Voytus - @ 03.12.2008 | #

Ztracené album Pink Floyd ještě se Sydem Barrettem? Nikoli, ale Gong má s Barrettovskými PF společného až až. Především projev ústřední postavy, zpěváka, kytaristy, básníka, hlavního autora a tvůrce Gong mythology Daevida Allena. Potom smysl pro potrhlé texty a pošahané harmonické a rytmické zvraty. Allenův zpěv je doprovázen 'Versmírným šepotem' Gilli Smyth, což je ječák zpěv-nezpěv, který se nemusí zezačátku líbit, ale dá se na něj zvyknout a tvoří důležitou součást hudby Gongu. Oproti Pink Floyd ale nemají klávesovou hradbu, zato nadpozemskou flétnu a saxofon Didiera Malherbeho.
Z písní nutno vyzdvihnout psychedelickou hymnu Glad to say to say, ve které se opakuje odvážný slogan 'Yes we gonna change the world'. Dále pak křehkou Rational anthem, která připomene koncepci desek Hawkwind, na kterých se uprostřed toho všeho 'monotónního dunění' vždy objevila nějaká taková klidnější.
Nejzásadnější song desky je ale Pretty miss titty, jejíž úvod připomene Apples and oranges od Pink Floyd - kytarová koláž, 'mimózní' zpěv a text, nad kterým zůstává rozum stát. Píseň jako taková má velice 'britskou' atmosféru (těžko se to vysvětluje, chce to znát britskou scénu konce 60. let, kromě hudby i některé zásadní práce britského humoru, třeba Monty Python's flying circus).
Přeefektovaná Hope you feel OK, to už je opravdu z jiné planety, jejíž hymna v průběhu desky také zazní - Gong song. Princess dreaming je uširvoucí koláž, styl konec Bike od PF, náladu spraví 5 and 20 schoolgirls.
Deska jako celek je vyvážená, Allen se ale zatím rozkoukává a jeho vzory jsou až moc slyšet. K dokonalosti chybí větší potrhlost příštích alb. A i nějaká výplň by se našla. Ale jako debut velice slušné, bezmála všechny poznávací znaky Gong jsou tu přítomné.

Ryback @ 14.12.2008 18:46:02 | #
Ano, souhlasím s recenzí Voytuse. „Ztracené album Pink Floyd ještě se Sydem Barrettem“ – to je přesně vystihující. Všechna následná alba jsou už „svá“, plná originální, úžasné hudby; jazz, rock, psychedelie, silné hudební nápady… A kvalita alb téhle skupiny dodnes nepoklesla (!), ať to jsou spíš jazzová alba nebo důstojný pokračovatel nejslavnějších alb - Zero to Infinity (2000). Žádný šokující pád do vod všedního poprocku se u Gong nekonal a nekoná… Bohužel jsou obecně Gong (snad ještě více než třeba VdGG) ne moc známí…
Právě poslouchám Radio Gnome Invisible Vol. 1 - Flying Teapot (1973) a i po těch x posleších žasnu, jak mě ta hudba stále oslovuje… Znáte to, takové ty vzrušující mrazíky po těle, když vás něco fakt baví ;-)