Gong - Gazeuse (Pierre Moerlen's Gong) (1977)

Už na albume Shamal sa niekdajšia psychedelická veličina Gong počuteľne posunula k fusion, i keď si stále uchovala istú hravú uletenosť. Daevid Allen bol fuč a kapelníkom sa stal (ako to v 70. rokoch bývalo dobrým zvykom) bubeník Pierre Moerlen. Nečudo, že čoskoro sa kapela premenovala na Pierre Moerlen’s Gong. Album Gazeuse! však vyšiel ešte pod názvom Gong na sklonku roka 1976. Pravda, v Severnej Amerike ho premenovali na Expresso.

Podobne ako Soft Machine, aj Gong prešli od experimentu a psychedélii k čistokrvnému fusion. Okrem Moerlena nezostal v zostave z bývalých členov Gongu nikto. Najväčšie eso je samozrejme anglický virtuózny gitarista Allan Holdsworth, ale ani francúzska rytmická úderka Mireille Bauer (vibrafón, marimba, perkusie), Benoît Moerlen (vibrafón), Mino Cinelu (perkusie) a Francis Moze (bezpražcová basa, gong, piano, s Gongom spolupracoval už na albume Flying Teapot) nie je na zahodenie. Pripočítajte si k tomu saxofonistu a flautistu Didiera Malherbeho a máte v podstate ideálnu fusion kapelu.

Pravda, ideálnu z pohľadu rytmiky. Už úvodná kompozícia Expresso zvoní, zurčí, rytmizuje s vervou šamana z africkej savany. A ak si do meditačnej nálady pridáte tiahle stony Holdsworthovej gitary s jeho typickým rýchlostným exhibicionizmom, dostanete priam etalón sedemdesiatkového fusion. Tvrdá, až rocková smršť Night Illusion z autorskej dielne Allana Holdswortha sa síce po chvíľke prerodí do ďalšieho meditatívneho guru, každopádne je radosť počúvať tú zvonivú perkusijnú batériu pod neustálou gitarovou lavínou. A tá basa! Moze hral s inou uletenou francúzskou veličinou – Magma – nečudo, že nezaprie chuť experimentovať.

Všetko to však bola iba predohra k perkusijnej psychedelickej nirváne Perlocations. Dvojdielna skladba má desať minút a osobne ju považujem za vrchol albumu. Asi som zaujatý, ako bubeník si v nej hoviem, veď je v nej bubenícke sólo. A aké! Ba čo viac, vibrafón je kúzelný nástroj!

Shadows Of je Holdsworthova skladba Velvet Darkness, ktorú pôvodne nahral na svoj pirátsky debut Velvet Darkness (1976). Pirátsky preto, lebo ho vydavateľ vydal bez jeho vedomia, ba dokonca napriek jeho nesúhlasu. Aj preto Holdsworth uvádza ako svoj debut až album i.o.u. z roka 1982. Nič to, skladba je to tradičnejšia, ide o „normálne“ gitarové exhibičné fusion. Na nálade je pridáva aj fešná flauta. To Esnuria je ostrá a príjemne zhrnie všetky klady tohto albumu do jedného hrnca. Opäť si človek nemôže nevšímať rytmiku! Na záver sa pokocháme tvorbou basgitaristu Mozeho, jeho skladba Mireille je charakterizovaná zmenou nálady. Je to úplne tichá a jemná meditatívna záležitosť, pri ktorej by zaspal aj Al Pacino vo filme Insomnia.

Úprimne si myslím, že album Gazeuse! by nemal chýbať v zbierke nikomu, kto to s fusion myslí vážne. Jedna zo zapatrošených perál, som rád, že som sa k nej napokon dostal.

Judith @ 30.12.2023 12:13:39
Díky za lahůdkové čtení, v diskografii Gongu se každý záchytný bod hodí. Doplním do databáze alba po roce 2016.

zdenek2512 @ 30.12.2023 12:23:06
Na téhle desce už chybí Daevid Allen i Steve Hillage, ale jedná se o kvalitní album, které nechybí v mé sbírce. Z toho období pochází hláška, že Gong je anglická skupina, ve které nehraje žádný Angličan. Mám rád i Expresso II a Downwind, prostě Gong ve všech podobách.

hejkal @ 03.01.2024 14:56:52
Judith - Určite sa ešte ku Gongu vrátim.

zdenek2512 - Holdsworth by nesúhlasil, hoci po tomto albume už nebol uvádzaný ako člen, ale iba ako hosť.

Antony @ 30.12.2023 23:33:11
Album mám dlouho v plánu vyslechnout, musím se do něj pustit. Dík za připomínku.

hejkal @ 31.12.2023 05:25:15
Tiež mi trvalo, kým som sa k nemu dostal a neľutujem. Prekvapila ma najmä tá perkusívna batéria. V dobrom.

