Gong - Magick Brother (1969)

Skupiny, které vznikaly uvnitř různých komunit, byly často nějakým způsobem potrhlé. Na jimi produkované hudbě byl dosti znatelný efekt vlastních pravidel, platných pro specificky utvořenou společnost. Leckdy zmíněná potrhlost bránila širšímu vstoupení ve známost, na druhou stranu dovolovala získat určitý pocit soběstačnosti. Občas se povedlo získat takovému souboru, díky jeho neobvyklosti, až kultovní status.

Asi nemá valného smyslu vkládat na tomto místě úvahu o vlivu charakteru komunity na vlastní hudbu. To bych konkrétně u GONG musel dospět k docela pikantním závěrům. Neboť, co si pomyslet o lidech, kteří do textů vloží jednak good vibrations, jednak propracovanou fikci o mimozemském národě, jež se stane nosným tématem, a to vše doplní explicitně vyzývavou erotickou tematikou, kdy se pro „fuck“ nikdy nejde daleko. Docela by mne zajímalo, jak se s tím vyrovnávala tehdejší cenzura, neboť na přelomu 60. a 70. let byly vážné problémy i s daleko jemnějšími projevy. Je patrné, že ve Francii byli prostě liberálnější, než ve zbytku světa.

Ale zpět k nahrávce. Už na této prvotině se před námi otevírá bohaté prostředí planety Gong, což je země „The Kingdom Of The Pothead Pixies“, v níž nás provádí „Captain Capricorne“. Daevid Allen, Australan a světoběžník, jedna z nejpozoruhodnějších figur na rockové scéně vůbec, tu spolu s Gilli Smyth spřádá hudbu ne nepodobnou Syd Barrettovským sólovým elpíčkům. Allen má i podobně zabarvený hlas. Dalším GONGovským poznávacím znakem je bohatě ilustrovaná grafická tvář nahrávky. Zde se poprvé představuje neuměle naivní kreslířství používající jen černé obrysové linie na bílém podkladě, bez stínování a dalších technik, zato se spoustou textu, komixových bublin, vtipů a narážek. Tento osobitý způsob komentování témat byl zachován na všech dalších albech GONG, kde působili Allen a Smyth. Zvláštní projev stylu grafické úpravy ke GONG docela sedí, ale je potřeba si na něj zvyknout.

Hudba poněkud pokulhává. Máme tu vcelku bezvýrazné písničky, poloakustické a docela umírněné. Najdeme jen pár zárodků bláznivin, které dosáhly plného rozvoje na následujících albech, aby byly posléze volně rozpouštěny v oceánu nekontrolované space mánie na albech pozdějších. Skutečnost, že se na tomto titulu nachází psycho space whispering pouze v úvodní skladbě, považuji za významný klad. Zbytek desky nevybočuje z tehdejších zvyklostí, řekl bych dokonce, že v avantgardnosti překvapivě zaostává, pokud srovnám s například s PINK FLOYD – The Piper At The Gates Of Dawn (1967). Mezi skladbami zaujmou anglicko francouzsky provedené nehudební vsuvky, občas se tu a tam objeví zajímavý motiv, použití nástroje, přechod, atd. Pár nelibozvučných experimentů nepřesahuje rámec snesitelnosti, takže snad až na Princess Dreaming nic neobtěžuje. Není zde žádná výrazná ani zajímavá skladba, jen náznaky.

Pokud hledám nějaký důvod, abych albu udělil alespoň tři hvězdičky, zjišťuji, že tu není. Mírně podprůměrná deska, bez jiskry a vzpruhy. Že by to bylo způsobeno autorstvím, a to úplně všech skladeb bez výjimky, od madame Smyth? Těžko, když ve skutečnosti skladby napsal Allen a autorství ze smluvních důvodů na ni jen převedl. Však také Gilli Smyth se na dalších albech skladby připisují jen okrajově. Spíše je dojem vyvolán okolnostmi, za kterých muzika vznikala, neboť road trip přes půl Evropy zpestřený množstvím excesů musel být všestranně vyčerpávající. Celkově hudba zde působí unaveně, pokusy o zpestření vulgárními texty a libidózním vzdycháním moc nefungují, dvě hvězdy jsou tak akorát.
reagovat

hejkal @ 19.03.2024 20:56:37
Tento album som hádam nikdy nepočul. Ani neviem, prečo. S kapelou som začal až od neskorších albumov. Budem si ho musieť vypočuť, vďaka.

Antony @ 19.03.2024 21:02:43
Fakt mne zajímá, jak na tebe album zapůsobí, až se k nemu dostaneš.

jiří schwarz @ 20.03.2024 03:50:30
Já si taky nenašel cestu k téhle kapele, suď bůh proč, v mém (pseudo-)intošském okolí se o ní mluvilo, ba i psalo (v Jazz Bulletinu?). Ale krásně napsaná recenze vybízí znovu zkusit.

zdenek2512 @ 20.03.2024 08:00:14
První info o skupině Gong jsem zaznamenal v katalogu Tandy's Records a kamarád student architektury je přivezl na pásku desku You. To byla pro mě jiná liga srovnatelná s prací Franka Zappy v těch letech, postupně jsem si nahrál trilogii a Shamal. K prvním dvěma album jsem se tehdy nedostal, tohle album jsem si poslechl až po otevření hranic před třiceti lety, je pravda, že mě taky úplně neoslnilo na rozdíl od druhého Camembert Electrique. Mám ho ve sbírce a občas si jej pouštím, je více akustické a tak nějak nedotažené, na rozdíl od dalších. Nezatracuji jej, ale ani nevynáším.

