Gong - Shamal (1975)

06.01.2023 hejkal | #

Canterburská scéna. Kto nepozná, nech „gúgli“, kto vie, o čom je reč, tomu je jasné, že má čo dočinenia s mixom rocku, jazzu, štipky „zappovského“ humoru, psychedélie a svojského prejavu. Gong patrí medzi popredné formácie tohto geografického žánru. Nazdávam sa, že tento typ muziky si musíte buď zamilovať alebo znenávidieť, prípadne, a to je môj prípad, naň musíte mať vyslovene náladu, čo sa deje zriedka, ale o to je to intenzívnejší pocit. Ku Gongu som vždy pristupoval opatrne. Vravel som si, že ideálne by bolo urobiť si z celej diskografie svoj vlastný výber. Dostupné kompilácie boli všetky také... nie úplne podľa môjho gusta. Napokon som sa odhodlal k nákupu niekoľkých albumov, medzi ktoré patrí aj Shamal. Ide o album, na ktorom už nehral uletený (v dobrom) zakladateľ kapely Daevid Allen. A vôbec mi tu nechýba.

Dielo začína pokojne. Skladba Wingful Of Eyes je v podstate uspávanka. Je to meditácia, jazzovo ospalá, čomu napomáha predovšetkým saxofón. Predovšetkým je to príležitosť pre hosťujúceho Stevea Hillagea v polovici nabrať tempo a zakvákať si s gitarou. Dobové fusion „se fším fšudy“ opantáva inštrumentálne nadchnutú skladbu Chandra. Aj keď sa to dlho nezdá, napokon sa v nej aj spieva. Punc 70. rokov z toho žiari ako maják za jasnej noci a nemusíte byť ani komárom, stačí, že sa plavíte na vlnách fusion, pritiahne vás neomylne ku svetlu. Púštne hvízdanie vetra ponad rozpálené piesočné duny uvádza orientálne šmrncnutú záležitosť Bombooji. Ženský hlas je využívaný výhradne ako ďalší nástroj, na nejaké slová zabudnite, v podstate je to piskľavá inštrumentálka. Hillage jej so svojou gitarou opäť dodal šťavu, čím sa vykázal do roly ťavieho hrbu slúžiaceho ako posledná záchrana. Je niečo ako súdok rumu na krku Bernardína, ak by sa album orientoval na severnú pologuľu. Výrazne rytmizované inštrumentálne fusion Cat In Clark’s Shoes je miestami priam tvrdou muzikou, čo mi rozhodne reže a skladbe to sekne. Husľová jazda znie, akoby huslista spáchal seppuku. Podľa mňa toto bola posledná vec, čo hosťujúci Pinchevsky nahral, potom ho zo štúdia vyniesli... Vrchol albumu by sme mali, to však neznamená, že o chlp pokojnejšia inštrumentálka Mandrake už nemá čo ponúknuť. Naopak, tiež jej v hrudi tepe rockové srdce. Záver albumu patrí titulnej skladbe Shamal. Je to také to funkoidné fusion, v rámci ktorého si inštrumentalisti dosýta prevetrajú improvizačné sólové schopnosti a dôjde aj na spev.

Album Shamal je dobrý, dokonca výborný. Priaznivcom fusion ho s pokojným svedomím môžem odporučiť.
reagovat

zdenek2512 @ 06.01.2023 20:41:42
Osobně preferuji desky Gongu s Daevidem Allenem, ale zrovna tohle album mám rád. Allena nahradil Steve Hillage, kterého mám rád. Je to vlastně předělová deska mezi allenovským a moerlenovským Gongem. S textem recenze souhlasím jmenované skladby Wingfull Eyes, Bambooji miluji a pravidelně si Shaman pouštím.

hejkal @ 07.01.2023 06:18:18
Mňa prvé obdobie Gongu až tak neoslovuje. Hillage je výnimočný gitarista.

zdenek2512 @ 07.01.2023 07:41:24
Steve Hillage je i pro mě vyjímečný kytarista, to dokázal na svých sólových deskách.

