Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 27.04.2012

Album skupiny Gong s názvem Gazeuse! mám nasměrováno do doby, kdy jsem se vrátil z vojny a celkem logicky jsem se chtěl vrátit k oblíbenému hardrocku a bluesrocku předvojenských časů a kamarád, který se vojně vyhnul a zůstal „v obraze“ poznamenal, že hardrock zpívá labutí píseň a že by měl pro mě hudební lahůdku v podání kapely, kterou určitě neznám. Měl pravdu. Jméno Gong mi do té doby nic neříkalo.
Držím se sice hesla: Neopouštěj staré věci pro nové – ale musel jsem konstatovat, že album Gazeuse! mi přineslo více hudebních a posluchačských podnětů než v té době aktuální album Presence od Led Zeppelin – jasně že se jedná o jiné hudební pojetí a jasně, že Led Zeppelin jsou moje významná životní kapela, ale tohle prohlášení zpět brát nebudu, protože si za ním stojím.
Později (jak už jsem zmínil jinde) jako člen Jazzové sekce jsem v mých oblíbených Jazz Bulletinech na Gong narazil v obsáhlém portrétu kapely a moje seznamování s kapelou znamenalo přistání alba Shamal.
Album Gazeuse! mě nadchlo se stejným pocitem úžasné muzikantské převahy, kreativity a energie a na tohle jsem slyšel. Na těchto postojích jsem nic nezměnil ani po letech a tak se teď zkusím rozdělit se svými pocity nad jeho poslechem….

EXPRESSO – jazzový úvod. Oproti tomu, jak pracovala kapela na svých albech v první polovině sedmdesátých let, je zde výrazně citelný posun k jazzu. Na kytaru zde hraje vynikající Allan Holdsworth, který patřil už tehdy k renomovaným jménům v oblasti progresivního rocku, ale i britské fusion music. Jeho hra je technicky suverénní a melodicky rozmáchlá, Pierre Moerlen na bicí nástroje má rovněž velmi precizní způsob komplexního rytmického pojetí. Napojuje se na něho Francis Moze hrající na fretless bass, nebo jak se u nás doma říká bezpražcovou baskytaru. Tradičně u Gongu je posílena rytmická struktura. Ernický hráč Mino Cinelu (hrával i s legendárním Milesem Davisem) hraje na conga, ale je zde i Mireille Bauer, ovládající vibrafon a marimbu a také Didier Malherbe na saxofon. Jazzová struktura se zde spojují místy s latinskoamerickými tanečními náladami, ale jinak má kompozice vzdušnost a proměnlivost a je takříkajíc podle mého gusta….

NIGHT ILLUSION – Holdsworth zahajuje skladbu výrazným rockovým riffem. Harrock nás ale neočekává. Moerlenovy ďábelské bubenické breaky posouvají rytmicky skladbu do úplně jiné kategorie a Mozeovy modulované basové tóny uvolňují rytmické napětí. Mireille Bauer nás oblaží perlivými tóny vibrafonu, ale i jinak je skladba plná harmonických impresí, které u mě vyvolávají příjemné kontemplace a dostávajíc do příjemných pocitových vizí. Holdsworth zde nahrál místy dvojité playbackové party, což se velmi dobře poslouchá a znovu musím velebit jeho hráčskou preciznost a v tomto případě i jeho skladatelskou jedinečnost….

PERCOLATIONS: Part 1 – úvodní část má velmi snový a instrumentální kreativní tvář. Jakoby na první albu pražského jazzrockového Mahagonu, se odtud promítly některé nálady…Cinkání zvonečků, marimba a vibrafon se zde výtečně doplňují s gongem, který ovládá Moze. Funkový rytmus jako stroj na chvíli přeruší ono snění, ale zase se vracíme do onoho snového světa fantazií a průzračné nekonečnosti. Rytmické prvky vibrací mírně přivolávají japonské divadlo kabuki a japonský rituál a taneční divadelní předobraz… Vzápětí ovšem Moerlen za asistence Mireille Bauer rozehrávají zajímavé rytmické struktury. Kdo má rád Lark´s Tongues In Aspic, určitě nebude protestovat. Ale Moerlen není Bruford, stejně tak jako Mireille Bauer není Jamie Muir – přesto je ale zjevné, že se pohybují po ne zcela nepodobných stezkách. Moerlen stejně jako v Británii Carl Palmer chce dokázat, že i on dovede rozvířit svou bubenickou baterii a tak můžeme naslouchat velmi kreativním rytmickým eskapádám. Muzikantsky proměnlivé, zahráno s neobyčejnou lehkostí a citem. Prostě paráda….

