Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 22.04.2012

Skupinu mezinárodní skupinu Gong jsem poznal jako člen Jazzové sekce SH ČR prostřednictvím výtečného magazínu Jazz Bulletin. Zaujal mě o nich profilový článek a začal jsem se pídit po hudbě této kapely. Shodou okolností mi pak jeden překupník sehnal právě album Shamal, které bylo první, jež jsem z jejich diskografie poznal a postupně jsem se seznamoval s dalšími hudebními projekty, které tato kapela vytvořila. Byla to vpravdě vzrušující cesta do hudebního dobrodružství, které mě zcela pohltilo…..

WINGFUL OF EYE – zajímavý úvod na baskytaru, doprovázející snívá flétna, sonizující maimba a etnicky znějící rytmika. Některé postupy, jakoby vzdáleně připomínaly Franka Zappu, ale je to jen prchavý okamžik. Dále se hudební téma odvíjí v téměř meditativně znějící poloze. Jako bych slyšel vliv neevropského hudební kultury, řekl bych arabské hudby. Vokální složka přechází v dlouhý až astrální tón, pak ale bicí rázně výtečnými breaky nastoupí do terénu a hudba má dravější a ostřejší kontury, včetně výraznější elektrické kytary. Téma se posouvá k osobité variantě fusion music, ale pojímané jiným způsobem než v USA. Kytarová přediva akustického nástroje přeznívají s elektrickým pianem za tajemného šumotu percussion. Zpívaný hlas zní jasně a srozumitelně a má otevřený barevný sound. Zajímavé kombinace flétny, akustické kytary a marimby zvolna odvádějí první skladbu k závěru. Hodně působivé…..

CHANDRA – úder do gongu a bubenické jemnůstky v technicky precizních rytmických obrazcích – tak tohle je Pierre Moerlen, velmi zajímavý a kreativní hráč, na baskytaru hraje Mike Howlett – technicky výtečně vybavený hudebník a také na albu skvěle zpívá a pak už se jednotlivé nástroje výtečně propojují – Mireille Bauer hraje na marimbu a xylofon a Didier Malherbe na saxofon. Skladba fascinuje zejména po rytmické stránce. Není zde žádný santanovský odkaz, ale zvláštní rytmická přediva, ukotvena v jazzrockových polyrytmech, do kterých Patrice Lemoine hraje na bzučivý Moog synthesizer. A samozřejmě i elektrické housle Jorge Pinchevského, který sem vkládá zajímvě znějící téma. Nějaké ty zappismy zde opět vnímám, ale asi se o to hlavně „stará“ Mireille Bauer (podobně jako Ruth Underwood u Franky Zappy). Muzikantsky výborně pojednané téma. Všechno do sebe jedinečně zapadá a výsledný efekt je velmi účinný. Kreativní a proměnlivé s řadou zajímavých nápadů….

BOMBOOJI – svištění astrálního větru přivádí zádumčivou Malherbovu flétnu. Mireille Bauer je zde opět se svým xylofonem, ale že zde ještě jedna dáma – hostující Miquette Giraudy. Její průrazný vokál se do tématu krásně hodí. Hudební téma má v sobě dvě tváře – ta jedna mi připomíná historizující hradní hudbu a druhá spíš nějaké arabské téma, které se následně vkliňuje do adresnějšího dynamického tvaru. Dalším hostem je zde bývalý člen – superkytarista a a vizionář Steve Hillage. Kytarové téma je hodně proměnlivé a nezapomíná přitom prošlapovat wah wah pedál. Vzápětí zde máme nějaké prvky etnické hudby. Percussion, flétna a marimba a zádumčivé tóny flétny zastiňuje svištící zvuk pouštního samumu, který posléze ovládne nekonečný prostor