stargazer @ 07.01.2023 16:25:50
Moc se mi to líbí. Ač milovník kytarové virtouzity/ té je tu poskromnu /, album má neskutečnou vnitřní sílu. Určitě si ho nechám stažené po nějakou dobu. Doporučuji poslechnout.

hejkal @ 07.01.2023 20:49:24
Súhlasím, že tento album má niečo do seba. A verím, že ti sadol.

zdenek2512 @ 08.01.2023 10:34:09
stargazer: pokud máš rád jazzrock (fusion) a chtěl by sis poslechnout trochu jiné , tak vyzkoušej National Health, nebo Hattfield & The North a Gilgamesh.

stargazer @ 08.01.2023 11:26:01
zdenek2512 : Dík za tip. První a třetí doporučení mám už stažené v telefonu. Určitě vyskouším, ale nevím kdy.

Judith @ 08.01.2023 17:58:21
Též jsem abum vyslechla a líbilo, zas má ten hejkal pravdu! :D

hejkal @ 08.01.2023 18:05:14
Čo tam po pravde, dôležitý je subjektívny zásah, ktorý nastal a tomu som rád. :)

08.11.2017 oř | #

Shamal je dílem neúčasti Daevida Allena o dost jinde než předešlé desky Gongu. To co kapelu odlišovalo od ostatních je zvláštní hippie rozpustilost, ztřeštěnost i nekonzistentní vesmírný koncept. Tyto postupy vymizely a jako náhradu tu máme profesorský jazzrock. Ze začátku mě překvapila účast Nicka Masona za producentským pultem, ale musím uznat že Gong snad lepší zvuk nikdy nenašli.

Jako celek album funguje organicky dokonale, vyčnívá etnické Bambooji a parádní tango skryté uvnitř Cat in Clark's Shoes , ale je velice obtížné se v něm zachytit a orientovat. Obsahuje hodně fines a vychytávek, velké tempové zvraty a nástrojové přesmyčky. Jazzově složité proporce se střídá v nekonečném koloběhu a deska upomíná na podobně orientované Weather Report, v těch můžete taky snadno zabloudit.

Průzkum alba Shamal je jako průlet nekonečným a překrásným vesmírem. Občas se na něj rád vydávám.
reagovat

PaloM @ 08.11.2017 08:47:16
Opäť, jedna zo stručných a jasných recenzií, aké mám rád. Vďaka.
Už som písal pri predošlých recenziách na Gong, že práve Shamal a ďalší vývoj (Pierre Moerlen's Gong) mám rád. Tie predošlé albumy ma nebavili.

pinkman @ 08.11.2017 11:05:31
Pěkná poeticky psaná recenze se kterou nemám problém se ztotožnit. Gong tu vidím málo, o to však raděj.

northman @ 08.11.2017 14:30:37
Výborné album, které díky neúčasti Daevida Allenaje takové normální, není tam ta ztřeštěnost a bláznovství. Mám radši Allenovské období, Shamal je přelomový, tady se ještě vyskytují takové mírné úlety ala starý Gong, ale jako celek je to tehdy módní jazzrock. Skutečně výstižná recenze, nejmenoval jsi úvodní skladbu Wingful of Eyes, tu mám hodně rád.

22.04.2012 Petr Gratias | #

Skupinu mezinárodní skupinu Gong jsem poznal jako člen Jazzové sekce SH ČR prostřednictvím výtečného magazínu Jazz Bulletin. Zaujal mě o nich profilový článek a začal jsem se pídit po hudbě této kapely. Shodou okolností mi pak jeden překupník sehnal právě album Shamal, které bylo první, jež jsem z jejich diskografie poznal a postupně jsem se seznamoval s dalšími hudebními projekty, které tato kapela vytvořila. Byla to vpravdě vzrušující cesta do hudebního dobrodružství, které mě zcela pohltilo…..