Judith @ 20.03.2024 21:03:09
Debut jsem u Gongu zatím míjela, nastal čas to napravit. A můj dojem je půl napůl. Určitě se nahrávce daří navodit nevšední atmosféru - jako by se na mýtině uprostřed lesa za mocného bublání zhmotnil divoce zbarvený Wolkswagen Transporter a z něj se v oblaku dýmu řine hudba takřka hmatatelná. Je svěží svou neučesaností, ale ještě se pořádně neprobudila. Polohlasné mumlání, jaké by dodávalo náladu rozhodnějšímu tvůrčímu gestu, se bohužel propisuje do kompozice skladeb, která působí místy až bezradně. Jenom z nálady se zkrátka album neudělá a je dost velký rozdíl, jestli hudba účinkuje omamně, nebo je sama omámená. Celkový sound také na můj vkus až příliš vězí v písničkových šedesátkách. Tři hvězdičky ale dám bez pocitu nepatřičnosti. Díky za postrčení podívat se na kořeny této vydatně kvetoucí byliny!

Ztracené album Pink Floyd ještě se Sydem Barrettem? Nikoli, ale Gong má s Barrettovskými PF společného až až. Především projev ústřední postavy, zpěváka, kytaristy, básníka, hlavního autora a tvůrce Gong mythology Daevida Allena. Potom smysl pro potrhlé texty a pošahané harmonické a rytmické zvraty. Allenův zpěv je doprovázen 'Versmírným šepotem' Gilli Smyth, což je ječák zpěv-nezpěv, který se nemusí zezačátku líbit, ale dá se na něj zvyknout a tvoří důležitou součást hudby Gongu. Oproti Pink Floyd ale nemají klávesovou hradbu, zato nadpozemskou flétnu a saxofon Didiera Malherbeho.
Z písní nutno vyzdvihnout psychedelickou hymnu Glad to say to say, ve které se opakuje odvážný slogan 'Yes we gonna change the world'. Dále pak křehkou Rational anthem, která připomene koncepci desek Hawkwind, na kterých se uprostřed toho všeho 'monotónního dunění' vždy objevila nějaká taková klidnější.
Nejzásadnější song desky je ale Pretty miss titty, jejíž úvod připomene Apples and oranges od Pink Floyd - kytarová koláž, 'mimózní' zpěv a text, nad kterým zůstává rozum stát. Píseň jako taková má velice 'britskou' atmosféru (těžko se to vysvětluje, chce to znát britskou scénu konce 60. let, kromě hudby i některé zásadní práce britského humoru, třeba Monty Python's flying circus).
Přeefektovaná Hope you feel OK, to už je opravdu z jiné planety, jejíž hymna v průběhu desky také zazní - Gong song. Princess dreaming je uširvoucí koláž, styl konec Bike od PF, náladu spraví 5 and 20 schoolgirls.
Deska jako celek je vyvážená, Allen se ale zatím rozkoukává a jeho vzory jsou až moc slyšet. K dokonalosti chybí větší potrhlost příštích alb. A i nějaká výplň by se našla. Ale jako debut velice slušné, bezmála všechny poznávací znaky Gong jsou tu přítomné.
reagovat

Ryback @ 14.12.2008 18:46:02
Ano, souhlasím s recenzí Voytuse. „Ztracené album Pink Floyd ještě se Sydem Barrettem“ – to je přesně vystihující. Všechna následná alba jsou už „svá“, plná originální, úžasné hudby; jazz, rock, psychedelie, silné hudební nápady… A kvalita alb téhle skupiny dodnes nepoklesla (!), ať to jsou spíš jazzová alba nebo důstojný pokračovatel nejslavnějších alb - Zero to Infinity (2000). Žádný šokující pád do vod všedního poprocku se u Gong nekonal a nekoná… Bohužel jsou obecně Gong (snad ještě více než třeba VdGG) ne moc známí…
Právě poslouchám Radio Gnome Invisible Vol. 1 - Flying Teapot (1973) a i po těch x posleších žasnu, jak mě ta hudba stále oslovuje… Znáte to, takové ty vzrušující mrazíky po těle, když vás něco fakt baví ;-)

Voytus @ 14.12.2008 19:23:54
To jsem rád, že tu Gong také někdo zná. Chystám se popsat všechna alba, ale nějak jsem se teď zaseknul u Yes. Gong mi pouštěl jeden známý, který má o hudbě opravdu přehled. Bylo to video z devadesátých let a moc mě to neoslovilo. Ale časem jsem jim přišel na chuť. Při Allenově produktivnosti se člověk neklesající úrovni nepřestává divit. Ale je škoda, že nejsou moc známí.