Atomic Rooster - Atomic Rooster (1970)

Dovedu si přesně vybavit období, kdy jsem slyšel tohle album poprvé. Bylo to krátce po zklamání způsobeném třetí nahrávkou In Hearing of Atomic Rooster. To jsem měl debut již objednaný a ve víře v přesvědčivější zážitek, který by snad mohl kohoutí prvotinu provázet, jsem zásilku stornovat už nehodlal. Očekávání tudíž nebylo nijak překotné, o to větší satisfakce ale záhy přišla.

Debutní deska se okamžitě zařadila mezi má nejoblíbenější alba Atomic Rooster. Je šitá přesně podle rozměrů odebraným horynovi v krejčovském salóně Kohout a syn, čímž chci naznačit, že mi naprosto fešácky padla na míru. Existence kapely, která na každé své nahrávce (pokud vezmeme první čtyři) využila služeb jiného zpěváka, je jev dosti ojedinělý. Tím prvním byl basák Nick Graham. Jeho mužně vzepjatý projev mě překvapil a nepopírám, že je jedním ze symbolů alba, díky kterým k němu cítím určitou magnetickou přitažlivost. Kapku mi připomíná mého favorita u kapely Chrise Farlowea. Nick zní v některých okamžicích jako jeho mladší brácha, což sice nemusí každý vnímat jako pozitivum, já s tím problém však nemám. Tolik tedy ke zpěvu a teď hudba.

Debutní nahrávku vnímám jako klasický hard rock šmrncnutý ELP s minimem depresivních obrazců, které jsou v plném rozsahu rozvinuty až na desce číslo dva. Tudíž za mě další body na stranu spokojenosti. Navíc z ní sálá chuť po společném hraní, touha hledat nová hudební východiska a snaha osahávat si neprozkoumaný terén. Dobře zrežírovaná dramaturgie prostřídává rockovou zemitost se zádumčivě něžným oparem tajemna a v míře přijatelné jsou uspokojeni i zastánci instrumentální erudice. Když k tomu připočtu plnokrevný energetický obsah a písně nepostrádající nápaditost, dostávám vzpupného opeřence, který se vlastní silou ihned po narození dokáže postavit na své sličné pařáty.

V discografii kapely, je debut Atomic Rooster mým druhým nejoblíbenějším.
reagovat

pinkman @ 11.08.2018 11:48:58
Prozradí nám autor tu první nejoblíbenější? AR vydávali silná alba, jejich první tituly jsou nesmrtelné. Druhá deska zaznamenala vřelý ohlas u fans i kritiky. Stala se inspirací pro mnoho metalových kapel, tak tvrdě a temně zněl málokdo.

horyna @ 11.08.2018 14:38:38
Zdravím pinkmana: tou number one je deska Made in England. Kupříkladu právě citovaná Death Walks..., mě ani po několika letech nepřipadá natolik stylotvorná, jako se o ní neustále mluví. Ale proti gustu...

vmagistr @ 11.08.2018 16:37:45
Jen podotknu, že debut nemůže být v žádném případě "šmrncnutý ELP" (pokud je tedy zkratkou myšlena formace Emerson, Lake & Palmer), neboť její debut vyšel až v prosinci roku 1970, zatímco debut Atomic Rooster už v únoru stejného roku.

První tři desky Atomic Rooster mám hodně rád (nejvíc asi Death Walks Behind You a debut v závěsu za ním). Tuhle hudbu si posluchač jen tak s něčím nesplete, čehož si rozhodně cením.