PERCOLATIONS: Part 2 ̶ zcela překvapivě se nám Holdsworth představuje nedlouhým tématem na elektrické housle – a podmanivé – nutí k zamyšlení. Konečně flétna… Didier Malherbe ji zanáší do instrumentace a já se přiznám, že už mi trochu ve skladbách chyběla. Dodává sem melancholii společně s vibrafonem a marimbou, zatímco neurotické polyrytmické struktury udržují napětí prostřednictvím bicích, percussion a baskytary. Holdsworth zvláštním způsobem vibruje se svými tóny. Nepoužívá žádný kytarový synthesizer, ale moduluje tóny s originálním soundem a technika hry levé ruky ukazuje královské ovládání nástroje v moderním jazzovém cítění dané doby. Zatímco v první části skladby bylo více impresí a snění, tady jsme konfrontováni s jasnou hudební koncepcí a střídáním dravých okamžiků s uvolňujícími okamžiky…. Malherbova flétna uklidňuje a hladí, stejně jako marimba a vibrafon. Holdsworth se chápe akustické kytary a stejně výtečně zde pracuje v široké paletě tónů, třebaže jen krátce a harmonické rozšiřování nás přivádí k závěru…

SHADOWS OF – důrazné bubenické nástupy doprovázené dřevěnými bloky, congy, marimbou a důrazný kytarový riff jako z hardrocku, ale další melodické košatění nás posouvá k jazzrockovým modelům hudby. V téhle skladbě se možná evropské pojetí fusion music výrazněji posouvá k americkému pojetí. Vliv Milese Davise a skupiny Airto se zde buď dostává cíleně jako vytvoření nějakého derivátu americké fusion music, anebo zde Gong posunuli hudební strukturu trochu někam jinám. Jak se ovšem vrací do tématu Holdsworth s rockovou kytarou, tak tohle tvrzení bere za své. Holdsworth si skladbu sám napsal, ale kdo ví, co mu vedlo skladatelské pero? V každém případě výtečný model hudby který by mohl akceptovat i takový Frank Zappa. Správně plnotučné a s pořádným energetickým potenciálem….

ESNURIA – perlicí elektrické piano Fender-Rhodes, akustická kytara a jemné basové modulace a samozřejmě přítomná marimba. Meditativní a ukolébavkovitě pojednané téma. Holdsworth si pohrává a akustickými kytarovými tóny, stejně jako Francis Moze na Fender-Rhodes. Možná jsme zabloudili do nějakých uliček starobylého španělského města, kterým procházela nejenom španělská, ale i maurská historie…


MIREILLE – náhle je tu klasický klavír na který Moze přesedlává. Ukázkový příklad, jak baskytarista umí pracovat s klavírem a elektrickým pianem. Příjemná podvečerní miniatura, jež by možná mohla být vnímána jako milostné vyznání autora (Mozeho) spoluhráčce z kapely Mireille (Bauer)… Chtěl bych umět psát podobnou hudební poezii, ale nemám na to talent. O to víc cítím vibrací z téhle závěrečné skladbičky….

Pochválit musím i výtečnou produkci Dennise Mackaye, který měl i v dalších letech velmi šťastnou ruku při produkování jiné instrumentálně famózní kapely Brand X. Jeho práce byla stejně skvělá, jako Nicka Masona na předešlém albu Shamal. Dá se rozpoznat sound jedné kapely, třebaže i zde jsou hmatatelné určité rozdíly – například v tom, že zde hraje na kytaru Allan Holdsworth a na Shamalu Steve Hillage. V každém případě se mně obě alba jeví jako stejně kvalitní.
Pět hvězdiček je zcela namístě!