WINGFUL OF EYE – zajímavý úvod na baskytaru, doprovázející snívá flétna, sonizující maimba a etnicky znějící rytmika. Některé postupy, jakoby vzdáleně připomínaly Franka Zappu, ale je to jen prchavý okamžik. Dále se hudební téma odvíjí v téměř meditativně znějící poloze. Jako bych slyšel vliv neevropského hudební kultury, řekl bych arabské hudby. Vokální složka přechází v dlouhý až astrální tón, pak ale bicí rázně výtečnými breaky nastoupí do terénu a hudba má dravější a ostřejší kontury, včetně výraznější elektrické kytary. Téma se posouvá k osobité variantě fusion music, ale pojímané jiným způsobem než v USA. Kytarová přediva akustického nástroje přeznívají s elektrickým pianem za tajemného šumotu percussion. Zpívaný hlas zní jasně a srozumitelně a má otevřený barevný sound. Zajímavé kombinace flétny, akustické kytary a marimby zvolna odvádějí první skladbu k závěru. Hodně působivé…..

CHANDRA – úder do gongu a bubenické jemnůstky v technicky precizních rytmických obrazcích – tak tohle je Pierre Moerlen, velmi zajímavý a kreativní hráč, na baskytaru hraje Mike Howlett – technicky výtečně vybavený hudebník a také na albu skvěle zpívá a pak už se jednotlivé nástroje výtečně propojují – Mireille Bauer hraje na marimbu a xylofon a Didier Malherbe na saxofon. Skladba fascinuje zejména po rytmické stránce. Není zde žádný santanovský odkaz, ale zvláštní rytmická přediva, ukotvena v jazzrockových polyrytmech, do kterých Patrice Lemoine hraje na bzučivý Moog synthesizer. A samozřejmě i elektrické housle Jorge Pinchevského, který sem vkládá zajímvě znějící téma. Nějaké ty zappismy zde opět vnímám, ale asi se o to hlavně „stará“ Mireille Bauer (podobně jako Ruth Underwood u Franky Zappy). Muzikantsky výborně pojednané téma. Všechno do sebe jedinečně zapadá a výsledný efekt je velmi účinný. Kreativní a proměnlivé s řadou zajímavých nápadů….

BOMBOOJI – svištění astrálního větru přivádí zádumčivou Malherbovu flétnu. Mireille Bauer je zde opět se svým xylofonem, ale že zde ještě jedna dáma – hostující Miquette Giraudy. Její průrazný vokál se do tématu krásně hodí. Hudební téma má v sobě dvě tváře – ta jedna mi připomíná historizující hradní hudbu a druhá spíš nějaké arabské téma, které se následně vkliňuje do adresnějšího dynamického tvaru. Dalším hostem je zde bývalý člen – superkytarista a a vizionář Steve Hillage. Kytarové téma je hodně proměnlivé a nezapomíná přitom prošlapovat wah wah pedál. Vzápětí zde máme nějaké prvky etnické hudby. Percussion, flétna a marimba a zádumčivé tóny flétny zastiňuje svištící zvuk pouštního samumu, který posléze ovládne nekonečný prostor

CAT IN CLARK´S SHOES – baskytarové skoro až funkové proměny výtečně prolínají s bicími základy téhle skladby. Tohle je opravdové fusion v bytostném slova smyslu. Je zde cítit jazz, rock, etnická arabská hudba… tohle všechno je hrané s jedinečným nasazením a hráčskou barvitostí. Soprán saxofon, elektrické piano, bicí nástroje, baskytara, percussion, elektrické piano tady vzájemně šlapou ve velmi rychlých rytmických proporcích. Formálně asi nejkomplikovanější hudební instrumentální téma na albu. Tohle do mě vtlačuje silná energetický potenciál a já cítím úžasnou energetickou sílu, které z téhle hudby sálá. Ale žádný chladný akademismus, ale plnokrevná a emocionální varianta hudby. Elektrické housle zde řádí ve velkém stylu. Úžasné rytmické akcenty a důrazné proměny v harmonické struktuře. Tohle je hudba opravdových hráčů, kteří studovali hudební formu a ovládají svoje instrumenty s mimořádnou erudicí. Vůbec se nestydí vložit sem trochu ironie a nadsázky v podobě tanga a kavárenské hudby, kterou by tady nikdo neočekával, s nezřetelnými hlasy v pozadí. Velký prostor pro Pinchevského a Malherba, až ovšem Moerlen rozjede svou rytmické hřmění v úžasných technických finesách a kapela se vrací opět do svého fusion. Opravdu famózní.

