Judas Priest - Painkiller (1990)

05.11.2018 horyna | #

AŤ ŽIJÍ DISCOGS! Tyhle stránky jsou pro naprostou většinu fajnšmekrů a hnidopichů pachtících se po něčem za normálních okolností nesehnatelném božským vnuknutím a požehnáním shůry. V dnešním šíleném světě, kdy můžete nahrávku své oblíbené kapely slyšet ještě dřív, než skutečně vyjde, a ještě k tomu zadarmo; v době, kdy se jen malá hrstka z nás sběratelů skutečně zajímá o originální nosiče, je obrovským přínosem portál Discogs, kde můžete sehnat prakticky cokoli, po čem toužíte, a třeba z druhé strany zeměkoule. Moc rád zde bloumám, a pokud zatoužím po nějaké pořádné raritce, s velkou pravděpodobností si ji také objednám. Ale jsou tu rovněž nosiče, které v běžných shopech sice koupit můžeme, ale pouze v remasterované podobě. Mračna starých alb už takovým procesem dávno prošla i několikrát, ale ne vždy se nový zvuk zdařilo vyladit tak, aby zněl lépe než ten původní. Posluchač si takové cd koupí v domnění, že dostává něco nového a vylepšeného, ale žel bohu opak je někdy pravdou. Přesně takový případ se týká i slavné desky Judas Priest – Painkiller.

Tu jsem poznal krátce po tom, co se objevila na trhu, a svou intenzitou mě úplně uchvátila. Po Painkiller byl svět jinačí a na heavy metalovém trůnu povstal nový král. Nerozuměl jsem starším kolegům, kteří donekonečna opakovali něco o tom, že pro ně jsou J. P. British Steel a že tohle Priest nejsou a blá, blá. Osmdesátkovou produkci jsem jako sedmnáctiletý teenager absolutně neposlouchal, glamová alba z konce oné doby jsem zavrhl totálně a desky ze sedmdesátek docenil až daleko, daleko později. Painkiller byl a podle mě stále je absolutně nepřekonatelný. Nejen, že je tím největším trumfem této kapely, ale i celého heavy hnutí dohromady. Dnes bych připustil pouze polemiku ve srovnání s takovým Seventh Son of a Seventh Son od I. M. a černočerným albem tenkrát velkých Metallica. Ale to je vše. V desce Painkiller cítím celé zhmotnění heavy metalu. Když se vysloví název tohoto stylu, všude okolo slyším tuhle desku, která je vykována z jeho příměsí a vyzvednuta na povrch zemský z jeho útrob jako nějaký svatý grál.

Titulní píseň vnímám jako hymnus doby a stylu, který v dalším desetiletí absolutně pozbyl své vážnosti a dodnes vysoustružil jen hrstku alb alespoň trochu kvalitou navazujících na onen monolit. Na albu se nalézá desítka nabroušených a nespoutanou energií sršících songů zahraných s takovou chutí a entusiasmem, které po odumírajících nahrávkách Turbo a Ram it Down od kapely vůbec nikdo nečekal. Za hlavní "viníky" tohoto tvůrčího vzestupu můžeme označit osoby:

Scotta Travise - nová hnací mašina kapely, která na všechny své předchůdce nechává totálně zapomenout a svým nezkrotným temperamentem demoluje vše okolo sebe. Chrise Tsangaridese - jemuž se podařilo vykovat skutečně nadpozemský zvuk a pro daný styl v oné době i ten nejlepší možný. Roba Halforda - který do svého přednesu dal nejenom koule a velkou dávku nadhledu, ale především těžko osedlatelnou energii, která se valí nahrávkou jako černá smrt středověkem. A samozřejmě dvojici Tipton/Downing, jimž se podařilo složit materiál desetkrát kvalitnější, než byl na některých předešlých deskách.

Když za pár let poté udeřila grungeová horečka, pod její tíhou jsem spoustu metalových originálů prodal a některé z nich znovu koupil až mnohem později. Tato deska šla sehnat právě jako remaster, ale když jsem ji nedávno poslouchal, zážitek z ní byl spíš utrpením. Obludná remasterovaná koule se valila se ztrátou všech detailů a po patnácti minutách mě z toho začala bolet hlava. Řečí čísel je to originál DR 11, remaster DR 7, což není na pohled taková tragédie, ale na poslech obrovská. Chtěl jsem slyšet ten svůj zvuk Painkillera; ten, který jsem měl uložený přes dvacet let v hlavě, a ne ošizené a ořezané dynamické špičky, převtělené do nic neříkající bzučivě vzteklé vosy.

