Reakce na recenzi:

Apache - @ 15.12.2023

PO DVANÁCTI ALBECH vydaných během dvanácti let si v orwellovském roce 1984 vybrali Blue Öyster Cult tvůrčí pauzu. Na svém třináctém počinu pak začali pracovat hned zkraje následujícího roku. Z pětice, která počátkem předchozí dekády skupinu zakládala, zbývali v té době tři: Zpěvák Eric Bloom, kytarista Donald "Buck Dharma" Roeser a basák Joe Bouchard.  Starší bratr posledně jmenovaného, bubeník Albert Bouchard, opustil řady BÖC krátce po vydání legendárního alba Fire of Unknown Origin v roce 1981. Na dvou následujících počinech jej nahradil bývalý šéf bedňáků, Rick Downey.
Poté, co Rick v lednu 1985 odešel, se do koncertní sestavy zase nakrátko vrací Albert Bouchard a kapela nějaký čas vystupuje pod staronovým názvem SOFT WHITE UNDERBELLY. (Tak si chlapci říkali naposledy v 60. letech, když ještě hrávali psychedelií ovlivněný hippie rock.)
Návrat do starých časů však bohužel netrval dlouho. Albert opouští sestavu ještě před započetím nahrávání nového alba a jeho příkladu zakrátko následuje další ze zakládajících členů, klávesák Allen Lanier.
Úplně poslední příležitostí spatřit původní a nejslavnější sestavu Blue Öyster Cult pohromadě, byl koncert, který se konal 11. února 1985 ve sportovní hale kalifornského města Salinas. Zbývající trojice poté přijímá dva nové členy. Za bicí usedá Jimmy Wilcox, který předtím hrával u Ricka Derringera (autora slavné pecky "Rock ‘n’ Roll Hoochie Koo") a doprovázel tehdy čerstvě vycházející (a brzy zase zapadlou) pop metalovou hvězdičku Fionu na jejím debutu. Laniera u kláves střídá zkušený veterán Tommy Zvoncheck, který v minulosti hrával např. s PUBLIC IMAGE Ltd. (projekt bývalého zpěváka SEX PISTOLS, Johnnyho Lydona), se saxofonistou Springsteenova E-STREET BANDu, Clarence Clemonsem, a naposledy hostoval u alternativních rockerů THE DREAM SYNDICATE.

TATO ZBRUSU NOVÁ SESTAVA nahrává v únoru a březnu 1985 desáté studiové (a celkově třinácté) album BÖC. Ztrátu dvou starých členů poněkud vyrovnává návrat původního producenta, textaře a otce myšlenky Blue Öyster Cult, Sandyho Pearlmana. Ten se ke spolupráci s kapelou vrátil po dlouhých sedmi letech, jež uběhly od vydání koncertního alba Some Enchanted Evening. V mezičase si Pearlman, původně rockový publicista, působící v proslulém magazínu Crawdaddy, vyzkoušel produkci na nahrávkách punkových kapel THE DICTATORS a THE CLASH. Nabyté zkušenosti nyní hodlal uplatnit ve službách Kultu. Při nahrávání a pilování materiálu vystřídala kapela postupně tři studia v domovském státě New York: Bearsville Studios nedaleko Woodstocku, Boogie Hotel v Port Jeffersonu a Tallysin Studios v Syosettu. Zde všude byly během dvou měsíců na konci zimy nahrávány základní tracky písní pro nové album. Finální práce pak proběhly na posledně jmenovaném místě.
Jediným zbývajícím článkem skládačky byly doprovodné vokály. Ty byly pořízeny v newyorském Warehouse, kde v roce 1971 zplodili BÖC svůj legendární debut.
Při práci na albu se brzy ukázalo, že Jimmy Wilcox je sice spolehlivým koncertním bubeníkem, ve studiu však už není zdaleka tak přesvědčivý. Pearlman proto angažoval zkušeného studiového harcovníka Tommyho Price z kapely SCANDAL, která koncem léta 1984 bodovala v singlových žebříčcích s hitem "Warrior". Price předtím hostoval např. u PSYCHEDELIC FURS a později hrával s Billym Idolem, Debbie Harry a Joan Jett. I tentokrát odvedl excelentní výkon, a Jimmy Wilcox se musel spokojit s perkusemi a doprovodným zpěvem.

