Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 12.08.2011

Jak už jsem napsal na jiném místě, Atomic Rooster je prostě MOJE SKUPINA a vnímám ji komplexně jako velmi kvalitní rockovou kapelu, která významně ovlivnila první polovinu sedmdesátých let, bez ohledu na změny sestav nebo vrtkavost jejich hudebních příznivců…
Jejich třetí studiové album znám zhruba z doby, kdy vyšlo v Británii. Na tehdejších diskotékách v klubech byli Atomic Rooster stejně oblíbení jako Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep nebo Black Sabbath a možná jen menší obecní mediální zájem zapříčiňuje, že se dnes o nich mluví s ohledem na jmenované kapely jaksi s ostychem bez pompézního adorování jejich úspěchu a proto jsou možná neprávem zapomínáni. Album In Hearing Of… jsem dostal od tety z Anglie a stalo se cenným reliktem mojí sbírky…
Jestliže předešlé album bylo hodně hardrockové – nebo chcete-li heavyrockové, jak se ve spojení s Atomic Rooster uvádělo, na tomhle albu došlo k jistým posunům. Frontman Vincent Crane se svými klávesami udržel předešlou sestavu – kytaristu a zpěváka Johna Canna a bubeníka Paula Hammonda, ale nový byl sólový zpěvák Peter French, zajímavý vokalista, i když mediálně výrazně méně známý než třeba Paul Rodgers, Robert Plant, Roger Daltrey nebo Ian Gillan.

BREAKTHROUGH – klavírní úvod s opakujícím se schématem. Výrazný dynamický přínos, který lze vnímat každým dalším tónem a taktem. Kapela hraje ve výtečné muzikantské shodě a propojování klavíru a hammondek probíhá ve velkém stylu uchopení daného tématu. Jsou tu ale ještě výtečné bicí nástroje, které mistrovsky akcentují jednotlivé attacky a posouvají skladbu vpřed. Peter French stojí před mikrofonem a my vnímáme jeho hlasové ostří v tom bytostném slova smyslu. Podobně jako na předešlém albu, Atomic Rooster se obejdou bez baskytarového postu a basovou linku hraje Crane na hammondky v unionech s klavírními party. Craneův úhoz do klaviatury klavíru je velmi citlivý, ale zároveň důrazný a nekompromisní. Radost poslouchat. Frenchův hlas ve stereofonním efektu prochází echem dodává skladbě větší napětí a emocionalitu. Výtečný úvod!

BREAK THE ICE – hammondky zvolna otevírají druhou skladbu v psychedelických obrazech. Po tomto úvodu přichází ostrý kytarový riff a John Cann servíruje svoje kytarové výměny, kterým pomáhá Crane v unisonu na hammondky. Úderný a účinný riff je páteří celé skladby. Harmonicky skladba není nějak rafinovaná, sází na přímočarost a emocionalitu podání. V mezihře varhany získají zvláštní tetelivý zvuk a celkový sound kapely nabývá více a více psychedelična, které do hardrockové fomule vrací vypilovaný kytarový riff s hammondkami. Hammondovy bicí nástroje drží rytmický spád a jeho bubenické breaky a zemité přechody vás nenechají ani chvíli v klidu. John Cann v závěrečné části skladby zahraje kytarové sólo, které dovádí píseň do závěru….

DECISION / INDECISION – klavírní balada, která nesmí na albu chybět a tak vnímáme přehlednou dobře vystavěnou melodii. Uvědomuji si, že French je pro album zajímavou posilou. Zpívá podle mého názoru lépe než Cann s větším citem a smyslem pro dynamické odstíny. Hammondova bicí baterie si výtečně rozumí s vynikajícími klavírními tématy. Slyším názvuky soulu a mírně i jazzu, ale stále se pohybujeme na rockové půdě. Bicí jsou v daných proporcích důrazné, ale nepřebíjejí klavírní hru natolik, aby se z ní vytratilo ono kouzlo….

A SPOONFUL OF BROMIDE HELPS THE PULSE RATE GO DOWN – v téhle skladbě rozhodně nepropadneme nějaké letargie. Energetický potenciál je v ní zakódován od samého začátku. Prolínání klavírních akordů a hammondkovských nájezdů se děje ve vzájemné shodě, i když se zde hodně popustila uzda emocionalitě a expresím. Cannova kytara prozatím prokreslovala jednotlivé akcenty, teď ji už výrazně slyšíme v agresivních přiznávkách proti Craneově robustní hře na klávesy. Hammond svými bubenickými nástupy si přesně dostává do jádra celé koncepce skladby a je oním katalyzátorem harmonických a melodických proměn. Crane a Hammond zde jednoznačně ovládají pole a dělají to ve velkém muzikantském zápalu, to je cítit ze skladby až do závěru, kdy krátký akord působí jako šlehnutí biče s krátkým dozvukem….