Právě díky Discogs jsem si od podobných lidiček jako jsem my tady, mohl znovu sehnat tuto desku v originálním balení a včera s velkou chutí i poslechnout. A proto ta recenze a proto to zvolání – díky za stránky Discogs a jejich fanoušky.
reagovat

sheik @ 05.11.2018 09:19:33
emotivní PR na Discogs (tři odstavce ze sedmi)

oř @ 05.11.2018 09:23:24
horyno tebe mám zaškatulkovanýho jako osobu, která dr zrovna neřeší.

steve @ 05.11.2018 13:15:52
Discogs je fajn, několikrát jsem tam nakupoval a pokaždé jsem byl spokojený. Taková zajímavá hrabárna na discografie všeho možného.
Tohle je velké plus naší doby, sehnat si na co máš chuť za pár minut a do týdne to držet v ruce.

northman @ 05.11.2018 13:23:53
discogs.com není špatné místo k nákupu hudebnin, ale má celkem nepříjemnou vadu, člověk tam nekupuje věc, která je vyfocená na přiložených fotkách, na ebay.com kupuji konkrétní produkt, který je na přiložené fotce. když discogs tak nové zalepené věci, nebo skutečné rarity.

Petr87 @ 05.11.2018 13:27:52
Jak na ten klasický heavy metal zase tolik nejsem, tak "Painkiller" je jednoznačný kovový monolit převyšující všechno ostatní - parádní skladby, parádní produkce a parádní zvuk! (Mluvím o prvním CD a LP vydání, které vlastním, žádný remaster mi zatím ušima neprošel a možná je to tak i dobře...)
Každopádně dík za recku, zrovna nedávno jsem si to pouštěl a pořád to má tu sílu! m/(>.

steve @ 05.11.2018 13:58:23
to northman: na discogs si můžeš přímo vybrat které vydání požaduješ a oproti ebay to má tu výhodu, že nemusíš čekat na skončení aukce.

northman @ 05.11.2018 14:23:04
steve: to máš pravdu, já si na ebay.com vybírám pouze Buy now a když požaduji konkrétní vydání tak samozřejmě použiji discogs. Zase na ebay nemusíš čekat na odsouhlasení, kupuješ hned.

Martin H @ 05.11.2018 15:39:33
Hezké, příteli horyno, velice hezké a působivé. Spojení "těžko osedlatelná energie, která se valí nahrávkou jako černá smrt středověkem" budu asi dlouho dostávat z hlavy. Jinak Painkiller je jediná nahrávka od Judas Priest, kterou vlastním. DR neřeším, pořád jedu v kategorii líbí - nelíbí. A tohle se mi líbí, hodně.

b.wolf @ 05.11.2018 20:19:18
Jidášský kazatel je moje zhmotnění metalu, to bez debaty. Všechny fošny jsem pořídil RockaRollou počínaje přes vynikající Sad Wings of Destiny po horynou skvěle recenzovaný Painkiller. Screaming for nebo Defenders jsou taky famózně našlapané desky, ale Painkiller to je Opus Magnum, bezpochyby. JP ani NIKDO jiný už nikdy takový nátěr nestvoří, natož aby ho překonali. Po něm už jsem myslel že je hotovo. Jugulator s Demolition nejsou JP; naštěstí se Halford vrátil a d Redeemer i Firepower vrátil JP do hry. Painkiller je ovšem absolutní top včetně vymakaneho obalu. 5/5

horyna @ 06.11.2018 08:28:40
Chlapci děkuji za vaše postřehy a komentáře. Ano, tato recenze byla věnována portálu Discogs pro jeho větší zviditelnění našim fanouškům, kteří tyto stránky třeba vůbec neznají a netuší, že se mohou snadno dostat i k starým vydání a různým raritkám.