MIXOVÁNÍ HOTOVÉHO MATERIÁLU, jež měl na starosti Brian McGee, zabralo nejvíce času. Sandy Pearlman trval na krystalicky čistém, bombastickém soundu, a dlouho nebyl spokojen s výsledkem. Mixážní práce se nakonec protáhly téměř až do konce roku.
Světlo světa tak na přelomu let 1985 / 1986 spatřilo hned několik různých verzí alba. Mix na amerických a evropských vydáních byl zcela odlišný; jiný sound měly nahrávky na kazetách, jiný na vinylech. Další alternativní mixy se později objevily i na CD vydáních z druhé poloviny 80. a počátku 90. let.
S definitivní podobou alba přišel až v roce 1997 americký label KOCH. Toto vydání je dnes považováno za kanonické a objevuje se na všech následujících reedicích, včetně té obsažené v box setu The Columbia Albums Collectiön z roku 2012.

Zmatky dodnes doprovázejí i samotné datum vydání alba. Některé zdroje uvádějí leden 1986, jiné prosinec nebo dokonce listopad 1985. Je ale jisté, že první vydání alba s názvem Club Ninja se objevilo ještě před koncem osmdesátého pátého roku.
Dnes dobře známý, krystalicky čistý a plný zvuk, o který tak usiloval producent Sandy Pearlman, rozhodně nebyl na většině prvních vydání pravidlem. Na pulty obchodů s hudebími nosiči se tehdy dostaly lecjaké nehotové a podivně namíchané polotovary. Situace se nezměnila k lepšímu ani při pozdějším převodu do CD formátu. Ba právě naopak: Club Ninja zněl ze stříbrných disků často až podezřele hluše.
Tento stav dodnes převládajícímu kritickému hodnocení desky určitě nepomohl a album si po čase získalo pověst jedné z nejhorších nahrávek v historii BÖC.

Je takové hodnocení skutečně oprávněné?

Při poslechu finální (remasterované) podoby Clubu Ninja bude nejeden posluchač nad všemi těmi odsudky jistě jen nechápavě kroutit hlavou.

PROBLÉMY SE ZVUKEM však nebyly jediným důvodem, proč si album vysloužilo tak špatnou pověst. Nepřátelé osmdesátkového rocku budou totiž spolehlivě prskat, ať už jim předložíte jakkoli kvalitní podobu tohoto počinu. Puristé budou zase kritizovat vysokou koncentraci autorských příspěvků externích skladatelů a textařů.
Jenže jak podotkl jeden fanoušek ve svém internetovém zamyšlení, věnovaném právě tomuto albu: "Nebyli snad externí autoři na každém albu BÖC?"
A se zřejmou ironií si sám pohotově odpovídá: "Ano, ale tohle jsou jiní! Tady není Patti Smith ani Michael Moorcock."

Je to legrační, protože ve skutečnosti i zde najdeme staré známé, kteří s Kultem spolupracovali od samého začátku. Vždyť Sandy Pearlman a Richard Meltzer napsali texty k takovým klasikám jako "Astronomy" nebo "Burnin’for You"! Oba vždy patřili k opravdovým architektům Kultu a jen diletant by jejich přítomnost na jakémkoli projektu BÖC nevítal s potěšením. Výraz "nehrající člen" totiž nikdy nebyl více na místě než právě v tomto případě.
Jasně. Trnem v oku haterů jsou tady jiná jména než zrovna tihle dva klasici z Crawdaddy magazínu. Asi nejvíce šťouralům vadí Bob Halligan, Jr.
Bob byl v 80. letech úspěšným spoluatorem heavy metalových hitů kapel jako JUDAS PRIEST nebo KISS. Pes je zakopán hlavně v tom, že Halligan nepíše zrovna sofistikované písně, které by si člověk spojoval s intelektuálním hard rockem pro přemýšlivé posluchače, jak bývá u BÖC zvykem. Halligan skládá přímočarý, chytlavý, melodický heavy metal s jednoduchými, údernými slogany a zpěvnými refrény. Podobné příspěvky má tady hned dva.
A Larry Gottlieb s Jasonem Scanlonem, kteří jsou podepsáni pod singlem "Dancin’ in the Ruins"? Vždyť jeden z nich je dokonce countryový muzikant! Tímto zjištěním kalich puristovy trpělivosti definitivně přetéká.