CAT IN CLARK´S SHOES – baskytarové skoro až funkové proměny výtečně prolínají s bicími základy téhle skladby. Tohle je opravdové fusion v bytostném slova smyslu. Je zde cítit jazz, rock, etnická arabská hudba… tohle všechno je hrané s jedinečným nasazením a hráčskou barvitostí. Soprán saxofon, elektrické piano, bicí nástroje, baskytara, percussion, elektrické piano tady vzájemně šlapou ve velmi rychlých rytmických proporcích. Formálně asi nejkomplikovanější hudební instrumentální téma na albu. Tohle do mě vtlačuje silná energetický potenciál a já cítím úžasnou energetickou sílu, které z téhle hudby sálá. Ale žádný chladný akademismus, ale plnokrevná a emocionální varianta hudby. Elektrické housle zde řádí ve velkém stylu. Úžasné rytmické akcenty a důrazné proměny v harmonické struktuře. Tohle je hudba opravdových hráčů, kteří studovali hudební formu a ovládají svoje instrumenty s mimořádnou erudicí. Vůbec se nestydí vložit sem trochu ironie a nadsázky v podobě tanga a kavárenské hudby, kterou by tady nikdo neočekával, s nezřetelnými hlasy v pozadí. Velký prostor pro Pinchevského a Malherba, až ovšem Moerlen rozjede svou rytmické hřmění v úžasných technických finesách a kapela se vrací opět do svého fusion. Opravdu famózní.

MANDRAKE – tubular bells s krásně přeznívajícími tóny a opět výtečná práce percussion, bicích nástrojů, zvonečků a je tady opět Malherbova flétna a dsalší skladba má uvolněnější a konejšivější atmosféru. Neuspává, ale je velmi hladivá a vznešená jistou majestátností, bez nějakého falešného patosu. Moc příjemně se tyhle hudební obrazce spojují a také poslouchají… Téměř rockově dravěji se tady najednou objeví opakující se schéma, kde se odvíjejí hned tři hudební roviny. Po jedné jede rytmika bicích a baskytary, po jedné melodika saxofonu a po třetí proměnlivé percussion. Opětně zklidnění vrací instrumentální skladbu do prvotní polohy, kde Moerlen čeří rytmické struktury gongem, činely a přechody na tympány za odeznívajícího tónu flétny….

SHAMAL – tohle je jazzrock jako zvon. Howlettova baskytara hraje přesně jako metronom a Moerlenovy bicí nástroje dotvářejí správný funkový základ, ale je zde i sonické Lemoinovo elektrické piano a instrumentální prim zde hraje melodické téma Malherbova sopránsaxofonu a tenorsaxofonu. Sférický zvuk hammondek zazní jako nekonečně znějící vesmírné echo a také zde máme další hostující zpěvačku Sandy Colley, která se propojuje s Howletovým hlasem. Dotváří spíš svým sopránem atmosféru, než by zde nějak vyčnívala. Mireille Bauer opět na marimbu a Pinchevski je opět ve hře nádherný houslovým vstupem, znovu potvrzujícím jeho klasické vedení smyčce. Opět mi nezbývá, než mluvit o řadě barvitých hudebních a rytmických kreací s nádech funku, který vstupuje do fusion. Moerlen je opravdu Pan bubeník a Malherbe zde v určitých fázích zapojením elektroniky až destruktivně zkresluje zvuk saxofonu a Sandy Colley jakoby dorecitovávala text skladby. Rytmická struktura skladby, do značné míry potlačuje její přítomnost. Gong jsou prostě především instrumentální a navíc špičková hudební skupina a hned toto album mě opravdu dostává…..

Album Shamal produkoval bubeník Pink Floyd – Nick Mason, který si potřeboval odpočinout od artrockových principů a odbočil zde do totálně odlišných hudebních vod. Jeho producentská práce s kapelou udělala opravdu famózní hudební téma.
Fakticky zde legitimní členství zastupují Moerlen, Howlett, Malherbe, Lemoine a Bauer…. Hillage, jeho žena Miquette Giraudy, zpěvačka Sandy Colley a houslista Pinchevski zde „pouze“ hostují.
Na rozdíl od předešlých alb hudba zhutnila a posunula se více k jazzrockové fusion, ubylo psychedelických legrácek Daevida Allena a astrálních hudebních vizí. Tohle mě ale nějak výrazněji nezneklidnilo, album je určitě zralé na pět hvězdiček!