Ne, DR skutečně příliš neřeším, pokud to není do uši bijící, nebo často praskající (několik fragmentů v různých skladbách novích Alice in Chains), to mě dovede zatraceně nasejřit!

Jsem rád, že se převážně shodneme na nepřekonatelnosti desky Painkiller jak samotnými J. P. tak v celém heavy sektoru.

EasyRocker @ 06.11.2018 09:14:46
Já Discogs využíval před léty, hlavně na raritní věcičky z metalu - objednával jsem z Finska, Itálie, Rumunska, Německa. Chvíli to šlo, pak jsem ale udělal dosti špatných zkušeností - visící zásilky, nespolehliví dodavatelé, ale tomu se nedá vyhnout asi nikde. Teď už jsem tam dlouho nebyl.

horyna @ 06.11.2018 09:24:40
Zatím mám štěstí na samé dobré lidi tam naproti, co slíbili i poslali a kvalitu škrábaněčků tolik neřeším, když to hraje - jsem spokojen. U původních vydání řeším kvalitu zvuku a ta je neoddiskutovatelně nejlepší ve srovnání s remastery u alb, která mně iritovala.

No a pak jsou tu ty špeky. To je kapitola sama o sobě, tož kde bych to asi sehnal, nevíte ? :-)

EasyRocker @ 06.11.2018 09:28:37
horyna: tak sháněj Anthonyho Phillipse, sháněj, sháněj :-
)

horyna @ 06.11.2018 09:41:46
kterého :-) ??? on tam není, že? Taky už jsem tam hledal starší Big Big Train a nic ? Nemůžeme počítat se 100% úspěšností.

EasyRocker @ 06.11.2018 10:05:47
Netuším, mě už registračka musela dávno zmizet. První dvě alba geniální, ale ohledně jeho tvorby nejsem moc objektivní, jsem jeho skalní fanoušek. Má těch děl opravdu mnoho, hlavně vážné hudby a folku, soundtracků. U mě génius stejného formátu jako Hackett, je neskutečné, že se minuli v jedné kapele. Ale to jsme off-topic :-)

24.10.2017 john l | #

Iron Maiden versus Judas Priest

Už jako malý špunt jsem si všímal těhle dvou heavy metalových legend, které vyrůstaly vedle sebe a vzájemně zapolily o metalový trůn. Na otázku kdo z této dvojky byl větším hudebním magnátem se dnes odpovídá stejně těžko, jako v dobách jejich největší slávy. Mejdni měli svůj ocejchovaný okruh věrných, kteří se rádi navlékali do riflových džísek, ověnčených nášivkama kapely. Džudasáci byli umírněnější. Ne tak strikní, svobodomyslnější s větším rozletem. Kapela poznamenaná soudním procesem vystupovala v kožených mundurech, po pódiu jezdila na motorkách a psala historii moderní muziky o půl dekádu před svým velkým rivalem. Jenže od Point of Entry charakterizovala jejich alba nevyrovaná křivka kvality s jasným komerčním úmyslem. Pod tíhou nahrávek Turbo a Ram it Dawn klesali níž a níž, jenže pak to přišlo!
Přišel Painkiller a heavy metalovému směru velel nový führer.
Zrodil se bůh a všichni okolo padli.(na prdel)

Titulní skladba už ve své úvodní bicí salvě spláchla do popové stoky všechny konkurenty. Scott Travis mocně zahřměl, paličky letěli vzhůru až ke kovové konstrukci každé hali ve které kapela koncertovala a bylo vystaráno. Největší hity mířili skz srdce a skladby Metal Meltdown, Night Crawler a A Touch of Evil jsou dodnes neuvěřitelně kvalitním matrošem. V druhém sledu šla do obliby trojice Hell Patrol, All Guns Blazing a Leather Rebel, ale jak stárnu tak si dnes nejraděj poslechnu Between the Hammer & the Anvil a One Shot at Glory.

Některé desky není dobré poslouchat příliš často, rychle se opotřebují, což je příklad i Painkiller. Sice nezestárnul, ale už z něj nejsem tak na větvi, jako kdysi, jako za mlada. V některých pasážích se zbytečně tlačí na pilu, což chápu že byl záměr a kapelu pěkně nakopnul. Riffy jsou velkolepé a smrtící, Halford je tu pánem celého universa, ale Hillova basa je totálně utopená a produkce kytarově přemaštěná. Chybí detaily, které rozmetávají kulometné Scottovi nohy.