VE SKUTEČNOSTI jsou důvody spolupráce BÖC s novými skladateli jednoduché a snadno pochopitelné. Úbytek popularity se díky záplavě nové mladé krve na hard rockové scéně 80. let nevyhnul snad žádnému z klasiků sedmé dekády. (Za všechny jmenujme alespoň AEROSMITH, ALICE COOPERa, CHEAP TRICK, HEART nebo KISS.)
Tento stav způsobil, že spousta z těchto interpretů se ve snaze o comeback a udržení v první rockové lize, spojila s hitmakery, kteří měli znaveným veteránům pomoci s jejich novými alby. Skladatelé a producenti jako Desmond Child, Diane Warren, Holly Knight, Ron Nevison nebo Bruce Fairbairn skutečně dokázali, že návrat starých klasiků do první rockové ligy je možný. (A to se týká v podstatě všech jmenovaných v předchozí závorce.)
Proč by něco podobného nemohli zkusit i Blue Öyster Cult? Vždyť od časů, kdy po krátkém úpadku v období vrcholící discománie Kult znovu povstal s úžasnými alby jako Fire of Unknown Origin (často označovaným za jejich Sgt. Peppera) nebo Extra Terrestrial Live (což je dodnes asi nejlepší koncertní deska BÖC), uplynul už nějaký pátek, a na  kdysi slavné jméno se začalo pomalu ale jistě zapomínat.

TĚŽKO VŠAK VINIT BÖC z nějakých přehnaných kalkulací. Vždyť jedny z nejlepších skladeb pro Club Ninja jsou podepsány jmény jako Donald Roseser, Richard Meltzer, Sandy Pearlman nebo Joe Bouchard. Jmény, která se pravidelně objevují na nejlepších deskách Blue Öyster Cult, počínaje tou úplně první.
Dezinformacím některých zmatkařů na internetových diskuzích, odmítajících Club Ninja s tvrzením, že hned první tři skladby alba jsou coververze, se můžeme jenom smát. Protože jedinou skutečnou coververzí je zde úvodní píseň "White Flags", převzatá od kapely Leggatt Bros. Všechny ostatní skladby byly napsány přímo pro Blue Öyster Cult, ať už samotnými členy kapely, jejich blízkými spolupracovníky, či externími autory.

Pojďme se nyní na inkriminovanou kolekci podívat zblízka, pěkně skladbu po skladbě.

Už zmíněná WHITE FLAGS, která album otevírá, je jak skladatelsky, tak svým provedením skutečnou perlou. Mnozí fanoušci ji vyzdvihují jako nejlepší věc na albu a v Anglii byla dokonce vydána na singlu. Dnes, v době youtube, můžeme snadno porovnat podání BÖC s originálem od Leggatt Bros. I když jsou obě verze hudebně dosti podobné, Kult vítězí především díky výraznějšímu soundu a přesvědčivějšímu zpěvu Donalda Roesera. Samozřejmě, autorům patří všechna čest. Na druhou stranu, nebýt BÖC, kdo by si na ně dnes ještě vzpomněl?

Hlavní singl alba patří v pořadí druhé skladbě DANCIN’ IN THE RUINS. A nutno dodat, že naprosto zaslouženě. Jestliže měla být nějaká píseň z Clubu Ninja hitem, pak je to právě ona.
Na svědomí ji mají dva neznámí britští skladatelé, kteří se pokusili napsat sequel ke kultovní klasice BÖC z roku 1981, "Burnin’for You". Výsledek svého snažení pak nabídli přímo těm, kdo tuto snahu inspirovali. Blue Öyster Cult shledali skladbu povedenou a tak ji od Gottlieba a Scanlona odkoupili. Mírně ji upravili, aby zapadala do nálady připravovaného alba a zbytek je historie. Mezinárodně vydaný singl v roce 1986 podpořil postapokalyptický videoklip na MTV, kombinující punkovou estetiku Mad Maxe se skateboardovou módou. Chytlavá píseň o tanci v ruinách se umístila na pěkném devátém místě žebříčku Hot Mainstream Rock Tracks.

