Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 24.07.2012

První album britských Atomic Rooster ̶ Atomic Roooster mě v první polovině sedmdesátých let utkvělo v paměti svým obalem, na kterém byl zdařile namalován podivný pták s ženskými ňadry s rozepjatými křídly v nějaké skleněné (nebo plastové) krabici. V té době jsem už znal jejich druhé album Death Walks Behind You a byl jsem dokonale očarován hudbou a soundem, která se z alba linula. Celkem logicky tedy můj zájem o první album byl výrazně zesílený…
Atomic Rooster se stali „mojí kapelou“ a tak jsem postupně během dalších let jejich alba shromažďoval, třebaže k některým album jsem měl blíž a k jiným jsem cestu našel až po několikátém poslechu. Drtivá většina mě ale pohltila napoprvé.
Konec šedesátých let byl ve znamení mnoha experimentálních kapel a do módy přišlo hrát v triu (Jimi Hendrix Experience, Cream, Groundhogs, Nice… přichytíme-li se přísně instrumentálního složení, „triem“ se stávají i Led Zeppelin, The Who, Free nebo Crazy World Of Arthur Brown). Po rozpadu poslední jmenované psychedelické legendy se kreativní varhaník a klavírista Vincent Crane a vynikající bubeník Carl Palmer spojili s baskytaristou Nickem Grahamem, který zpíval a také hrál na flétnu a už na počátku r. 1970 vychází první album nové skupiny Atomic Rooster, sledované velkou pozorností hudebních kritiků a příznivců progresivního rocku…

FRIDAY THE 13th – úderný začátek nám nabídne dobře vymyšlený riff pro rockovou kapelu, která si v sobě nese psychedelickou minulost, ale vstupuje na hardrockovou půdu. Výtečně pojednané bicí nástroje Carla Palmera zaručují bezpečný chod tohoto rytmického motoru společně s baskytarou Nicka Grahama a samozřejmě nechybí podnětná hra dravého varhaníka Vincenta Cranea.

AND SO TO BED – deklarovaný hardrock se v další skladbě poněkud vytrácí. Cítím tady vliv Nicka Grahama. Jeho baskytarová linka má patřičnou důraznost, stejně jako zpívaný part. Jeho hlas je nosný a výrazný, třebaže to není typ dravého rockové shoutera. Dokonce sem zavál vítr i jisté jazzové prvky a skladba jakoby vnitřně hledala svou ideální polohu. Crane střídá hammondky a klavír, na kterém nás ohromí svými ráznými úhozy. Instrumentálně se zde nedá nikomu nic vytknout. Souhra je jasná a dynamické napětí, které skladbu provází….

WINTER – krásně zádumčivý flétnový part souzní se samotným názvem skladby. Palmer hraje na zvonečky, Crane klavírní party a Graham spíše subtilní basové tóny a jeho mírně zasněný hlas koresponduje s atmosférou období sněhu, stmívání a stísněné nálady. Příjemná balada, která výrazně vybočuje z tematického zaměření a přináší nové hledačské prvky. Palmer neváhá použit tympány a Craneův klavír získává tajemnou ozvěnu a ve spojení s flétnou se tahle kooperace jeví mému sluchu jako velmi zdařilá. Nejsou to ani Trafic, ani Jethro Tull, ani Van Der Graaf Generator…. výtečné odstínění dynamiky z první fáze skladby nabývá na větší důraznosti a hutnosti, ale návrat do původního pojetí je vnitřně jaksi logický a my se zase zvolna vracíme na zádumčivou polohu. Dokonce se zde objevuje i violoncello (?!). Skladba, která má schopnost potěšit duši, ale muzikantsky se napřímit za přispění fanfár dechové sekce…

DECLINE AND FALL – kloubení rhythm and blues, jazzu a rocku se zde děje ve velmi vkusném a promyšleném tématu. Palmer nás svými důraznými bubenickými breaky a akcenty dostává do kolen a Crane na svoje hammondky řádí s velkou vervou a odevzdaností. Bubenické eskapády Palmer předvádí už u Atomic Rooster, třebaže svoje schopnosti superbubeníka na britských ostrovech rozvinul ještě hlouběji u Emerson Lake And Palmer. Tady už máme možnost posoudit jeho technické schopnosti, do kterých baskytara Nicka Grahama výtečně zapadne a Crane si pohrává s klávesami varhan s erudicí opravdového mistra, který má za sebou bohatou dlouholetou praxi. Instrumentálně emotivní záležitost plná zhutnělého varhanního soundu s jedinečnými rytmickými postupy. Palmer se v další fází nezdráhá natočit playbackem i percussion a Graham proměňuje téma instrumentálních pasáží ve zpívané party. Nic polovičatého, všechno dotažené do konce.