MANDRAKE – tubular bells s krásně přeznívajícími tóny a opět výtečná práce percussion, bicích nástrojů, zvonečků a je tady opět Malherbova flétna a dsalší skladba má uvolněnější a konejšivější atmosféru. Neuspává, ale je velmi hladivá a vznešená jistou majestátností, bez nějakého falešného patosu. Moc příjemně se tyhle hudební obrazce spojují a také poslouchají… Téměř rockově dravěji se tady najednou objeví opakující se schéma, kde se odvíjejí hned tři hudební roviny. Po jedné jede rytmika bicích a baskytary, po jedné melodika saxofonu a po třetí proměnlivé percussion. Opětně zklidnění vrací instrumentální skladbu do prvotní polohy, kde Moerlen čeří rytmické struktury gongem, činely a přechody na tympány za odeznívajícího tónu flétny….

SHAMAL – tohle je jazzrock jako zvon. Howlettova baskytara hraje přesně jako metronom a Moerlenovy bicí nástroje dotvářejí správný funkový základ, ale je zde i sonické Lemoinovo elektrické piano a instrumentální prim zde hraje melodické téma Malherbova sopránsaxofonu a tenorsaxofonu. Sférický zvuk hammondek zazní jako nekonečně znějící vesmírné echo a také zde máme další hostující zpěvačku Sandy Colley, která se propojuje s Howletovým hlasem. Dotváří spíš svým sopránem atmosféru, než by zde nějak vyčnívala. Mireille Bauer opět na marimbu a Pinchevski je opět ve hře nádherný houslovým vstupem, znovu potvrzujícím jeho klasické vedení smyčce. Opět mi nezbývá, než mluvit o řadě barvitých hudebních a rytmických kreací s nádech funku, který vstupuje do fusion. Moerlen je opravdu Pan bubeník a Malherbe zde v určitých fázích zapojením elektroniky až destruktivně zkresluje zvuk saxofonu a Sandy Colley jakoby dorecitovávala text skladby. Rytmická struktura skladby, do značné míry potlačuje její přítomnost. Gong jsou prostě především instrumentální a navíc špičková hudební skupina a hned toto album mě opravdu dostává…..

Album Shamal produkoval bubeník Pink Floyd – Nick Mason, který si potřeboval odpočinout od artrockových principů a odbočil zde do totálně odlišných hudebních vod. Jeho producentská práce s kapelou udělala opravdu famózní hudební téma.
Fakticky zde legitimní členství zastupují Moerlen, Howlett, Malherbe, Lemoine a Bauer…. Hillage, jeho žena Miquette Giraudy, zpěvačka Sandy Colley a houslista Pinchevski zde „pouze“ hostují.
Na rozdíl od předešlých alb hudba zhutnila a posunula se více k jazzrockové fusion, ubylo psychedelických legrácek Daevida Allena a astrálních hudebních vizí. Tohle mě ale nějak výrazněji nezneklidnilo, album je určitě zralé na pět hvězdiček!
reagovat

PaloM @ 22.04.2012 10:09:05
Shamal je pre mňa úvod do Gazeuse (1977) a Expresso II, vrcholné diela Gongu. Doteraz som neprišiel na chuť úvodnej, excentrickej a experimentálnej hudbe D.Allena, diskografii do r.1974. Zato ľahšie stráviteľná verzia Pierre Moerlen's Gong sa mi páči.
Petr, díky za recenziu, Gong si zaslúži pozornosť.

Petr Gratias @ 22.04.2012 19:04:33
Zdravím, PaloM...
díky za pozornost a postřehy....
Chtěl jsem zapolemizovat s Voytusem.