Ryback @ 12.08.2018 22:16:24
Atomic Rooster… Zajímavá kapela, mísící v sobě v průběhu několika málo let tolik stylů bez křeče. Dostal jsem se k ní v první půli devadesátých let, kdy v nějakém článku v časopise psali o top rockových psychedelických nahrávkách, a vedle Pipera od Floydů (pokud se nepletu) bylo v článku popsáno album Death walks behind you… To samozřejmě zaujalo mou pozornost. Dnes mi ta tehdejší recenze/úvaha přijde trochu mimo, ale semeno zájmu ve mně bylo zaseto. A mám tuhle kapelu rád dodnes. Na alba In hearing of Atomic Rooster a Made in England nedám i dnes dopustit. A tebou recenzované album je také skvělé. Jako první jsem si půjčil na CD v Ječné ulici v Praze někdy v roce 1993 nějakou jejich kompilaci a říkal jsem si, to je paráda: hard rock, ELP dohromady a… skladby jako Winter, nebo (vzhledem k reakci na tvou recenzi) budoucí Black Snake… to je prostě nádhera! Tahle kapela má své osobní kouzlo, navíc nechtěně zromantizované Craneovou smrtí… Od roku 1993 dodnes se dvě skladby od téhle kapely točí jednou týdně v přehrávači mé hlavy – Winter a Black Snake, nemůžu anebo nechci je dostat z hlavy, podobně jako třeba např. sklady Paula McCartneyho Average person a Temporary secretary… Co s podvědomím naděláte? Když jedete dlouho tramvají, takové „promítání“ Supper´s ready od Genesis vám skvěle zkrátí a zpříjemní jízdu :-) .

První album britských Atomic Rooster ̶ Atomic Roooster mě v první polovině sedmdesátých let utkvělo v paměti svým obalem, na kterém byl zdařile namalován podivný pták s ženskými ňadry s rozepjatými křídly v nějaké skleněné (nebo plastové) krabici. V té době jsem už znal jejich druhé album Death Walks Behind You a byl jsem dokonale očarován hudbou a soundem, která se z alba linula. Celkem logicky tedy můj zájem o první album byl výrazně zesílený…
Atomic Rooster se stali „mojí kapelou“ a tak jsem postupně během dalších let jejich alba shromažďoval, třebaže k některým album jsem měl blíž a k jiným jsem cestu našel až po několikátém poslechu. Drtivá většina mě ale pohltila napoprvé.
Konec šedesátých let byl ve znamení mnoha experimentálních kapel a do módy přišlo hrát v triu (Jimi Hendrix Experience, Cream, Groundhogs, Nice… přichytíme-li se přísně instrumentálního složení, „triem“ se stávají i Led Zeppelin, The Who, Free nebo Crazy World Of Arthur Brown). Po rozpadu poslední jmenované psychedelické legendy se kreativní varhaník a klavírista Vincent Crane a vynikající bubeník Carl Palmer spojili s baskytaristou Nickem Grahamem, který zpíval a také hrál na flétnu a už na počátku r. 1970 vychází první album nové skupiny Atomic Rooster, sledované velkou pozorností hudebních kritiků a příznivců progresivního rocku…

FRIDAY THE 13th – úderný začátek nám nabídne dobře vymyšlený riff pro rockovou kapelu, která si v sobě nese psychedelickou minulost, ale vstupuje na hardrockovou půdu. Výtečně pojednané bicí nástroje Carla Palmera zaručují bezpečný chod tohoto rytmického motoru společně s baskytarou Nicka Grahama a samozřejmě nechybí podnětná hra dravého varhaníka Vincenta Cranea.

AND SO TO BED – deklarovaný hardrock se v další skladbě poněkud vytrácí. Cítím tady vliv Nicka Grahama. Jeho baskytarová linka má patřičnou důraznost, stejně jako zpívaný part. Jeho hlas je nosný a výrazný, třebaže to není typ dravého rockové shoutera. Dokonce sem zavál vítr i jisté jazzové prvky a skladba jakoby vnitřně hledala svou ideální polohu. Crane střídá hammondky a klavír, na kterém nás ohromí svými ráznými úhozy. Instrumentálně se zde nedá nikomu nic vytknout. Souhra je jasná a dynamické napětí, které skladbu provází….

WINTER – krásně zádumčivý flétnový part souzní se samotným názvem skladby. Palmer hraje na zvonečky, Crane klavírní party a Graham spíše subtilní basové tóny a jeho mírně zasněný hlas koresponduje s atmosférou období sněhu, stmívání a stísněné nálady. Příjemná balada, která výrazně vybočuje z tematického zaměření a přináší nové hledačské prvky. Palmer neváhá použit tympány a Craneův klavír získává tajemnou ozvěnu a ve spojení s flétnou se tahle kooperace jeví mému sluchu jako velmi zdařilá. Nejsou to ani Trafic, ani Jethro Tull, ani Van Der Graaf Generator…. výtečné odstínění dynamiky z první fáze skladby nabývá na větší důraznosti a hutnosti, ale návrat do původního pojetí je vnitřně jaksi logický a my se zase zvolna vracíme na zádumčivou polohu. Dokonce se zde objevuje i violoncello (?!). Skladba, která má schopnost potěšit duši, ale muzikantsky se napřímit za přispění fanfár dechové sekce…