BANSTEAD – na počátku zní skladba jaksi rozvláčně jako tklivá balada, ale posléze ji Graham dokáže pořádně naostřit proměnami svého dravého vokálního projevu. Procol Harum, Moody Blues a The Trinity se pohybují v jiných rovinách. Rocková tendence dostat do skladby pořádný nářez a zachovat přitom proporce je zde zachována. I zde nám do hry vstupuje violoncello a i když se muzikantsky kapela drží na vysoké příčce a nebojí se experimentovat, přesto se mi zdá tenhle model jako hledání nějaké výslednice….

S.L.Y – psychedelický úvod prořízne originální zvuk bass fuzzu a pak už se skladba dostává na neklidně rozhoupanou hudební půdu. Vliv jazzu a rhythm and blues je hodně čitelný, ale s mnohem dravějším nástupem, než bylo ještě před pár lety v daném stylu zvykem. Nezbývá mi než pochválit basové linky a syrový vokální projev, které jsou pro skladbu opravdovou životodárnou mízou. Pořádně vypilované rytmické postupy a zpívaný projev mají pořádný tah na branku a celá kooperace vrcholí dramatickým finále….

BROKEN WINGS – úvod mocných fanfár přece jenom překvapí. Jakoby se zde objevilo velké téma z nějakého historického filmu opěvující anglickou historii. Další téma s varhanami a syrovým soul-bluesovým projevem v hlase mi ale evokuje model skladby Broken Wings od Johna Mayalla z alba Blues Alone (1967). Je ovšem r. 1970 a skladba musí znít dravějí a syrověji bez uhlazování. Tady je ovšem hard rock zapouzen a vracíme se zde na odvážnější platformu rhythm and blues s pořádnými soulovými kořeny. Výtečně zahrané a přesvědčivě interpretované, ale i přes nesporné progresivní prvky bych skladbu nazval dalším hledačským modelem. Závěr opět patří patetickým fanfárám, o kterých nejsem zase tak úplně přesvědčen, že skladbě pomáhají k výjimečnosti…

BEFORE TOMORROW – rockově hutné téma s modulujícími tóny varhan a s výtečně dusající rytmikou je tou správnou vizitkou kapely, baskytara sem zanáší prvky jazzu a mňoukavé hammondkovské tóny sviští nad harmonickou strukturou jako vichřice. Ano, tohle je pohled do budoucnosti Atomic Rooster. Palmer se ve své hře opravdu dostává na mistrovskou platformu. V další fází nezapomene použít percussion, stejně tak jako Graham opět sáhne po flétně. Bicí baterie se zde rozbíhá do šíleného maelströmu za zdušených výkřiků a basového běsnění, kdy i Crane stržen rytmem řádí jako kulový blesk. Nechci říct přímo nejlepší, ale v každém případě jedna z nejpřesvědčivějších skladeb na albu, která nám představuje novou hvězdu na britském poli progresivního rocku. Katarze hudební instrumentace je famózní až do konce.

První album Atomic Rooster sice v Británii hned napoprvé nevystoupalo do nejvyšších příček popularity, ale hudební kritika byla fascinována takovou porcí energie a vyspělé instrumentální dovednosti, že kapelu nepustila z pozornosti. Jsem z alba nadšen i po letech. Kladu si otázku, jak by kapela zněla dál, kdyby po několika měsících ze sestavy neodešel Nick Graham (do Skin Alley) a jeho baskytara, flétna a hlas byly doplňovány kytaristou a zpěvákem Johnem Cannem a kdyby zůstal i Carl Palmer….. To jsou ovšem jenom „kdyby“.
Objektivně řečeno ovšem jednu hvězdičku uberu, protože vrcholné okamžiky u kapely teprve přijdou a tak to bude „jenom“ za čtyři. Album mohu vřele doporučit všem milovníkům poctivé, rozmáchlé a dravé hudební formy, protože tady se nikdo nešetří a hraje jako o život s maximálním nasazením.