Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 09.05.2016

Co vlastně sáhodlouze psát o albu, které velmi dlouho vedlo můj osobní žebříček oblíbenosti v metalu a bylo vlajkovou lodí Jidášů, kteří se tehdy u mě těšili i tak mimořádné oblibě? Ne, že by předchozímu albu chyběla razance, ale tohle bylo opravdu neskutečné rozkopnutí vrat kovové moderny.


Co dodat k Travisově úvodní dělostřelbě, která se už dávno zapsala do kánonu těžkého kovu, a k té zkáze a apokalypse, která se rozpoutá potom? Dokonalé temné melodie kouzlící zničující dvojice kytar Tiptona a Downinga, Halfordův drtivě přesný ocelově chladný hlas, drsně plivající, ale i ječící ve výškách, a zničující palbě nováčka za artilérií? Zvlášť volba bubeníka byla snad nejlepší možná. Už tahle skladba je dokonalým krokem do metalové moderny, když se do toho zaposloucháte, cítíte tam ve skutečnosti mnohem více z dalších alb či Halfordových projektů, než z klasik 80tek, které sama kapela tady rázně odcinkala. Hell Patrol nám sice poněkud ubralo na tempu, Travis je ale více strojově přesný, vyniká tu zničující dokonalé kytarové propojení a drtivě melodické sólové propletence. Melodie vedená Halfordem je kovově dokonalá. Další zničující palbou je All Guns Blazing - ocelově úderné riffy a nezničitelná žánrová struktura a skutečně parádně vyvedený refrén, který si Halford patřičně vychutnává. Ano, tady všechny kanóny skutečně pálí o sto šest, je tu atmosférická vsuvka... A je tu moje milovaná jízda Leather Rebel - temná melodie vetkaná pod drsně ocelové slupky a hlavně parádní refrén, kde Halford v mžiku přejde z hloubi až do oblak. Tohle je taky jednoznačná kovová moderna, nikoli nějaké 80tky. Temné melodie kytarové dvojice a parádní příchod drsných kytarových hord opět zcela ve stylu nastávající moderny - to je Metal Meltdown. Ten refrén opravdu nejde vyndat z hlavy, na koncertě vždy totální odvaz. Tady není slitování ani špetka prostoru, kapela tady rozjíždí úplné kovové orgie. Podobně je i v Night Crawler - krásná temně melodická linka dvojice strunných barbarů, Halfordovy temné deklamace a další vydařená exploze v refrénu, v pomalém hoblování už jako bych slyšel pozdější moderní nástupce. Další zásadní koncertní šlágr. Between the Hammer & the Anvil - co chcete jiného než se ocitnout na pět minut mezi pořádně rozpáleným kladivem a kovadlinou? Pomalý, konejšivý začátek, pak drtivě přesná souhra všech součástí stroje, i tu kovadlinku tu máme. Halford vede v hlase dokonale chladné a drsné melodie. Nezastavitelná ocelárna. A Touch of Evil - atmosférická nálada zcela vybočující z apokalypsy, výrazný sekaný riff a sóla, celé to má zřetelně "živě" znějící podání a taky to skoro na žádném koncertě nechybí. To se manipuluje s masami! Po kratičké atmosférické vsuvce Battle Hymn je tu závěrečná jízda One Shot at Glory, vyvedená zcela v poctivém kovovém duchu zbytku alba. Krásná temná melodie, strojová jízda bicích a opravdu mnoho hlasových nápadů mr. Halforda. Je tu další stadionový refrén, ale i instrumentální nabušenost. Závěr ve velkém stylu.

Ačkoli můj JP fanatismus už je minulostí, tohle album si stále zaslouží plný počet. Každá z deseti kovových kapitol by mohla být vlastně hitem a velkou většinu z nich kapela stále hraje naživo, což o něčem taky svědčí. Titulka jistě patří mezi nejlepší metalové kusy všech časů. Cesta pro všechny ty Pantery, Machine Head a spol. byla otevřena doširoka.