DECLINE AND FALL – kloubení rhythm and blues, jazzu a rocku se zde děje ve velmi vkusném a promyšleném tématu. Palmer nás svými důraznými bubenickými breaky a akcenty dostává do kolen a Crane na svoje hammondky řádí s velkou vervou a odevzdaností. Bubenické eskapády Palmer předvádí už u Atomic Rooster, třebaže svoje schopnosti superbubeníka na britských ostrovech rozvinul ještě hlouběji u Emerson Lake And Palmer. Tady už máme možnost posoudit jeho technické schopnosti, do kterých baskytara Nicka Grahama výtečně zapadne a Crane si pohrává s klávesami varhan s erudicí opravdového mistra, který má za sebou bohatou dlouholetou praxi. Instrumentálně emotivní záležitost plná zhutnělého varhanního soundu s jedinečnými rytmickými postupy. Palmer se v další fází nezdráhá natočit playbackem i percussion a Graham proměňuje téma instrumentálních pasáží ve zpívané party. Nic polovičatého, všechno dotažené do konce.

BANSTEAD – na počátku zní skladba jaksi rozvláčně jako tklivá balada, ale posléze ji Graham dokáže pořádně naostřit proměnami svého dravého vokálního projevu. Procol Harum, Moody Blues a The Trinity se pohybují v jiných rovinách. Rocková tendence dostat do skladby pořádný nářez a zachovat přitom proporce je zde zachována. I zde nám do hry vstupuje violoncello a i když se muzikantsky kapela drží na vysoké příčce a nebojí se experimentovat, přesto se mi zdá tenhle model jako hledání nějaké výslednice….

S.L.Y – psychedelický úvod prořízne originální zvuk bass fuzzu a pak už se skladba dostává na neklidně rozhoupanou hudební půdu. Vliv jazzu a rhythm and blues je hodně čitelný, ale s mnohem dravějším nástupem, než bylo ještě před pár lety v daném stylu zvykem. Nezbývá mi než pochválit basové linky a syrový vokální projev, které jsou pro skladbu opravdovou životodárnou mízou. Pořádně vypilované rytmické postupy a zpívaný projev mají pořádný tah na branku a celá kooperace vrcholí dramatickým finále….

BROKEN WINGS – úvod mocných fanfár přece jenom překvapí. Jakoby se zde objevilo velké téma z nějakého historického filmu opěvující anglickou historii. Další téma s varhanami a syrovým soul-bluesovým projevem v hlase mi ale evokuje model skladby Broken Wings od Johna Mayalla z alba Blues Alone (1967). Je ovšem r. 1970 a skladba musí znít dravějí a syrověji bez uhlazování. Tady je ovšem hard rock zapouzen a vracíme se zde na odvážnější platformu rhythm and blues s pořádnými soulovými kořeny. Výtečně zahrané a přesvědčivě interpretované, ale i přes nesporné progresivní prvky bych skladbu nazval dalším hledačským modelem. Závěr opět patří patetickým fanfárám, o kterých nejsem zase tak úplně přesvědčen, že skladbě pomáhají k výjimečnosti…

BEFORE TOMORROW – rockově hutné téma s modulujícími tóny varhan a s výtečně dusající rytmikou je tou správnou vizitkou kapely, baskytara sem zanáší prvky jazzu a mňoukavé hammondkovské tóny sviští nad harmonickou strukturou jako vichřice. Ano, tohle je pohled do budoucnosti Atomic Rooster. Palmer se ve své hře opravdu dostává na mistrovskou platformu. V další fází nezapomene použít percussion, stejně tak jako Graham opět sáhne po flétně. Bicí baterie se zde rozbíhá do šíleného maelströmu za zdušených výkřiků a basového běsnění, kdy i Crane stržen rytmem řádí jako kulový blesk. Nechci říct přímo nejlepší, ale v každém případě jedna z nejpřesvědčivějších skladeb na albu, která nám představuje novou hvězdu na britském poli progresivního rocku. Katarze hudební instrumentace je famózní až do konce.

