Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 27.04.2016

Jidáši byli před léty mou kultovní kapelou a jejich alba zněla éterem skoro neustále, Halford byl tehdy mým daleko nejoblíbenějším zpěvákem (až potom přišel rock a Plant, Coverdale či Rodgers). A tahle deska patřila kvůli dvěma úvodním hymnám k té úplně nejvybranější společnosti...

Šroubovaná, kytarová introdukce, která dodnes vyvolává na koncertech halasné reakce publika na dávný hymnus, a je tu nástup tvrdého, sabatovského riffu, nesoucího úvodní metalový opus Victim of Changes. Halford se drží v klasických polohách a zatím se nikam nedere. Několikerý obrat a po sólu přichází neodolatelná sekaná pasáž, kde kytarové přívaly soupeří se štěkajícím Halfordem a drtícími sóly - jako by se pánové inspirovali jedničkou Led Zeppelin... Vyklidněná, až hippie nálada pak sedne skladbě dokonale. Tohle je skvost nejen jménem kapely, ale i pestrostí a rozmanitostí. The Ripper naproti tomu svými 2:50 definovala riffovou drtící podobu kovu všech různých odrůd a typů, počet lepších či horších vykrádaček a verzí je astronomický. Melodický úvod a pak nekonečně vrstvená sekaná masáž s textem o Jacku Rozparovači - nic víc není třeba. Dreamer Deceiver má jemné baladicky lámané akordy, sekunduje plačtivý a dojemný Halford, decentně se zapojuje rytmika. V závěru už Halford vypouští všechny své hlasové démony naplno a bez skrupulí - tohle buď milujete, nebo si zakrýváte uši - jidášovská silová balada se vším všudy. Dovětek Deceiver je už poněkud z jiného soudku - hymnická miniatura s razantním, houpavým riffem a ještě bytelnou hardrockovou strukturou. Prelude je už dle názvu klavírní miniatura hymnického charakteru, jak už tady zaznělo, neztratila by se určitě ani na deskách Queen... Další učebnicí kovových riffů je klasika Tyrant - husté sekané riffy a refrénový zápas s Halfordem je přitažlivý i dnes - dodnes tu a tam zazní na koncertě. Stručné, jasné, úsečné. Genocide je sice delší, ale je ze stejně nezničitelného kovového těsta - už úvod musel zase ovlivnit tisíce okovanců na celém glóbu. Pánové tu spíše využívají střední tempo, o to víc ale vyniká těžkost, ponurost a sežehující sóla, ve druhé půli i samply - smrtící duo Tipton, Downing tady zkrátka řádí jak o život. Dalším přemostěním mezi kovovými kusy je Epitaph, už název napoví - jemná práce klavíru, ale i Halfordova hlasu různých odstínů. Tady je možná škoda, že to má roli jen vsuvky a nerozvine se to dále... posledním kouskem je Island of Domination, další jasný postulát rodící se kovové vlny. Krátké rozvibrování a kytar a pak už se rozjede poctivý, bytelný zářez se sabatovsko-zepelinovským sekaným motivem za půlí, lemovaný opravdu početnými sóly. I Halford už se tady celkem odvazuje - sympatický závěr, při kterém určitě neusnete.

Protože už mě zaryté fandovství těžkého kovu opustilo, pošetřím si přece jen pětku pro jiná díla, i když tehdy bych jí s přehledem pálil od boku. Dávám tedy poctivé, kovové čtyři. První dvě skladby, každá jinak zásadní podáním i rozsahem, mají ale pomyslné absolutorium.