Story o Gongu, které napsal velmi sofistikovaně Voytus (kterému chci tímto poděkovat) je velmi rozsáhlé a plné zajímavých informací.
Jedna věc mi ale v textu nesedí:
Daevid Allen nemůže být nijak příbuzný s bubeníkem
křestního jména Laurie!
Jeho příjmení je ALLAN a nikoliv ALLEN.
LAURIE ALLAN hraje mj. na bicí na albu Roberta Wyatta
Rock Bottom a tam je jeho jméno jasně determinováno.

kedul adnavs @ 22.04.2012 20:53:30
Tahle deska deska znamenala v kariéře Gongu dost zásadní změnu. Po překvapivém odchodu dosavadního otce kapely, Daevida Allena a jeho dodnes věrné Gilli Smith, se postavil (či spíše posadil) do čela tohoto ansámblu, bubeník Pierre Moerlen a od té chvíle bylo všechno zcela jinak.
Deska Shamal byla prvním produktem pozměněné kapely a byla to změna docela radikální, i když vlastně ne až tak docela. Podobným vývojem, od psychedelie k fussion, si prošli o něco dříve i spříznění Soft Machine, se kterými měl svého času Daevid Allen, rovněž co do činění, takže tu určité souvislosti přece jen jsou.
Ale abych zbytečně neodbočoval - každopádně se jedná o dobře poslouchatelné dílko, které si člověk i po létech rád připomene.

Petr Gratias @ 23.04.2012 06:54:15
Zdravím, Kedule Adnavsi...
ano, ten příměr se Soft Machine je hodně trefný.
Také oni absolvovali výraznou proměnu od psychedelických odnoží jazzu, rocku a blues k fusion music, s tím rozdílem, že u nich byla hudba ryze instrumentální, zatímco Gong se lidskému hlasu nebránil...
Stejně jako ty i já se rád vracím k jejich hudbě, zejména když si uvědomím, jaký hudební balast se nabízí v drtivé většině dnešním posluchačům a od mládí se mrzačí jejich estetický hudební vkus...
V Polsku je například jiný vývoj... Poláci mají vypěstovaný velmi silný vztah k jazzu, soulu, rocku, blues... a hudebních klubech i na menších městských scénách tahle hudba patří k součásti jejich kulturního podvědomí...
U nás se činí jisté snahy, aby tomu tak bylo i tady, ale posluchačská vyspělost je u nás bohužel stále na dost nízké úrovni...
Míním tím ten hlavní mainstreamový proud, který je díky vlivu médií nepoučitelný...
Zdravím!

ackerman17 @ 04.05.2012 17:13:34
Naprosto skvělé album, tohle je přesně styl hudby, který mi sedí. Málokteré album mě chytne hned na první poslech, ale Shamal je právě výjimka potvrzující pravidlo. Navíc spojení mých tří nej nástrojů (housle, saxofon, flétna), prostě není co dodat...
Velké plus vidím v tom, že tato deska je jediná, kterou od Gongu znám :) Když k tomu připočtu podobnou "neznalost" všemi zmiňovaných Soft Machine, tak mě čeká ještě spousta práce. Říkám si, jestli se mi někdy povede poslechnout vše, co by mě zajímalo. Bohužel pochybuju... :(

Petr Gratias @ 04.05.2012 19:12:37
Zdravím, Ackermane17...
potěšila mě Tvoje reakce na album Shamal
i Tvoje přístupy a názory.
To není úplně obvyklé.... nesetkávám se s tím.
Při objevování SOFT MACHINE přeji stejnou míru dychtivostí a zvídavosti, opravdu to stojí zato
a dál bych Tě nasměroval na BRAND X, ISOTOPE, BRUFORD, NUCLEUS a mírně i U.K.....
Zalíbil se mě Tvůj v této době hodně ojedinělý zájem
o britskou fusion music.
Očekávám Tvoje recenze...
Mám z toho radost (i za Tebe).
Zdravím!

ackerman17 @ 05.05.2012 09:37:17
Díky, Petře.
Brand X mám v plánu a o Nucleus jsem slyšel samou chválu (i na progarchives jsou hodnoceni sakra vysoko), takže si je přidám do "fronty" :) Poohlédnu se i po Isotope a Billu Brufordovi. Jak jsem psal, mám toho hodně před sebou :)
Už jsem rezignoval na kompletaci diskografií svých oblíbenců, protože to bych zůstal jen u nich... Proto jsem se rozhodl začít objevovat pro mě nové, ale přitom hodně ceněné kapely právě typu Gong, Soft Machine, Tebou doporučené Brand X apod. Hodně zvědavý jsem třeba i na Manfred Mann Chapter III. Výhodou je, že jsem stoprocentně přesvědčený o kvalitách těchto interpretů a tím pádem mě nemohou zklamat.
To, že je můj zájem o (nejen) britskou fusion ojedinělý, je velice smutné. Přitom si osobně dovolím tvrdit, že v té pomyslné progresivní škatulce jde o naprostý TOP.

