Judas Priest - Screaming for Vengeance (1982)

První polovina 80. let se stala dobou Judas Priest zaslíbenou. Čtyřmi výbornými a vyrovnanými deskami zúročili všechna ta léta dřiny z předcházející dekády a stali se jedním z pilířů čerstvě narozeného žánru. Mým osobním favoritem je z této čtveřice album Screaming for Vengeance, kterým Judas Priest v létě roku 1982 na dálku "soupeřili" s nejnovějšími výtvory Iron Maiden, Motörhead a Saxon o pomyslnou železnou korunu heavy-metalového krále (či královny).

Ač to zní podivně, ze jmenovaných kapel na mě právě Judas Priest v 80. letech působí nejvíce melodickým dojmem. Výrazný podíl na tom podle mě má (což možná zní ještě podivněji) bubeník Dave Holland. Technikou hry nedosahující schopností Cliva Burra či Phila Taylora se uchýlil k jednoduššímu modelu zvanému "játypřechodyhrátnebudu", který v předcházející dekádě proslavil bicman Status Quo John Coghlan. Díky tomu se zvuk kapely uhladil a vznikl v něm prostor, který ovládli kytaristé Tipton z Downingem.

Album se v prvé řadě opírá o pecky s hitovým potenciálem You've Got Another Thing Comin', Electric Eye a Riding on the Wind. Ten šlapavý rytmus, který nás skladbami provází, nepostrádá tvrdost ani chytlavost, ale rozhodně se liší od vlastní rychlostí se často až zalykajících divočin Iron Maiden či buldozerovských řezničin Motörhead. Priest na to šli zkrátka s o něco větším nadhledem. Ale i vedle tří hitů má deska co nabídnout - hymnický otvírák The Hellion, titulní sprinterský souboj Screaming For Vengeance nebo dovedně vystavěné sólo v Bloodstone. Trošku toho "amerického přístupu" přináší nablýskaná polobalada (Take These) Chains, a na podobnou strunu hraje ve zvolněném tempu i skladba Fever.

V kontextu mně známé části diskografie Judas Priest (od Painkillera dál ji vnímám už jen útržkovitě) hodnotím Screaming for Vengeance jako úplný vrchol. Není ani nejrevolučnější, ani nejnápaditější, ani nejhlučnější. Kapela v něm ale smíchala všechny přísady své metalové směsi do vyváženého poměru, v němž se tvrdost snoubí s melodikou a techničnost s přístupností. Čtyři a půl zaokrouhlím zase jednou nahoru.
reagovat

hejkal @ 18.10.2018 10:16:54
Nemyslím si, že Taylor je práve etalón technickej hry na bicie. Holland mi v tomto smere príde vycizelovanejší, Philty Animal do toho v princípe iba rezal, čo to dalo.

vmagistr @ 18.10.2018 10:26:03
Ten můj dojem je samozřejmě limitovaný hodně povrchní znalostí techniky hry na bicí, takže můj odhad, co je "složitější" či "méně složité", je třeba brát s rezervou.

hejkal @ 18.10.2018 10:28:02
Jasné, to ja len tak, keď už si to zmienil.

EasyRocker @ 18.10.2018 11:08:20
Jeden ze stylových vrcholů, deska bez jediné vaty. Mám ji radši než třeba profláklé British Steel a nastejno s Defenders...

Petr_70 @ 18.10.2018 13:58:15
EasyRocker:
Defenders a British jsou moje nejoblíbenější alba ještě z let, kdy jsem metal jako náctiletý poslouchal, takže jsi hodně podnítil moji zvědavost. :)
Tahle deska se mi nijak nevybavuje..

PaloM @ 22.10.2018 06:24:47
Screaming for Vengeance je aj môj najobľúbenejší album Judas Priest. V podstate ma začali baviť až od British Steel a novšie.
Vďaka za peknú recenziu.

Vrchol kapely Judas priest. Otevírá ho možná nejlepší intro v hudební historii :) Následuje možná nejlepší hitovka kapely Riding on the wind. Halford tady podle mě podává absolutně nejlepší výkony coby zpěvák. V každý písničce vystřídá několik různých hlasových poloh a naprosto geniálně frázuje. Zpohledu kytar to není taková onanie jako DOTF, ale zase je deska nabyta skoro až neskutečným množstvím různých riffů a rytmických vyhrávek, které v kombinaci s klasicky vzletnými "judasovskými" sóly doslova berou dech. Co se týče rytmiky, tak Holland podle mého názoru právě tady ukazuje svůj vrchol a celé album má takový jakoby vesele hard rockový až občas "funky" nádech. Což je takový zajímavý kontrast s povětšinou negativně laděnými texty. Podle mě naprosto mistrovské dílo překonávající cokoli ostatního v diskografii kapely, i když je pravda, že DOTF nebo British steel jsou pozadu jen "o prsa". Nejoblíbenější písnička Riding on the wind, skvělý jsou všechny až na Fever, která je o malounko pozadu. Z hlediska textu mám nejradši Pain and pleasure, Say what you wanna say, but you know that you're gonna pay - geniální:) Při poslechu Kennova sóla v Bloodstone nelze nevzpomenout na "parplovskou" Hard lovin' man. Na konci skvělá rytmická Devil's child. Nemám co vytknout pět hvězd:)
reagovat

redrocker @ 24.01.2009 12:05:07
Holland byl ve skvělé formě s Glenem Hughesem v roce 1977 na LP "Play me out".