Z úcty a mladické lásky dávám tomuto albu pětku. Řadu věcí dneska vnímám už jinak a měl bych jeden bod strhnout, ale vzpomínky jsou vzpomínky.
reagovat

dan @ 24.10.2017 16:50:15
proč to porovnávání JP a IM ?

john l @ 25.10.2017 13:01:50
Přečti si pořádně první odstavec! Možná že dnes už ne, ale před pár lety je srovnával snad každý metloš. Buď jsi poslouchal maiden, nebo priest.
Když se řekne heavy metal, kdo se ti vybaví?

horyna @ 28.10.2017 12:23:06
Dostal jsem se k němu až o pár let pozněji, než z něj blouznil celý svět. Halford je zde nedostižný a kytarová dvojka T/D byla už tehdy legendární. Travis mě tenkrát úplně oddělal, dnes si raděj poslechnu bubeníky s úplně odlišnou technikou. Monolit to ale nepochybně je.

john l @ 31.10.2017 07:07:57
Škoda že další desky stojí za starou belu. Ještě jeden Painkiller by bodnul.

09.05.2016 EasyRocker | #

Co vlastně sáhodlouze psát o albu, které velmi dlouho vedlo můj osobní žebříček oblíbenosti v metalu a bylo vlajkovou lodí Jidášů, kteří se tehdy u mě těšili i tak mimořádné oblibě? Ne, že by předchozímu albu chyběla razance, ale tohle bylo opravdu neskutečné rozkopnutí vrat kovové moderny.


Co dodat k Travisově úvodní dělostřelbě, která se už dávno zapsala do kánonu těžkého kovu, a k té zkáze a apokalypse, která se rozpoutá potom? Dokonalé temné melodie kouzlící zničující dvojice kytar Tiptona a Downinga, Halfordův drtivě přesný ocelově chladný hlas, drsně plivající, ale i ječící ve výškách, a zničující palbě nováčka za artilérií? Zvlášť volba bubeníka byla snad nejlepší možná. Už tahle skladba je dokonalým krokem do metalové moderny, když se do toho zaposloucháte, cítíte tam ve skutečnosti mnohem více z dalších alb či Halfordových projektů, než z klasik 80tek, které sama kapela tady rázně odcinkala. Hell Patrol nám sice poněkud ubralo na tempu, Travis je ale více strojově přesný, vyniká tu zničující dokonalé kytarové propojení a drtivě melodické sólové propletence. Melodie vedená Halfordem je kovově dokonalá. Další zničující palbou je All Guns Blazing - ocelově úderné riffy a nezničitelná žánrová struktura a skutečně parádně vyvedený refrén, který si Halford patřičně vychutnává. Ano, tady všechny kanóny skutečně pálí o sto šest, je tu atmosférická vsuvka... A je tu moje milovaná jízda Leather Rebel - temná melodie vetkaná pod drsně ocelové slupky a hlavně parádní refrén, kde Halford v mžiku přejde z hloubi až do oblak. Tohle je taky jednoznačná kovová moderna, nikoli nějaké 80tky. Temné melodie kytarové dvojice a parádní příchod drsných kytarových hord opět zcela ve stylu nastávající moderny - to je Metal Meltdown. Ten refrén opravdu nejde vyndat z hlavy, na koncertě vždy totální odvaz. Tady není slitování ani špetka prostoru, kapela tady rozjíždí úplné kovové orgie. Podobně je i v Night Crawler - krásná temně melodická linka dvojice strunných barbarů, Halfordovy temné deklamace a další vydařená exploze v refrénu, v pomalém hoblování už jako bych slyšel pozdější moderní nástupce. Další zásadní koncertní šlágr. Between the Hammer & the Anvil - co chcete jiného než se ocitnout na pět minut mezi pořádně rozpáleným kladivem a kovadlinou? Pomalý, konejšivý začátek, pak drtivě přesná souhra všech součástí stroje, i tu kovadlinku tu máme. Halford vede v hlase dokonale chladné a drsné melodie. Nezastavitelná ocelárna. A Touch of Evil - atmosférická nálada zcela vybočující z apokalypsy, výrazný sekaný riff a sóla, celé to má zřetelně "živě" znějící podání a taky to skoro na žádném koncertě nechybí. To se manipuluje s masami! Po kratičké atmosférické vsuvce Battle Hymn je tu závěrečná jízda One Shot at Glory, vyvedená zcela v poctivém kovovém duchu zbytku alba. Krásná temná melodie, strojová jízda bicích a opravdu mnoho hlasových nápadů mr. Halforda. Je tu další stadionový refrén, ale i instrumentální nabušenost. Závěr ve velkém stylu.

