbec nejsou špatní hráči (pokud jde o bicí, tak doporučuji song Red & Black a to hlavně z některého z živáků), nehledě na parádní vokály. Myslím, že v rámci US hard rocku nejde o žádný hráčský průměr.