Úderný melodický hard rock MAKE ROCK NOT WAR patří k typickým skladbám Boba Halligana, Jr. Píseň bývá fanoušky často odsuzována pro styl, který se více hodí k pop metalovým kapelám oné doby než k Blue Öyster Cult. Předsudky nezatížený posluchač však může být příjemně překvapen už podmanivou úvodní linkou a následným zjištěním, že protiválečný slogan z refrénu si prostě nelze nezpívat s sebou.

Stejně jako je předchozí skladba většinově odmítána, bývá následující PERFECT WATER obvykle vynášena do nebes.
Nádherný polobaladický kousek, složený a zpívaný kytaristou Donaldem Roeserem a otextovaný slavným spisovatelem (a punkovým zpěvákem) Jimem Carrollem, jehož autobiografický román The Basketball Diaries byl zfilmován v hlavní roli s Leonardem di Capriem. Carroll byl dobrým přítelem klávesáka Allena Laniera, který se ironií osudu nahrávání alba nezúčastnil a do sestavy BÖC se vrátil až v roce 1987.
Jim Carroll mimochodem figuruje i v textu jedné z nejslavnějších Lanierových písní, napsaných pro BÖC. Balada "In Thee" z alba Mirrors jej zmiňuje v pasáži „Jim says some destines should not be delivered”.
"Perfect Water" je skladba dokonalá nejen svým názvem. Její křiśtálově průzračný zvuk je stejně očišťující jako voda, o níž Buck Dharma zpívá, a stejně příjemný jako tóny jeho sólové kytary.

Pátý song, uzavírající původní A stranu vinylové desky, SPY IN THE HOUSE OF THE NIGHT, je výsledkem opětovné spolupráce dvojice Donald Roeser a Richard Meltzer, která o čtyři roky dříve přišla s již zmiňovanou "Burnin’ for You" (po fenomenální "Don’t Fear the Reaper" asi nejznámější skladbou BÖC vůbec). Tentokrát z toho sice žádný velký hit nebyl, přesto patří „špión v nočním domě“  jednoznačně k nejlepším kouskům, jaké Club Ninja nabízí. Subtilní, avšak nesmírně chytlavá píseň, plná dokonale sladěných vokálů, udeří hned v úvodu na strunu rozverné nostalgie, a zasněná noční nálada ji neopustí až do konce.

„Every song is killer“ napsal jeden fanoušek o Clubu Ninja na svůj blog. Po doposlouchání první části alba mu možná dáte za pravdu. Ale je tu ještě strana B, kterou otevírá další příspěvek Boba Halligana, Jr.
BEAT ‘EM UP je opět přímočarý melodický heavy metal s jednoduchými, ale účinnými slogany, jak ve slokách („come with me / ready or not“), tak v refrénu. Asi nejvíce z něj uvízne v paměti předrefrénová pasáž („Not everybody cooperates, and I'll say if they wanna play rough: Beat 'em up!”), která je svým způsobem opravdu strhující.

Poté už přichází na řadu basák Joe Bouchard, aby předvedl svou rozsáhlou kompozici WHEN THE WAR COMES.
Působivý recitativ v úvodu („When the bones of our oppressors have turned to dust…”) je citátem z díla ruského revolucionáře Trockého. Jeho přednes má na svědomí slavný rockový DJ Howard Stern. Toto intro, při němž si nelze nevzpomenout na slovinské industriální avantgardisty LAIBACH, přitom na původních evropských vydáních alba zcela chybí! Sám jsem je prvně slyšel až v roce 1997 z legendárního remasterovaného vydání labelu KOCH, které mám dodnes ve své sbírce.
O vokály v písni se dělí Joe Bouchard s Ericem Bloomem. Text napsal Sandy Pearlman. Je to jeho první příspěvek do kultovního repertoáru od "R.U. Ready 2 Rock" z roku 1977. Krom interesantního úvodu nutno vyzdvihnout také samotný závěr, kde je k slyšení excelentní práce Tommyho Price s bicími nástroji.