Poté, co jsem si jako správný gurmán "zgustl" na lahůdce jménem SHAMAL, musel jsem se plný dojmů zákonitě vrhnout na album následující. Nepředpokládal jsem sice, že by mě deska GAZEUSE chytla hned na první poslech (tak jako její předchůdkyně), ale rozhodně jsem očekával mistrovskou fusion. A přesně té se mi také dostalo.
Výše zmiňovaná alba se opravdu dost podobají a rozdíly bych těžko hledal, což je jen dobře.
Jak už jsem psal minule, přesně tahle poloha mi sedí. Výborné instrumentální výkony, nápaditost a ohromná energie, která prýští z každého songu, mě při každém poslechu přikovají do křesla. Holt fusion… :)
Mezi mé nejoblíbenější skladby patří hned úvodní EXPRESSO a potom ráznější ESNURIA. Hlavně druhá jmenovaná stojí za to (zase ten saxík :) ).
Jsem rád, že jsem se dostal k této kapele a mohu jí tak dále objevovat. Pět hvězd je naprosto jasných!

reagovat

Album skupiny Gong s názvem Gazeuse! mám nasměrováno do doby, kdy jsem se vrátil z vojny a celkem logicky jsem se chtěl vrátit k oblíbenému hardrocku a bluesrocku předvojenských časů a kamarád, který se vojně vyhnul a zůstal „v obraze“ poznamenal, že hardrock zpívá labutí píseň a že by měl pro mě hudební lahůdku v podání kapely, kterou určitě neznám. Měl pravdu. Jméno Gong mi do té doby nic neříkalo.
Držím se sice hesla: Neopouštěj staré věci pro nové – ale musel jsem konstatovat, že album Gazeuse! mi přineslo více hudebních a posluchačských podnětů než v té době aktuální album Presence od Led Zeppelin – jasně že se jedná o jiné hudební pojetí a jasně, že Led Zeppelin jsou moje významná životní kapela, ale tohle prohlášení zpět brát nebudu, protože si za ním stojím.
Později (jak už jsem zmínil jinde) jako člen Jazzové sekce jsem v mých oblíbených Jazz Bulletinech na Gong narazil v obsáhlém portrétu kapely a moje seznamování s kapelou znamenalo přistání alba Shamal.
Album Gazeuse! mě nadchlo se stejným pocitem úžasné muzikantské převahy, kreativity a energie a na tohle jsem slyšel. Na těchto postojích jsem nic nezměnil ani po letech a tak se teď zkusím rozdělit se svými pocity nad jeho poslechem….

EXPRESSO – jazzový úvod. Oproti tomu, jak pracovala kapela na svých albech v první polovině sedmdesátých let, je zde výrazně citelný posun k jazzu. Na kytaru zde hraje vynikající Allan Holdsworth, který patřil už tehdy k renomovaným jménům v oblasti progresivního rocku, ale i britské fusion music. Jeho hra je technicky suverénní a melodicky rozmáchlá, Pierre Moerlen na bicí nástroje má rovněž velmi precizní způsob komplexního rytmického pojetí. Napojuje se na něho Francis Moze hrající na fretless bass, nebo jak se u nás doma říká bezpražcovou baskytaru. Tradičně u Gongu je posílena rytmická struktura. Ernický hráč Mino Cinelu (hrával i s legendárním Milesem Davisem) hraje na conga, ale je zde i Mireille Bauer, ovládající vibrafon a marimbu a také Didier Malherbe na saxofon. Jazzová struktura se zde spojují místy s latinskoamerickými tanečními náladami, ale jinak má kompozice vzdušnost a proměnlivost a je takříkajíc podle mého gusta….

NIGHT ILLUSION – Holdsworth zahajuje skladbu výrazným rockovým riffem. Harrock nás ale neočekává. Moerlenovy ďábelské bubenické breaky posouvají rytmicky skladbu do úplně jiné kategorie a Mozeovy modulované basové tóny uvolňují rytmické napětí. Mireille Bauer nás oblaží perlivými tóny vibrafonu, ale i jinak je skladba plná harmonických impresí, které u mě vyvolávají příjemné kontemplace a dostávajíc do příjemných pocitových vizí. Holdsworth zde nahrál místy dvojité playbackové party, což se velmi dobře poslouchá a znovu musím velebit jeho hráčskou preciznost a v tomto případě i jeho skladatelskou jedinečnost….

