Reakce na recenzi:

Antony - @ 19.03.2024

Skupiny, které vznikaly uvnitř různých komunit, byly často nějakým způsobem potrhlé. Na jimi produkované hudbě byl dosti znatelný efekt vlastních pravidel, platných pro specificky utvořenou společnost. Leckdy zmíněná potrhlost bránila širšímu vstoupení ve známost, na druhou stranu dovolovala získat určitý pocit soběstačnosti. Občas se povedlo získat takovému souboru, díky jeho neobvyklosti, až kultovní status.

Asi nemá valného smyslu vkládat na tomto místě úvahu o vlivu charakteru komunity na vlastní hudbu. To bych konkrétně u GONG musel dospět k docela pikantním závěrům. Neboť, co si pomyslet o lidech, kteří do textů vloží jednak good vibrations, jednak propracovanou fikci o mimozemském národě, jež se stane nosným tématem, a to vše doplní explicitně vyzývavou erotickou tematikou, kdy se pro „fuck“ nikdy nejde daleko. Docela by mne zajímalo, jak se s tím vyrovnávala tehdejší cenzura, neboť na přelomu 60. a 70. let byly vážné problémy i s daleko jemnějšími projevy. Je patrné, že ve Francii byli prostě liberálnější, než ve zbytku světa.

Ale zpět k nahrávce. Už na této prvotině se před námi otevírá bohaté prostředí planety Gong, což je země „The Kingdom Of The Pothead Pixies“, v níž nás provádí „Captain Capricorne“. Daevid Allen, Australan a světoběžník, jedna z nejpozoruhodnějších figur na rockové scéně vůbec, tu spolu s Gilli Smyth spřádá hudbu ne nepodobnou Syd Barrettovským sólovým elpíčkům. Allen má i podobně zabarvený hlas. Dalším GONGovským poznávacím znakem je bohatě ilustrovaná grafická tvář nahrávky. Zde se poprvé představuje neuměle naivní kreslířství používající jen černé obrysové linie na bílém podkladě, bez stínování a dalších technik, zato se spoustou textu, komixových bublin, vtipů a narážek. Tento osobitý způsob komentování témat byl zachován na všech dalších albech GONG, kde působili Allen a Smyth. Zvláštní projev stylu grafické úpravy ke GONG docela sedí, ale je potřeba si na něj zvyknout.

Hudba poněkud pokulhává. Máme tu vcelku bezvýrazné písničky, poloakustické a docela umírněné. Najdeme jen pár zárodků bláznivin, které dosáhly plného rozvoje na následujících albech, aby byly posléze volně rozpouštěny v oceánu nekontrolované space mánie na albech pozdějších. Skutečnost, že se na tomto titulu nachází psycho space whispering pouze v úvodní skladbě, považuji za významný klad. Zbytek desky nevybočuje z tehdejších zvyklostí, řekl bych dokonce, že v avantgardnosti překvapivě zaostává, pokud srovnám s například s PINK FLOYD – The Piper At The Gates Of Dawn (1967). Mezi skladbami zaujmou anglicko francouzsky provedené nehudební vsuvky, občas se tu a tam objeví zajímavý motiv, použití nástroje, přechod, atd. Pár nelibozvučných experimentů nepřesahuje rámec snesitelnosti, takže snad až na Princess Dreaming nic neobtěžuje. Není zde žádná výrazná ani zajímavá skladba, jen náznaky.

Pokud hledám nějaký důvod, abych albu udělil alespoň tři hvězdičky, zjišťuji, že tu není. Mírně podprůměrná deska, bez jiskry a vzpruhy. Že by to bylo způsobeno autorstvím, a to úplně všech skladeb bez výjimky, od madame Smyth? Těžko, když ve skutečnosti skladby napsal Allen a autorství ze smluvních důvodů na ni jen převedl. Však také Gilli Smyth se na dalších albech skladby připisují jen okrajově. Spíše je dojem vyvolán okolnostmi, za kterých muzika vznikala, neboť road trip přes půl Evropy zpestřený množstvím excesů musel být všestranně vyčerpávající. Celkově hudba zde působí unaveně, pokusy o zpestření vulgárními texty a libidózním vzdycháním moc nefungují, dvě hvězdy jsou tak akorát.