Judas Priest - Sad Wings of Destiny (1976)

Jidáši byli před léty mou kultovní kapelou a jejich alba zněla éterem skoro neustále, Halford byl tehdy mým daleko nejoblíbenějším zpěvákem (až potom přišel rock a Plant, Coverdale či Rodgers). A tahle deska patřila kvůli dvěma úvodním hymnám k té úplně nejvybranější společnosti...

Šroubovaná, kytarová introdukce, která dodnes vyvolává na koncertech halasné reakce publika na dávný hymnus, a je tu nástup tvrdého, sabatovského riffu, nesoucího úvodní metalový opus Victim of Changes. Halford se drží v klasických polohách a zatím se nikam nedere. Několikerý obrat a po sólu přichází neodolatelná sekaná pasáž, kde kytarové přívaly soupeří se štěkajícím Halfordem a drtícími sóly - jako by se pánové inspirovali jedničkou Led Zeppelin... Vyklidněná, až hippie nálada pak sedne skladbě dokonale. Tohle je skvost nejen jménem kapely, ale i pestrostí a rozmanitostí. The Ripper naproti tomu svými 2:50 definovala riffovou drtící podobu kovu všech různých odrůd a typů, počet lepších či horších vykrádaček a verzí je astronomický. Melodický úvod a pak nekonečně vrstvená sekaná masáž s textem o Jacku Rozparovači - nic víc není třeba. Dreamer Deceiver má jemné baladicky lámané akordy, sekunduje plačtivý a dojemný Halford, decentně se zapojuje rytmika. V závěru už Halford vypouští všechny své hlasové démony naplno a bez skrupulí - tohle buď milujete, nebo si zakrýváte uši - jidášovská silová balada se vším všudy. Dovětek Deceiver je už poněkud z jiného soudku - hymnická miniatura s razantním, houpavým riffem a ještě bytelnou hardrockovou strukturou. Prelude je už dle názvu klavírní miniatura hymnického charakteru, jak už tady zaznělo, neztratila by se určitě ani na deskách Queen... Další učebnicí kovových riffů je klasika Tyrant - husté sekané riffy a refrénový zápas s Halfordem je přitažlivý i dnes - dodnes tu a tam zazní na koncertě. Stručné, jasné, úsečné. Genocide je sice delší, ale je ze stejně nezničitelného kovového těsta - už úvod musel zase ovlivnit tisíce okovanců na celém glóbu. Pánové tu spíše využívají střední tempo, o to víc ale vyniká těžkost, ponurost a sežehující sóla, ve druhé půli i samply - smrtící duo Tipton, Downing tady zkrátka řádí jak o život. Dalším přemostěním mezi kovovými kusy je Epitaph, už název napoví - jemná práce klavíru, ale i Halfordova hlasu různých odstínů. Tady je možná škoda, že to má roli jen vsuvky a nerozvine se to dále... posledním kouskem je Island of Domination, další jasný postulát rodící se kovové vlny. Krátké rozvibrování a kytar a pak už se rozjede poctivý, bytelný zářez se sabatovsko-zepelinovským sekaným motivem za půlí, lemovaný opravdu početnými sóly. I Halford už se tady celkem odvazuje - sympatický závěr, při kterém určitě neusnete.

Protože už mě zaryté fandovství těžkého kovu opustilo, pošetřím si přece jen pětku pro jiná díla, i když tehdy bych jí s přehledem pálil od boku. Dávám tedy poctivé, kovové čtyři. První dvě skladby, každá jinak zásadní podáním i rozsahem, mají ale pomyslné absolutorium.
reagovat

O kapele Judas Priest jsem se (v duchu svých tehdejších kusých znalostí jejich rané hudby) dlouhá léta domníval, že od začátku jejich hudební kariéry šlo o metalové věrozvěsty, kteří předznamenali nástup NWOBHM o několik dlouhých let. Jak jsem se ale v historii rockové hudby začal postupně více orientovat a o kapele načetl i něco málo literatury, došlo mi, že to s tím jejich metalovým vizionářstvím nebude nejspíš tak jednoduché. A ačkoli mi rovnítko mezi jednou z vývojových etap Judas Priest a hard rockem dodnes připadá zvláštní, nemožno jej z její historie odpárat.

Druhá studiovka Sad Wings of Destiny představuje kapelu s o něco jasnější hudební vizí než na debutu, kde byl ještě výrazně znát otisk zakladatele a bývalého člena kapely, zpěváka Ala Atkinse. Nadále zde sice probíhá jistá forma koketerie s progresivním rockem, který Judas Priest definitivně opustili až na dalších deskách, nicméně zvukový směr, který se během 2. poloviny 70. let ukázal pro kapelu jako ten správný a kromě postupného vytvrzování doznal jen dílčích korekcí, je tu již v zárodcích k nalezení. Toto tvrdší směřování, protkávající celou desku, zastupují například skladby Tyrant (můj favorit na albu), Deceiver, The Ripper či rocková pasáž rozsáhlejšího celku Victim of Changes. Taktéž rockovou část, ukotvenou ale spíše ještě ve stylové platformě kapelních vzorů Black Sabbath či Budgie zase reprezentují kousky jako Genocide či Island of Domination.

