Reakce na recenzi:

Voytus - @ 03.12.2008

Ztracené album Pink Floyd ještě se Sydem Barrettem? Nikoli, ale Gong má s Barrettovskými PF společného až až. Především projev ústřední postavy, zpěváka, kytaristy, básníka, hlavního autora a tvůrce Gong mythology Daevida Allena. Potom smysl pro potrhlé texty a pošahané harmonické a rytmické zvraty. Allenův zpěv je doprovázen 'Versmírným šepotem' Gilli Smyth, což je ječák zpěv-nezpěv, který se nemusí zezačátku líbit, ale dá se na něj zvyknout a tvoří důležitou součást hudby Gongu. Oproti Pink Floyd ale nemají klávesovou hradbu, zato nadpozemskou flétnu a saxofon Didiera Malherbeho.
Z písní nutno vyzdvihnout psychedelickou hymnu Glad to say to say, ve které se opakuje odvážný slogan 'Yes we gonna change the world'. Dále pak křehkou Rational anthem, která připomene koncepci desek Hawkwind, na kterých se uprostřed toho všeho 'monotónního dunění' vždy objevila nějaká taková klidnější.
Nejzásadnější song desky je ale Pretty miss titty, jejíž úvod připomene Apples and oranges od Pink Floyd - kytarová koláž, 'mimózní' zpěv a text, nad kterým zůstává rozum stát. Píseň jako taková má velice 'britskou' atmosféru (těžko se to vysvětluje, chce to znát britskou scénu konce 60. let, kromě hudby i některé zásadní práce britského humoru, třeba Monty Python's flying circus).
Přeefektovaná Hope you feel OK, to už je opravdu z jiné planety, jejíž hymna v průběhu desky také zazní - Gong song. Princess dreaming je uširvoucí koláž, styl konec Bike od PF, náladu spraví 5 and 20 schoolgirls.
Deska jako celek je vyvážená, Allen se ale zatím rozkoukává a jeho vzory jsou až moc slyšet. K dokonalosti chybí větší potrhlost příštích alb. A i nějaká výplň by se našla. Ale jako debut velice slušné, bezmála všechny poznávací znaky Gong jsou tu přítomné.