První album Atomic Rooster sice v Británii hned napoprvé nevystoupalo do nejvyšších příček popularity, ale hudební kritika byla fascinována takovou porcí energie a vyspělé instrumentální dovednosti, že kapelu nepustila z pozornosti. Jsem z alba nadšen i po letech. Kladu si otázku, jak by kapela zněla dál, kdyby po několika měsících ze sestavy neodešel Nick Graham (do Skin Alley) a jeho baskytara, flétna a hlas byly doplňovány kytaristou a zpěvákem Johnem Cannem a kdyby zůstal i Carl Palmer….. To jsou ovšem jenom „kdyby“.
Objektivně řečeno ovšem jednu hvězdičku uberu, protože vrcholné okamžiky u kapely teprve přijdou a tak to bude „jenom“ za čtyři. Album mohu vřele doporučit všem milovníkům poctivé, rozmáchlé a dravé hudební formy, protože tady se nikdo nešetří a hraje jako o život s maximálním nasazením.





reagovat

hejkal @ 24.07.2012 16:08:54
Veru, milovať Atomic Rooster je ľahké, originálnejšiu a pritom stále skvelo rockovú kapelu aby človek hľadal lupou.

Jardo @ 28.03.2015 07:33:16
..."tu sa nikto nešetrí a hrá, ako o život s maximálnym nasadením." - dokonalá charakteristika, s ktorou súhlasím.

Atomic Raster som, v porovnaní s ostatnými legendami hardrocku, spoznal až neskôr, ale ihneď sa zaradili medzi mojich favoritov.

Využívam možnosť copy paste a vraciam, čo som kedysi splodil. Áno, jedna z najzaujímavejších (a zároveň mnou osobne najviac preferovaných) skupín je tu.

Debut skupiny, kde hrá mnou zbožňovaný Carl Palmer, sa nesie v psychedelicko-rockovom duchu. Mám tu česť vlastniť CD, kde sú okrem anglickej verzie albumu aj tri skladby z americkej verzie, kde dohral gitaru John Cann (konkrétne do skladieb S.L.Y., Before tomorrow a Friday the 13th).

Ale po poriadku. Svojho času vyšiel v časopise Muzikus profil všetkých troch bubeníkov, ktorí hrali v prvej etape skupiny, a kde bolo konštatované, že čo bol Yardbirds pre gitaru, to bol Atomic Rooster pre bicie. Netreba dodávať, že sa s týmto výrokom úplne stotožňujem. Ba čo viac, hriešne si dovolím konštatovať, že Palmer z nich všetkých ukázal najmenej. Samozrejme, aj najmenej znamená dosť (hovoríme predsa o Palmerovi!). Sólový vstup v Decline and fall sa miestami dosť podobá na sólo v skladbe ELP Tank (ibaže má trošku horší zvuk).

Nick Graham bol zdatný spevák a dovolím si tvrdiť, že aj ako spoluautor zanechal na doske dosť. Neskôr v Skin Alley (predovšetkým na doske Two quid deal) sa človek neubráni dojmu, že počuje Atomic. :)

Vo všeobecnosti je celý album výborný. Neskutočne zaspievaný Banstead, krásna balada Winter, nářez Friday the 13th, čistokrvné blues Broken wings... Škoda slov, to treba počuť. A to najlepšie ešte len malo prísť. (Preto 4*)

reagovat

martin69 @ 10.03.2011 13:07:09
hejkal : já vlastním tuhle desku od Repertoire Records z roku 1991.Skladby jsou trochu přeházené a jako bonus je skladba Play The Game.

hejkal @ 10.03.2011 13:09:57
Hej, tú som mal aj ja. Atomic Rooster som však nevyhnutne nemohol opomenúť, keď vyšli nanovo. Pôvonú som tuším niekomu predal za zostatkovú bazárovú cenu.

hejkal @ 10.03.2011 13:12:04
Tá z roku 1991 obsahuje americkú verziu albumu so skladbami, kde už gitaru dohral DuCann. Tá, čo mám teraz, doplnila aj anglické vydanie s Grahamom.

martin69 @ 10.03.2011 13:13:40
Díky za info!

pito63 @ 11.03.2011 12:05:59
Skupina, o ktorej nemôžem tvrdiť, že by som ju extra vyhľadával. Čítal som zaujímavý názor; najväčší problém Atomic Rooster bol Vincent Crane.

hejkal @ 11.03.2011 12:13:21
Áno, on je najväčším vo všetkých smeroch, nielen v problémoch, on je totižto Atomic Rooster.

pito63 @ 11.03.2011 12:14:25
Áno, práve preto sa ho nemohli zbaviť.

hejkal @ 11.03.2011 12:16:39
To je údel géniov. :)

pito63 @ 11.03.2011 14:22:43
Genialita má aj temné stránky. Nemám nič proti Vincentovi a Atomic Rooster. Pri jeho chorobe však pochybujem, že to bola skupina, kde bolo všetko s kostolným poriadkom.