Ačkoli můj JP fanatismus už je minulostí, tohle album si stále zaslouží plný počet. Každá z deseti kovových kapitol by mohla být vlastně hitem a velkou většinu z nich kapela stále hraje naživo, což o něčem taky svědčí. Titulka jistě patří mezi nejlepší metalové kusy všech časů. Cesta pro všechny ty Pantery, Machine Head a spol. byla otevřena doširoka.
reagovat

horyna @ 09.05.2016 09:15:41
Pokladnice metalové historie, jedno z nejzásadnějších alb žánru, nejvyrovnanější kolekce bez vatové výplně a co skladba to nezpochybnitelný skvost!!! Jo a zvuk, tak ten tedy řeže.

Martin H @ 09.05.2016 09:56:10
Tak tohle je jediná deska Jidášů, kterou vlastním. Vždy jsem z těžkého kovu spíš preferoval Železnou pannu, jelikož v době dospívání se ke mně Judas Priest nějak nedostali. Nad deskou Pankiller ovšem chrochtám blahem, i když si teď uvědomuji, že jsem ji dlouho neslyšel. Musím to napravit. Jinak recenze EasyRockerova je tradičně skvělá.

EasyRocker @ 09.05.2016 10:11:52
Díky za reakce a Martinovi za pochvalu :) když jsem album před léty slyšel poprvé, zamávalo se mnou slušně...

19.07.2010 miguel7 | #

Byl jsem ještě student a teprve jsem objevoval svět tvrdého rocku a metalu. Znal jsem jen British Steel a Killing Machine. O Judas Priest jsem do té doby dost četl v encyklopediích a Sparku, kde se především psalo o Panikillerovi, jak o albu tak o titulní písni. Nebyl jsem ještě vydělávající abych si ho hned koupil. To léto jsem poslouchal hodně radio Kiss a nahrával si písničky na kazety. Byl jsem tehdy přímo šokován, když jsem prvně slyšel Painkiller. Nahrál jsem si ho na kazetu a pouštěl pořád dokola. Netušil jsem že může být metal tak řezavý a ostrý. Je to 6 minut naprosté likvidace, už od úvodních bicích, přes divoká sóla až po neskutečně nabroušeného zpěvu Halforda. Od té doby je pro mne Painkiller synonymem pro ten nejtvrdší heavy metal.
Když s bratrem občas vyrazíme někam na koncert autem, tenhle song nám nikdy v přehrávači nechybí a než dojedeme na místo konání zábavy, máme již hlasivky na půl zdevastovaný od napodobování Halforda:)...PAIN!...PAIN!...KILLER!...KILLER!
Desku jsem si mohl pořídit o něco později a pamatuji si, že jsem ji snad denně pouštěl a vyplachoval jsem si s ní uši, dokud mne nebolely.
Prvních 5 písní pokračuje v tom, v čem začala úvodní. V nich Halford vystřídá několik poloch, od hlubšího po ten největší ječák co může předvést. Zbožňoval jsem závěr Metal Meltdown, kde se zpěv stupňuje až po neskutečný vřískot.
Night Crawler není takovým zpomalením, ale již se tu netlačí tolik na pilu a uprostřed skladby se dokonce na chvíli vše ztiší a zastaví a Halford jen za doprovodu vybrnkávání a zvuků kytar cosi (asi zlověstného) vypráví. Between the Hammer...je asi nejhitovější skladba z celého alba. Má opravdu chytlavé tempo i melodie a nese se spíš ve středním tempu. A touch of evil je jakási polobalada s krásným refrénem a perfektním vrcholem před závěrečným refrénem. Battle hymn je intro k závěrečné One Shot the Glory, která mi vždy připadala z celého alba nejslabší a nestačí na prvních pět metalových pecek.
Remasterované album obsahuje naprosto úžasnou baladu Living Bad Dreams, asi nejlepší co jsem od nich slyšel, ale asi i chápu že se do celého konceptu alba moc nehodila. Albem chtěli ukázat to, že umí být pořád tvrdí a mne přesvědčili s touhle deskou natolik, že musím dát 5
reagovat