luk63 @ 05.05.2012 16:39:51
Jenom k NUCLEUS: Byly dvě kapely tohoto názvu. Zde je jistě myšlena britská jazzrocková, nikoliv kanadská, kterou máme na PB od hejkala.

zdenek2512 @ 07.01.2013 05:56:35
Parádní recenze skvělé desky od Gongu i když mně se více líbí trilogie, z ní nejvíce Flying Teapot a Camembert Elecrique z nových Zero to Infinity. Ty prrvní desky jsou takové více zappovské. Chtěl bych vás rovněž pozdravit, protože jsme stejný ročník, byl jsem členem JS SH a taky na legendárním koncertu Art Bears roku 1979 v Lucerně v Praze. Možná tomu nebudete věřit, ale líbí se mi skoro stejné kapely ( zbožňuji Beatles a Led Zepp) jako vám krom ( Uriah Heep,Porcupine Tree a alba Wish You Were Here). Zajímala by mě vaše recenze alb Sonic Youth a alba Children of God od Swans. Ještě jednou zdraví a hodně dobrého bigbítu.

PaloM @ 08.01.2013 12:48:43
Petr Gratias sa porúčal, jeho nových recenzií sa na Progboarde nedožiješ.

zdenek2512 @ 09.01.2013 12:40:53
PaloM: Díky za zprávu, doufám, že se mu nestalo to nejhorší. Já psát recenze neumím, pouze co se mi líbí a nelíbí. U P.G. se mi líbilo jak dovedl vystihnout album tak jak kdysi psával Vlček v JAZZ bulletinu, nebo i J. Černý. Kamarád má skoro všechny CD od Gongu včetně solových alb Daevida Allena a Gilly Smith. Jestli jsi neslyšel tak si poslechni Zero to Infinity to je cca z roku 2000 a parádní album.

07.11.2010 luk63 | #

S předchozí deskou You skončila nejen trilogie Radio Gnome Invisible, ale i první a nejvýznamější hippie space rocková inkarnace Gongu. Řadu personálních pohybů prodělala tahle zajímavá parta už dříve, ale zde poprvé chybí její zakladatel a podivín, Australan Daevid Allen, a také zpěvačka Gilli Smyth.

V produkci Nicka Masona tak vzniklo album plné nápaditého progresívního jazzrocku s asijskými vlivy ve skladbě Bambooji (v ní a ve Wingful of Eyes ještě slyšíme kytaru Steva Hillageho, který povzbuzen úspěchem svého LP Fish Rising nastupuje sólovou dráhu). Desce dominují dechové nástroje Didiera Malherbea, příjemné jsou housle hostujícího Jorge Pincheveskyho. Osobně mám hodně rád celé album, vždy se těším na Cat in Clark's Shoes, v jejímž závěru je zábavná tango pasáž.

Jako celek se Shamal velice dobře poslouchá, pořád tam je malinko toho původního Gongu, ale převládá silný příklon k mistrně odvedenému jazzrocku, jaký ale v té době hrála řada dalších kapel. Z tohoto pohledu deska postrádá originalitu a význam svých předchůdkyň a to je v mých očích opravdu jediný důvod, proč jí nedám maximální ohodnocení.
reagovat

PaloM @ 07.11.2010 11:45:51
Spolu s Gazeuse ! a Expresso II najlepšie veci, čo nahrali. Možno aj preto si nedal 5 hviezd, lebo tie ďalšie mnou menované si to naozaj zaslúžia. A tiež Live 1980. Pierre Moerlen's Gong je vynikajúci pre uši, hráčske kvality Pierra ocenil napr. Mike Oldfield.