PERCOLATIONS: Part 1 – úvodní část má velmi snový a instrumentální kreativní tvář. Jakoby na první albu pražského jazzrockového Mahagonu, se odtud promítly některé nálady…Cinkání zvonečků, marimba a vibrafon se zde výtečně doplňují s gongem, který ovládá Moze. Funkový rytmus jako stroj na chvíli přeruší ono snění, ale zase se vracíme do onoho snového světa fantazií a průzračné nekonečnosti. Rytmické prvky vibrací mírně přivolávají japonské divadlo kabuki a japonský rituál a taneční divadelní předobraz… Vzápětí ovšem Moerlen za asistence Mireille Bauer rozehrávají zajímavé rytmické struktury. Kdo má rád Lark´s Tongues In Aspic, určitě nebude protestovat. Ale Moerlen není Bruford, stejně tak jako Mireille Bauer není Jamie Muir – přesto je ale zjevné, že se pohybují po ne zcela nepodobných stezkách. Moerlen stejně jako v Británii Carl Palmer chce dokázat, že i on dovede rozvířit svou bubenickou baterii a tak můžeme naslouchat velmi kreativním rytmickým eskapádám. Muzikantsky proměnlivé, zahráno s neobyčejnou lehkostí a citem. Prostě paráda….

PERCOLATIONS: Part 2 ̶ zcela překvapivě se nám Holdsworth představuje nedlouhým tématem na elektrické housle – a podmanivé – nutí k zamyšlení. Konečně flétna… Didier Malherbe ji zanáší do instrumentace a já se přiznám, že už mi trochu ve skladbách chyběla. Dodává sem melancholii společně s vibrafonem a marimbou, zatímco neurotické polyrytmické struktury udržují napětí prostřednictvím bicích, percussion a baskytary. Holdsworth zvláštním způsobem vibruje se svými tóny. Nepoužívá žádný kytarový synthesizer, ale moduluje tóny s originálním soundem a technika hry levé ruky ukazuje královské ovládání nástroje v moderním jazzovém cítění dané doby. Zatímco v první části skladby bylo více impresí a snění, tady jsme konfrontováni s jasnou hudební koncepcí a střídáním dravých okamžiků s uvolňujícími okamžiky…. Malherbova flétna uklidňuje a hladí, stejně jako marimba a vibrafon. Holdsworth se chápe akustické kytary a stejně výtečně zde pracuje v široké paletě tónů, třebaže jen krátce a harmonické rozšiřování nás přivádí k závěru…

SHADOWS OF – důrazné bubenické nástupy doprovázené dřevěnými bloky, congy, marimbou a důrazný kytarový riff jako z hardrocku, ale další melodické košatění nás posouvá k jazzrockovým modelům hudby. V téhle skladbě se možná evropské pojetí fusion music výrazněji posouvá k americkému pojetí. Vliv Milese Davise a skupiny Airto se zde buď dostává cíleně jako vytvoření nějakého derivátu americké fusion music, anebo zde Gong posunuli hudební strukturu trochu někam jinám. Jak se ovšem vrací do tématu Holdsworth s rockovou kytarou, tak tohle tvrzení bere za své. Holdsworth si skladbu sám napsal, ale kdo ví, co mu vedlo skladatelské pero? V každém případě výtečný model hudby který by mohl akceptovat i takový Frank Zappa. Správně plnotučné a s pořádným energetickým potenciálem….

ESNURIA – perlicí elektrické piano Fender-Rhodes, akustická kytara a jemné basové modulace a samozřejmě přítomná marimba. Meditativní a ukolébavkovitě pojednané téma. Holdsworth si pohrává a akustickými kytarovými tóny, stejně jako Francis Moze na Fender-Rhodes. Možná jsme zabloudili do nějakých uliček starobylého španělského města, kterým procházela nejenom španělská, ale i maurská historie…


MIREILLE – náhle je tu klasický klavír na který Moze přesedlává. Ukázkový příklad, jak baskytarista umí pracovat s klavírem a elektrickým pianem. Příjemná podvečerní miniatura, jež by možná mohla být vnímána jako milostné vyznání autora (Mozeho) spoluhráčce z kapely Mireille (Bauer)… Chtěl bych umět psát podobnou hudební poezii, ale nemám na to talent. O to víc cítím vibrací z téhle závěrečné skladbičky….

Pochválit musím i výtečnou produkci Dennise Mackaye, který měl i v dalších letech velmi šťastnou ruku při produkování jiné instrumentálně famózní kapely Brand X. Jeho práce byla stejně skvělá, jako Nicka Masona na předešlém albu Shamal. Dá se rozpoznat sound jedné kapely, třebaže i zde jsou hmatatelné určité rozdíly – například v tom, že zde hraje na kytaru Allan Holdsworth a na Shamalu Steve Hillage. V každém případě se mně obě alba jeví jako stejně kvalitní.
Pět hvězdiček je zcela namístě!
reagovat