PaloM @ 27.07.2010 07:21:53
Pekné vyznanie miguel7, Painkiller si také určite zaslúži. U mňa je to heavy metal No.1

24.01.2009 aristokrat | #

Začínají 90. léta, "heavík" je dávno historií a i Judas priest o hodně změnili svůj přístup ke skládání hudby. Když jsem si toto album kdysi koupil, tak jsem ho považoval za vrchol kapely se vším všudy, co k tomu náleží. Postupem času se mi ale Painkiller ohrál a nyní ho považuji za (možná po Ram it down) nejslabší album jejich "klasické" historie (myšleno od Sin after sin až do Painkiller). Líbí se mi v podstatě jen tři skladby a to Hell patrol, All guns blazing, Between the hammer... a Touch of evil. Na druhou stranu je zábavné sledovat jak různé power/heavy metalové kapely následujícího období v podstatě nedovedou nic jiného než "recyklovat" Painkillera na tisíc různých pořád dokola se opakujících způsobů, ale to sem nepatří. Popravdě ani pořádně nedovedu konkretizovat co se mi nelíbí, jen to prostě celý neuposlouchám. Snad Travisovy bicí, i když na následném turné hrál velmi dobře, takřka jak "o život" já ho považuji za nejslabšího bubeníka v historii kapely. Takže dávám 3 hvězdy:)
reagovat

redrocker @ 24.01.2009 12:09:46
Na to co jsi napsal o Travisovy, musím reagovat. Pro mne osobně je to jeden z nejlepších bubenáků na světě. Proč, protože má svůj styl, který je, mimochodem, technicky velmi náročný. Myslím, že právě Travis "staré pány" dozál svou hrou nakopnout k jejich vrcholu, kterým je bezesporu právě Painkiller.

boffors @ 22.02.2011 14:48:25
Musím přiznat,že Painkiller je na mě v rámci JP snad až moc tvrdé ale uznávám,že se kapela chtěla pohnout z místa.
Ale považovat Scotta Travise za nejslabšího bubeníka v historii kapely to je skoro rouhání.

29.11.2008 redrocker | #

Pro mne jednoznačně nejlepší album, které Priesti dokázali vyprodukovat. Start celého alba v podobě titulní skladby byl v době vydání od JP velikým překvapením, protože náboj skladby mohl konkurovat tvrdým partám tehdy populárního Trash metalu. Minimálně Rob Halford tímto ukázal kam budou ubíhat jeho kroky v následujících letech, ale to je na samostatné vlákno. Vysoko nasazená laťka spadne jen jednou, alespoň pro mne, je to v Metal Meltdown.
Přesto, že album poslechnu na jeden zátah, moje tipy jsou: Leather Rebel, Night Crawler a samozřejmě Painkiller.
reagovat

23.11.2008 Jaromiros | #

Painkiller vletěl na scénu silou orkánu,jeho energie se ani po letech nevytratila.
Mohutně vystavěné rify,hutná sóla,mimořádně dobrý Halfordův vokál,strhující ostrohutné tempo bicích,které neůprosně drtí vše co mu stojí v cestě.
Ano, deska klade důraz na rychlost,masivnost a energii.Nezapomíná přitom na tvář Judas,typický kompoziční a vokální tvar zde dostává jednu dimenzi navíc.Pro mnohé jasný Top tvorby kapely i stylu samotného,přiznám se.Jsem jeden z mnohých...
reagovat

josef k @ 25.04.2010 07:29:52
Nářez jako hovado. PO deseti letech díky Nostradamovi, zase poslouchám Judas.

Mohyla @ 08.03.2014 09:31:26
V pár riadkoch vystihnutá podstata celého "nárezu"!
Hodnotím tiež päťkou!