SHADOW WARRIOR, prostřední ze tří rozsáhlejších závěrečných kompozic, mají hudebně na svědomí Eric Bloom a Donald Roeser. Text napsal Eric Van Lustbader, jeden z mnoha sci-fi a fantasy spisovatelů, kteří s BÖC v průběhu věků spolupracovali.
(Vzpomeňme při této příležitosti na Michaela Moorcocka, význačného autora fantasy, který přispěl texty k takovým klasikám jako "Black Blade" nebo "Veteran of the Psychic Wars", kyberpunkového spisovatele Johna Shirleyho, jenž téměř kompletně otextoval alba Heaven Forbid a Curse of the Hidden Mirror, nebo Stephena Kinga, který v roce 1988 namluvil intro k nové verzi "Astronomy".)
“Stínový válečník” vznikl na základech demonahrávky "Rebel", připravované společně s dvěma dalšími skladbami ("Summa Cum Laude" a "Double Talk") pro film Teachers z roku 1984, kde se v hlavních rolích objevili Nick Nolte a JoBeth Williams, fanouškům horrorů dobře známá z filmu Poltergeist. BÖC se na soundtracku bohužel nakonec neobjevili. Proto jednu z nepoužitých písní přepracovali a s novým textem, založeným na Lustbaderově novele The Ninja (která ostatně inspirovala už samotný název alba), ji použili právě zde.

Poslední a nejdelší skladbou desky je impozantní MADNESS TO THE METHOD. Jejími autory jsou Donald Roeser (hudba) a Dick Trismen (text). Tato působivá kompozice je regulérním stylovým předobrazem soundu, s nímž přijdou BÖC o tři roky později na svém koncepčním počinu Imaginos. Právě na tomto monumentálním projektu, při němž se po delší době (a bohužel také úplně naposledy) sešlo všech pět zakládajících členů, by díky mnoha aspektům zapadla tato skladba přímo dokonale.

JAK UŽ BYLO ZMÍNĚNO, Clubu Ninja se z různých důvodů nedostalo zrovna vřelého přijetí u fanoušků ani kritiky. A I když se díky pozdějšímu rozšíření té správné zvukové podoby kritické ostří přece jen trochu otupilo, stín nešťastné třináctky - jak bylo řečeno, jde o celkově třináctý počin BÖC - visí nad albem dodnes.
Nutno však dodat, že ne všichni kritici nahlížejí na tento produkt jenom negativně.
Už v dobovém tisku, konkrétně v proslulém časopisu Sounds, zaměřeném především na hard rock a heavy metal, se objevila nadšená recenze významného publicisty Edwina Pounceyho, jenž pod pseudonymem Savage Pencil vytváří také ceněné undergroundové comicsy. Pouncey ohodnotil album pěti hvězdičkami a prohlásil je za zdánlivě olověnou AOR destičku, která se v rukou vnímavého posluchače promění ve zlato. Vysoce ocenil také produkční práci Sandyho Pearlmana.

AUTOR TĚCHTO ŘÁDKŮ pak považuje Club Ninja za jedno z pěti nejlepších alb Blue Öyster Cult, a dobře si vzpomíná, že zatímco kazeta s touto nahrávkou na něj kdysi nijak zvlášť nezapůsobila, remaster labelu KOCH neopustil na konci 90. let jeho přehrávač několik měsíců. Nadšení z většiny písniček a spokojenost s dokonalým zvukem u něj ostatně trvá dodnes. Právě touha podělit se o radost z kvalitního poslechu dala nakonec vzniknout tomuto speciálnímu review, sepsanému u příležitosti třicátého výročí vydání původního alba.

