Judas Priest - Screaming for Vengeance (1982)
Reakce na recenzi:
vmagistr - @ 18.10.2018
První polovina 80. let se stala dobou Judas Priest zaslíbenou. Čtyřmi výbornými a vyrovnanými deskami zúročili všechna ta léta dřiny z předcházející dekády a stali se jedním z pilířů čerstvě narozeného žánru. Mým osobním favoritem je z této čtveřice album Screaming for Vengeance, kterým Judas Priest v létě roku 1982 na dálku "soupeřili" s nejnovějšími výtvory Iron Maiden, Motörhead a Saxon o pomyslnou železnou korunu heavy-metalového krále (či královny).
Ač to zní podivně, ze jmenovaných kapel na mě právě Judas Priest v 80. letech působí nejvíce melodickým dojmem. Výrazný podíl na tom podle mě má (což možná zní ještě podivněji) bubeník Dave Holland. Technikou hry nedosahující schopností Cliva Burra či Phila Taylora se uchýlil k jednoduššímu modelu zvanému "játypřechodyhrátnebudu", který v předcházející dekádě proslavil bicman Status Quo John Coghlan. Díky tomu se zvuk kapely uhladil a vznikl v něm prostor, který ovládli kytaristé Tipton z Downingem.
Album se v prvé řadě opírá o pecky s hitovým potenciálem You've Got Another Thing Comin', Electric Eye a Riding on the Wind. Ten šlapavý rytmus, který nás skladbami provází, nepostrádá tvrdost ani chytlavost, ale rozhodně se liší od vlastní rychlostí se často až zalykajících divočin Iron Maiden či buldozerovských řezničin Motörhead. Priest na to šli zkrátka s o něco větším nadhledem. Ale i vedle tří hitů má deska co nabídnout - hymnický otvírák The Hellion, titulní sprinterský souboj Screaming For Vengeance nebo dovedně vystavěné sólo v Bloodstone. Trošku toho "amerického přístupu" přináší nablýskaná polobalada (Take These) Chains, a na podobnou strunu hraje ve zvolněném tempu i skladba Fever.
V kontextu mně známé části diskografie Judas Priest (od Painkillera dál ji vnímám už jen útržkovitě) hodnotím Screaming for Vengeance jako úplný vrchol. Není ani nejrevolučnější, ani nejnápaditější, ani nejhlučnější. Kapela v něm ale smíchala všechny přísady své metalové směsi do vyváženého poměru, v němž se tvrdost snoubí s melodikou a techničnost s přístupností. Čtyři a půl zaokrouhlím zase jednou nahoru.