Judas Priest / Sad Wings of Destiny (1976)

O kapele Judas Priest jsem se (v duchu svých tehdejších kusých znalostí jejich rané hudby) dlouhá léta domníval, že od začátku jejich hudební kariéry šlo o metalové věrozvěsty, kteří předznamenali nástup NWOBHM o několik dlouhých let. Jak jsem se ale v historii rockové hudby začal postupně více orientovat a o kapele načetl i něco málo literatury, došlo mi, že to s tím jejich metalovým vizionářstvím nebude nejspíš tak jednoduché. A ačkoli mi rovnítko mezi jednou z vývojových etap Judas Priest a hard rockem dodnes připadá zvláštní, nemožno jej z její historie odpárat.

Druhá studiovka Sad Wings of Destiny představuje kapelu s o něco jasnější hudební vizí než na debutu, kde byl ještě výrazně znát otisk zakladatele a bývalého člena kapely, zpěváka Ala Atkinse. Nadále zde sice probíhá jistá forma koketerie s progresivním rockem, který Judas Priest definitivně opustili až na dalších deskách, nicméně zvukový směr, který se během 2. poloviny 70. let ukázal pro kapelu jako ten správný a kromě postupného vytvrzování doznal jen dílčích korekcí, je tu již v zárodcích k nalezení. Toto tvrdší směřování, protkávající celou desku, zastupují například skladby Tyrant (můj favorit na albu), Deceiver, The Ripper či rocková pasáž rozsáhlejšího celku Victim of Changes. Taktéž rockovou část, ukotvenou ale spíše ještě ve stylové platformě kapelních vzorů Black Sabbath či Budgie zase reprezentují kousky jako Genocide či Island of Domination.

Za nevývojovou linii v tvorbě kapely naopak považuji pomalejší baladické kousky jako Dreamer Deceiver, Prelude či Epitaph - nejde sice o špatné skladby (v prvních dvou jmenovaných vnímám podobné pnutí jako v akustických kouscích raných Black Sabbath), ale v kontrastu s tvrdými riffovými vypalovačkami, které vždy vzápětí následují, se těžko mohou prosadit (navíc Halford, pokoušející se o procítěné kvílení v Dreamer Deceiver, mi doslova trhá uši) - klavír zkrátka do mobiliáře kapely nezapadl, co naplat.

Sad Wings of Destiny vyšlo kapele na jaře roku 1976 - tedy v době pro hard rock nepříliš příznivé. Navzdory mohutně nastupující vlně punku však na britské scéně zůstávalo několik dalších kapel, které hardrockovou zástavu nenechaly padnout. Nové nahrávky tehdy vyšly například Nazareth, UFO, Wishbone Ash či Thin Lizzy, Londýnem se také prohnala rocková smršť zvaná AC/DC a nesmíme zapomenout ani na druhou studiovku Rainbow (kteřížto by možná jako jediní z výše jmenovaných kapel nálepku "metalová" už tehdy snesli). Při srovnání s tehdejší tvorbou těchto kapel působí Judas Priest model 1976 pořád trošku jako "chudí příbuzní", kteří si své nové boty ještě potřebovali pořádně prošlápnout. Bude to za slušné tři hvězdičky - Sad Wings of Destiny na mě působí tím dojmem, že kapela v tu dobu zkrátka ještě nevěděla, jestli chce být kočka nebo pes (rozuměj progresivní nebo tvrdá) a na skloubení obojího neměla zatím "vitamíny".

» ostatní recenze alba Judas Priest - Sad Wings of Destiny
» popis a diskografie skupiny Judas Priest