horyna - @ 11.08.2018 | #

Dovedu si přesně vybavit období, kdy jsem slyšel tohle album poprvé. Bylo to krátce po zklamání způsobeném třetí nahrávkou In Hearing of Atomic Rooster. To jsem měl debut již objednaný a ve víře v přesvědčivější zážitek, který by snad mohl kohoutí prvotinu provázet, jsem zásilku stornovat už nehodlal. Očekávání tudíž nebylo nijak překotné, o to větší satisfakce ale záhy přišla.

Debutní deska se okamžitě zařadila mezi má nejoblíbenější alba Atomic Rooster. Je šitá přesně podle rozměrů odebraným horynovi v krejčovském salóně Kohout a syn, čímž chci naznačit, že mi naprosto fešácky padla na míru. Existence kapely, která na každé své nahrávce (pokud vezmeme první čtyři) využila služeb jiného zpěváka, je jev dosti ojedinělý. Tím prvním byl basák Nick Graham. Jeho mužně vzepjatý projev mě překvapil a nepopírám, že je jedním ze symbolů alba, díky kterým k němu cítím určitou magnetickou přitažlivost. Kapku mi připomíná mého favorita u kapely Chrise Farlowea. Nick zní v některých okamžicích jako jeho mladší brácha, což sice nemusí každý vnímat jako pozitivum, já s tím problém však nemám. Tolik tedy ke zpěvu a teď hudba.

Debutní nahrávku vnímám jako klasický hard rock šmrncnutý ELP s minimem depresivních obrazců, které jsou v plném rozsahu rozvinuty až na desce číslo dva. Tudíž za mě další body na stranu spokojenosti. Navíc z ní sálá chuť po společném hraní, touha hledat nová hudební východiska a snaha osahávat si neprozkoumaný terén. Dobře zrežírovaná dramaturgie prostřídává rockovou zemitost se zádumčivě něžným oparem tajemna a v míře přijatelné jsou uspokojeni i zastánci instrumentální erudice. Když k tomu připočtu plnokrevný energetický obsah a písně nepostrádající nápaditost, dostávám vzpupného opeřence, který se vlastní silou ihned po narození dokáže postavit na své sličné pařáty.

V discografii kapely, je debut Atomic Rooster mým druhým nejoblíbenějším.

Ryback @ 12.08.2018 22:16:24 | #
Atomic Rooster… Zajímavá kapela, mísící v sobě v průběhu několika málo let tolik stylů bez křeče. Dostal jsem se k ní v první půli devadesátých let, kdy v nějakém článku v časopise psali o top rockových psychedelických nahrávkách, a vedle Pipera od Floydů (pokud se nepletu) bylo v článku popsáno album Death walks behind you… To samozřejmě zaujalo mou pozornost. Dnes mi ta tehdejší recenze/úvaha přijde trochu mimo, ale semeno zájmu ve mně bylo zaseto. A mám tuhle kapelu rád dodnes. Na alba In hearing of Atomic Rooster a Made in England nedám i dnes dopustit. A tebou recenzované album je také skvělé. Jako první jsem si půjčil na CD v Ječné ulici v Praze někdy v roce 1993 nějakou jejich kompilaci a říkal jsem si, to je paráda: hard rock, ELP dohromady a… skladby jako Winter, nebo (vzhledem k reakci na tvou recenzi) budoucí Black Snake… to je prostě nádhera! Tahle kapela má své osobní kouzlo, navíc nechtěně zromantizované Craneovou smrtí… Od roku 1993 dodnes se dvě skladby od téhle kapely točí jednou týdně v přehrávači mé hlavy – Winter a Black Snake, nemůžu anebo nechci je dostat z hlavy, podobně jako třeba např. sklady Paula McCartneyho Average person a Temporary secretary… Co s podvědomím naděláte? Když jedete dlouho tramvají, takové „promítání“ Supper´s ready od Genesis vám skvěle zkrátí a zpříjemní jízdu :-) .