JE JISTÉ, ŽE většina příznivců hard rocku 70. let, v jehož panteonu zaujímají Blue Öyster Cult význačné postavení, nepřijme Club Ninja pro zřetelný důraz na komerční, ryze osmdesátkové vyznění, nejspíš ani jako guilty pleasure.
Nakonec i basák Joe Bouchard, který je dalším zakládajícím členem BÖC, jenž kapelu (nedlouho po vydání alba) opouští, nemá tento počin příliš v lásce. V knize Martina Popoffa Agents of Fortune: The Blue Öyster Cult Story vzpomíná na časy jeho realizace jako na období své osobní krize, kdy si přestal jako basák věřit a začal uvažovat o návratu ke kytaře, s níž kdysi začínal. Ve studiu za něj ostatně v některých skladbách zaskakoval Kenny Aaronson, známý ze spolupráce s Bobem Dylanem, Rickem Derringerem, Foghat, Joan Jett a později také s obnovenými New York Dolls a Yardbirds.
Tlak ze strany vydavatalství Columbia, díky němuž skupina opouští undergroundové vody a vplouvá do komerčnějších zálivů, se Joeovi pranic nelíbil. Stejně tak utrácení peněz za drahá studia a cizí songy, zvláště ty Halliganovy, které podle něj zněly dobře na demosnímcích, ale ve finále ztratily původní drajv.
"Nekonečný rok práce, žádný výdělek a muzika, která nestála za nic," říká Joe Bouchard, jenž z kraje roku 1986 opustil řady BÖC po patnácti letech strávených pod znakem Kronosu.
Nutno však dodat, že podle Wikipedie později Joe nazval skladbu "Perfect Water" čirou genialitou a kapela, která od roku 1986 nedávala z Clubu Ninja na koncertech k dobrému vůbec nic, pak v roce 2002 právě tuto píseň zařadila načas zpět do svého repertoáru. V živé podobě ji můžeme slyšet na čtvrtém koncertním albu A Long Day's Night.
Ostatně dnes, o dalších jedenadvacet let později, hrají BÖC na svých vystoupeních běžně i "Dancin' in the Ruins", jak dosvědčí letmý pohled na jejich součastný koncertní setlist.

A KDYŽ UŽ JSME U TĚCH ŽIVÁKŮ, každého zájemce o Kult v období 80. let jistě potěší záznam z vystoupení kapely v kalifornském Santa Monica Civic Auditorium z 27. března 1986. Ten vyšel ve stejném roce na vinylu pouze pro potřeby rádiového pořadu The King Biscuit Flower Hour, v jehož rámci byla show premiérově vysílána 13. června 1986.
Tuto lahůdku si v roce 2012 mohl (společně ještě se třemi dalšími koncerty z let 1980, 1981 a 1983) po zadání určitého kódu stáhnout z internetu každý vlastník boxu The Columbia Albums Collectiön pod souhrným názvem Harvester of Lives. Jakožto hrdý vlastník onoho artefaktu si zmíněný kalifornský koncert s chutí dopřávám dodnes.
BÖC v sestavě Eric Bloom (doprovodná kytara, zpěv), Donald Roeser (sólová kytara, zpěv), Tommy Zvoncheck (klávesy), Jon Rogers (basa, vokály) a Jimmy Wilcox (bicí), zde kromě klasik jako "R.U. Ready 2 Rock", "Dominance and Submission" a velké trojky největších hitů ("Reaper", "Godzilla" a"Burnin' for You") dávají k dobrému hned tři skvěle zahrané kousky z Clubu Ninja (konkrétně "White Flags", "Dancin' in the Ruins" a "Shadow Warrior"), vynikající sedmiminutovou verzi "Take Me Away" z předchozího alba The Revölution by Night a zdařilou, nikde jinde neslyšenou raritu "Wings of Mercury".

PO ODCHODU JOEA BOUCHARDA byla kapela některými fanoušky nazývána Two Öyster Cult, což byla narážka na skutečnost, že tehdy v sestavě zůstali už jen dva původní členové. Roeser, Bloom a jejich noví společníci to pak spolu táhli do podzimu 1986. Přesněji do 21. září, kdy v Inwoodu v Západní Virginii odehráli svůj nadlouho poslední koncert.
Kapela se po něm odmlčela na celých devět měsíců, aby i s navrátivším se Allenem Lanierem znovu povstala 8. července 1987 na památném koncertě v řeckých Aténách.

Ale to už je úplně jiný příběh.

POKUD JSTE CLUB NINJA JEŠTĚ NIKDY NESLYŠELI nebo znáte jen dřívější, nepříliš zdařilá vydání, zkuste nyní, kdy je už běžně k mání jeho definitivní, kanonická podoba, posoudit sami, zda je toto album zaslouženým propadákem, průměrným AOR kouskem nebo absolutním klenotem. Pevně doufám, že po doposlouchání budete moci s čistým svědomím konstatovat ono okřídlené „c je správně“.