Za nevývojovou linii v tvorbě kapely naopak považuji pomalejší baladické kousky jako Dreamer Deceiver, Prelude či Epitaph - nejde sice o špatné skladby (v prvních dvou jmenovaných vnímám podobné pnutí jako v akustických kouscích raných Black Sabbath), ale v kontrastu s tvrdými riffovými vypalovačkami, které vždy vzápětí následují, se těžko mohou prosadit (navíc Halford, pokoušející se o procítěné kvílení v Dreamer Deceiver, mi doslova trhá uši) - klavír zkrátka do mobiliáře kapely nezapadl, co naplat.

Sad Wings of Destiny vyšlo kapele na jaře roku 1976 - tedy v době pro hard rock nepříliš příznivé. Navzdory mohutně nastupující vlně punku však na britské scéně zůstávalo několik dalších kapel, které hardrockovou zástavu nenechaly padnout. Nové nahrávky tehdy vyšly například Nazareth, UFO, Wishbone Ash či Thin Lizzy, Londýnem se také prohnala rocková smršť zvaná AC/DC a nesmíme zapomenout ani na druhou studiovku Rainbow (kteřížto by možná jako jediní z výše jmenovaných kapel nálepku "metalová" už tehdy snesli). Při srovnání s tehdejší tvorbou těchto kapel působí Judas Priest model 1976 pořád trošku jako "chudí příbuzní", kteří si své nové boty ještě potřebovali pořádně prošlápnout. Bude to za slušné tři hvězdičky - Sad Wings of Destiny na mě působí tím dojmem, že kapela v tu dobu zkrátka ještě nevěděla, jestli chce být kočka nebo pes (rozuměj progresivní nebo tvrdá) a na skloubení obojího neměla zatím "vitamíny".
reagovat

Sabbatovsky narifovaná, posadená a metalicky číra skladba Victim of changes ukazuje, že za tie necelé dva roky skupina urobila krok vpred. Až tak, že o nej naozaj môžem povedať, že je metalová. Lepšiu skladbu na albume nenájdete. Zaujímavé je sledovať aj to, ako sa spevák rozjačal. Striedanie nasrdenosti s baladickosťou je samozrejmosťou. Úplne metalizovaná The ripper trvá sotva tri minúty, ale všetci headbengeri si v nej prídu na svoje. Gitary kvília, hrajú melodické vyhrávky, slovom, klasika. Jemná balada Dream deceiver je podmanivá. Aj v nej si Halford zajačí, čo je inak moja obľúbená spevácka disciplína, ibaže na tomto albume miestami reže uši. Fakt to niekedy zbytočne preháňa. Okamžitý nástup rozbehnutej sabbathovky Deceiver poteší, ale je tak rýchla, až hneď skončí a je čas na hrozitánsku klavírnu predohru s výstižným názvom Prelude. Utrhne ju drsná pecka Tyrant. Nemôžem si pomôcť, akoby som počul ďalšiu dekádu. Klasickejšie hard rockovo ( a teda mäkšie) znie kúsok s neveselým názvom Genocide. Pravda, na záver sa pritvrdí. Opäť sa prihlási klavír, Epitaph znie ako nejaká nepodarená balada od Queen. Veru, správne tipujete, nechýbajú vykastrované vokály. Na záver je tu neprekvapivá vypaľovačka Island of Domination. Na chvíľu síce v strede spomalí do parádnej hrozivej pasáže, ale to neznamená, že si nezachová vypaľovací potenciál až dokonca.

Biblicky zaonačený obal albumu Sad wings of destiny nedáva priestor pochybám, Judas Priest má tie najostrejšie ambície! Skvelé dielo, pravda, silno zaváňajúce rodiacim sa metalom a Black Sabbath absentuje iba málokedy.

reagovat

Pokud existuje špička v tvorbě Judas Priest, tak tohle album je naprostý vrchol. Takové skladby jako Tyrant, Victim Of Changes nebo klasika The Ripper se v dalším období Jidášskému kazateli už nezadařily. Po slabém debutu přišlo album jako hrom. Vymakaný obal s andělem, jehož motiv se v pozměněné podobě objevil i na jiných albech (Painkiller, Angel Of Retribution). S hodnocením není problém; skvělé dílo.
reagovat

Jaromiros @ 29.11.2008 00:03:47
Pokud jde o tuto kapelu,její špičky považuji za bezmezné,téměř na každé desce něco nového a neméně fascinujícího.

Znalec @ 26.03.2009 11:59:03
Klasika. Album prirovnavany k prvnim klasickejm album Black Sabbath. 5*

pito63 @ 20.11.2011 11:41:41
Každý máme svoj pohľad na určité dielo a tvorbu Judas Priest, tak to má byť. Nesúhlasím s názorom recenzenta v mnohých smeroch, ale rešpektujem jeho názor.
Nemyslím si, že debut "Rocka Rolla" je slabý a že kapela po "Sad Wings of Destiny" neprišla s ďalšími skvelými hitmi. Na čom sa s b.wolf_om zhodneme, je fakt, že "dvojka" Judášov je fantastická!
b.wolf, vďaka za recenziu!