Mirek Kostlivý @ 11.03.2011 14:43:45
A taky tu ani nejsme od toho, aby jsme někoho soudili. Posuzovat můžeme jedině hudbu, kterou kdo v minulosti vytvořil. A Vincent Crane se opravdu nemá za co stydět.

pito63 @ 11.03.2011 15:36:52
Nie som sudca, preto nikoho nemôžem súdiť.

Apache @ 11.03.2011 15:40:46
:-)

Petr Gratias @ 28.11.2011 07:29:13
Překvapuje mě, jakým způsobem je tady nazíráno na jednoho z nejgeniálnějších varhaníků v Británii - Vincenta Cranea!
Bez Vincenta Cranea by neexistovali ATOMIC ROOSTER Ani Carl Palmer, ani Nick Graham by (ve vší úctě k jejich muzikantskému podílu) kapelu nezaložili, nevytvořili a nedali jí takovou pečeť, jako ON.
Vincent byl bohužel duševně nemocný člověk a jeho nemoc se plíživým způsobem v dalších letech vzdalovala a zase vracela. Byl to silný introvert a zranitelný a labilní člověk, ale po umělecké stránce to byl mimořádný zjev - jako varhaník, klavírista, aranžér a skladatel.
ATOMIC ROOSTER nedosáhli takové slávy a obchodního úspěchu jako např. Emerson Lake And Palmer nebo Deep Purple a Yes.... ale po muzikantské stránce se Vincent Crane Emersonovi a Lordovi vyrovnal.
Stačí se podívat na koncertní a studiové záznamy Atomic Rooster....
Chtělo by to více úcty a respektu k takovým hudebníkům jako byl (bohužel musím psát v minulém čase) Vincent Crane.... Marně přemýšlím, kdo by ho v dnešní době dokázal v takové šíři nahradit, ale nikdo mě nenapadá....

PaloM @ 28.11.2011 15:10:54
Vincent Crane mal nezameniteľný štýl hry na organ a klavír, bez neho by ma Atomic Rooster nebavil. Neviem nič o jeho zdravotných problémoch, a ako to ovplyvňovalo chod skupiny, preto to nemôžem komentovať.

PaloM @ 28.11.2011 15:24:45
Našiel som podrobný článok o Vincentovi Crane v angličtine, ak mám niekto chuť si prečítať. Za serióznosť neručím, ale asi je to OK >> odkaz

Colin Harper, autor, článku >> odkaz

Neskôr si to prečítam.

Jardo @ 28.03.2015 09:08:12
S tými bubeníkmi to je pravda - žiadna kapela nemala takých bubeníkov a ani (asi) mať nebude.

Hejkal: ktorý z nich ťa v AR najviac zaujal?

Mirek Kostlivý @ 28.03.2015 17:44:28
Nejenom kvalitní bubeníky! V kapele se vystřídalo mnoho výborných zpěváků, kteří byli častokrát i výbornými skladateli. Neznám jinou kapelu, kde by se na prvních čtyřech deskách vystřídali čtyři tak dobří zpěváci (Graham, Du Cann, French, Farlow) - jeden lepší než druhý! Vincent Crane byl navzdory psychické nemoci při tomto výběru jedinečný. Je to velká škoda, že již více jak 25 let není mezi námi.

hejkal @ 30.03.2015 15:34:09
Všetci traja z pôvodného obdobia ma zaujali rovnako. Najradšej mám Hammonda, pretože bol "najrockovejší", ale inak je mojou večnou jednotkou Carl Palmer, idol a no.1 od čias, kedy som to začal myslieť s bicími vážne. Parnell je tiež zaujímavý, ale jeho štýl je chvíľami zvláštny a najmä, vydržal mu len jeden album.