BLACK SNAKE – střední, ale spíš pomalejší tempo skladby se poněkud líně vlní harmonickou polohou, jako onen imaginární had, čemuž napomáhá i mimořádně zpívající Vincent Crane, který u svých kláves mikrofon nemívá (!) Hammondky hrají v rozvážných harmoniích, spíše s dlouhými a nostalgickými tóny a rozeznívají onu hladivou škálu konejšivých zvuků na pokrají chrámových varhan. Hammond sice vloží nějaký svůj break, ale jeho bicí nástroje obecně se drží tentokrát více při zemi. John Cann na elektrickou kytaru tentokrát jenom mlží a vkládá velmi subtilní tóny a téměř se ve skladbě ztrácí, přesto ho pozorný posluchač vnímá jako součást soundu. Skladba, která na mě vždycky působila jaksi melancholicky a záhadně a tomuto pocitu se nemohu ubránit ani po mnoha letech…

HEAD IN THE SKY – John Cann ovšem úvodní vstup pojedná s kytarovým experimentem ve zvuku, který kříží a deformuje a už je tu dobře vymyšlený úderný riff, který spojuje hammondky a výbušné bicí nástroje. Typický protipól předešlé skladbě. Crane do skladby vymyslel výtečná unisono a tak tu máme další důraznou hardrockovou skladbu v tom nejlepším slova smyslu. Vedle Cannova kytarového podílu je tu Crane, která na svoje Hammond L100 předvádí svoje hráčské umění, ale i emocionální erupce. Obdivuji jeho výrazovost a neuvěřitelnou přesnost hry. Rytmické proměny a divoké nástupy mají výrazný melodický základ, který tlačí na dynamiku skladby a prokresluje její jednotlivé pasáže. Cann vloží do tématu kytarové sólo. Jeho tónové výměny ser drží určitého konceptu, který v jeho hře rozpoznáte jako jakýsi osobní rukopis…..

THE ROCK – Paul Hammond nastoupí s údernými bicími s několika rychlými breaky a do podkresů vstupují hammondky s výrazným basovým soundem. Zcela nečekaně se do atmosféry skladby promítnou ostré nástupy frázujících dechů (!) a Cann se zde opět blýskne ostrým a syrovým kytarovým sólem. Skladba je instrumentální a poskytne prostor všem zúčastněným k prezentaci. Crane si zde pohrává s jednotlivými varhanními tóny a správně nastavená rytmika dává prostor k živelné rozpoutanosti. Výtečný příklad hudebního souznění….

THE PRICE – Peter French je opět za mikrofonem. Vnímám jeho soulové vokální postupy, není to klasický rockový shouter, ale dokáže pracovat s hlasem i v jiných polohách. Hammondovy bicí nástroje mají svou čitelnost, přímočarost a zemitost. Crane předvede svoje další instrumentální kouzlení na hammondky. Cann je ve hře, ale tentokrát je méně čitelný. Crane přesedlává z hammondek na koncertní klavír a vnímáme jeho důrazné úhozy na klaviaturu a French se zmocňuje vokální linky v expresivním pojetí až do závěrečného finále….

Bonus: THE DEVIL´S ANSWER – známý úvod na hammondky. Dlouhé tóny zvolna prořezávají kytarové efekty, ke kterým se přidávají ostré hardrockové akcenty. Jsou zde ale také dechy a aranžmá prokreslí nápadný a zemitý riff mocnou dynamikou. Předobraz satanismu? Tehdy se to tvrdilo. Na diskotékách davných časů, nebylo možné tuto skladbu nezahrát. Byla velmi oblíbená a znovu cítím tu vnitřní naléhavost a Cannovo kytarové sólo přehlušují zdvojení zpívané hlasy. Dusot rytmiky a cítím jak se chvěje země, ano, to jsou Atomic Rooster, kteří stále vyvolávají mimořádné vibrace!

Album In Hearing Of… má velkou výpovědní sílu a výtečný muzikantský potenciál. Třebaže je Death Walks Behind You některými hudebními kritiky označováno jako nejlepší album skupiny, nemyslím si, že by v přímé návaznosti tohle album za ním nějak pokulhávalo. Sestava na tomto albu bohužel nevydržela a ještě ke konci roku 1971 se rozchází.
Peter French dostal nabídku od americké hardrockové kapely Cactus, jejíž postavení na zámořském trhu bylo velmi dobré a John Cann a Paul Hammond chtěli realizovat hardrockový model podle předešlého alba a směrování k soulu a blues jim nebylo po chuti. Založili proto kapelu Bullet, která se záhy přejmenovala na Hard Stuff… Byly tu ale ovšem i zdravotní problémy Vincenta Cranea s jeho psychickou labilitou, která se promítaly do mezilidských vztahů uvnitř Atomic Rooster…
Z mého pohledu lze album In Hearing Of… vnímat jako hledání dalších východisek z hardrockových klišé a cestu k ozvláštňování soundu kapely. Pro mě je jasných pět hvězdiček!