Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster (1971)

Třetí nahrávka atomového kouta In Hearing of Atomic Rooster je pro mě částečně bizarní a těžko specifikovatelný oříšek. Vnímám ji jako jakýsi mezistupeň mezi drsně temnou produkcí na počátku vzniku tohoto souboru a jako předpřípravu na u mne vrcholné a o poznání jazzovější období, které už ťuká na vrátka.

U tohoto alba cítím mírnou rozkolísanost. Témata nejsou tak ucelená a chybí mi i jasná spojovací linie, která by vše držela pohromadě a zaštiťovala. Některé části, či dokonce celé písně mi vůbec nesedí a ve srovnání s farlowe-ovským obdobím... Možná je na vině i zvláštní ladění v hrdle Petera Frenche, který mi sice neimponuje podobně jako hlas Johna Du Cann z dvojky, ale ten se k podobné zaměřené hudbě alespoň hodil.

Což o to, začátek je přímo učebnicový. Nápaditá a dynamická Breakthrough šlape jak má. Trhaně psychedelický opar hammondek, který se vznáší nad dvojkou Break the Ice, rozčísne až intenzivní nasazení v refrénu. V baladické Decision/Indecision se skutečně blýsknou Frenchovy hlasivky a skladba je to moc pěkná. Následující instrumentální palbu A Spoonful of Bromide Helps the Pulse Rate Go Down vnímám jako předzvěst alb příštích. Zbytek desky už mě zdaleka tolik nebaví jako strana A a s některými fragmenty celkem urputně bojuji.

V globále je to tedy strana A za 4, B za 2, což vychází jako čistý průměr.
reagovat

Balů @ 01.04.2018 10:25:13
V roce 1971 byla Británie pod silným vlivem hard rocku.
A Kohout byl jeho důležitou a stylotvornou součástí.
Co se týče zpěvu mám lehkou výtku k tracku The price.
Jinak je to pro mne velmi povedené album s pětihvězdným kalibrem.

jirka 7200 @ 04.04.2018 20:49:54
Horyno, tvé hodnocení mě vždy dokáže prekvapit. U ostatních přispěvatelů již většinou dokážu odhadnout, jak se jim jaká deska bude líbit.

Ty jsi však v tomto pomer poměrně nevyzpytatelný. :-)

Třeba toto CD já hodnotím jako jedno z nejlepších od dané skupiny, tobě až tak nesedí. Ve velkém bodovacím rozptylu jsme například i nových Galahad, Camel atd....

Docela se shodneme na skandinávských uskupeních typu Wobbler či Anglagard nebo klasicích Supertramp.

Z toho vyplývá, jak je naše hodnoceni subjektivní, více, než jsem si doposud myslel...

horyna @ 01.04.2018 13:44:17
Ahoj Jiří: v tak širokém spektru muziky které nám historie připravila, se spolu určitě shodneme ve spoustě jiných uskupení. Problematika Atomic Rooster je u mne podstatnější, viz nedávná recenze na album následující, Made in England. V něm popisuji důvody, proč atomový kohout není MOJE kapela. Ve spojitosti s nimi mě provázejí problematické peripetie a spoustu jejich tvorby dokážu pozřít obtížněji, než mnozí jiní. I proto hodnotím toto album jinak než káže většina. Navíc ho většina té většiny zná takřka od nepaměti, což je u mne opačný případ :-)

Předchozí albový zářez Death Walks Behind You, drsnou a strašidelnou tvář hardrocku, jsem si zamiloval, a až po relativně dlouhé době přikoupil do dvojice i nástupce. Změnou bylo angažování nového zpěváka Petera Frenche, který nahradil kytaristu Johna du Canna.

S úvodem Breakthrough mě zalévá široširý úsměv, všechny typické znaky atomového kohouta jedou na plný plyn. Tajuplná, až úzkostná nálada, skvostné Craneovo hlazení i bouře a je tu vynikající valivý následník otvíráku předchůdce.

Break the Ice je pětiminutovou pochmurnou suitou, jejíž tmavé odstíny a tóny určuje skvělá Craneova klapková práce. Když se ale rozjede tahle pečlivě seřízená jednotka, je o adrenalin postaráno.

Decision/Indecision určují další temné linie čistého klavíru a uměřený French. Hlavním pánem nad životem a smrtí je ale klavírní principál, skutečně skladatelsky i hráčsky výjimečná osobnost.

Medicínská legrácka A Spoonful of Bromide Helps the Pulse Rate Go Down je legrační jen názvem, jedná se o drsnou živočišnou jízdu, kde opět úřaduje pološílený Crane, a to zcela ve svém zvráceném duchu. ELP na kokainu a skvělý Paul Hammond.

Tajuplný klavírní úvod startuje mou dávnou mystickou favoritku Black Snake, a názvu slouží hudební složka dokonale. Mistrné Craneovo i Frenchovo galapředstavení, krásně jako vlnobití se pohupující rytmus, dekadentní odstíny...

Head in the Sky nás probírá zcela v duchu drsného atomového rokenrolu, sekané metalické klávesové riffy, rozžhavená du Cannova kytara, neúprosné, drtící provedení pro odolné posluchače.

The Rock pokračuje v pořádně drsném duchu, i když se zvolní tempo - přímá a prostá Hammondova linka, na kterou Crane nabaluje gotické, apokalyptické ornamenty, Du Cann hvízdá, kvílí a skřípe...

The Price je další, těžký kov zřetelně předznamenávající jízda. French je náladově jemný i drsný, tempo a děj ale podléhá opět čaroději za klapkami, šílený, řvaný, natlakovaný závěr.

Americkou verzi zdobila singlovka The Devil´s Answer, snad nejproslulejší hitovka kapely, která se objevila už mezi bonusy u předchůdce. Skvělá klouzavá rocková jízda, vskutku odpověď dábla...

Dávám krásné čtyři, o něco výš mě zaujalo předchozí album. Trochu se možná ubralo z plynu, celkový nádech není tak drsně kytarový, i když klávesová tajuplnost a obskurnost zůstala. French vypouští démony o něco syrověji a drsněji. Živelná jízda, a to hammondový rock moc nevyhledávám.
reagovat

Balů @ 29.08.2017 08:50:20
EasyRocker dík za připomínku výborné desky.
Hardrock postavený na klavíru, hammondech a skvělém zpěvu má velké grády.
Deska se od předchozí v náladách dost liší a déle.jsem ji vstřebával, ale to již je dávno
a mám ji moc rád.
Ty mlžné až záhrobní nálady předchozího alba mi vždy připomenou sabbatovský přístup, ovšem v originálním podání.
U mne 5*

Ryback @ 29.08.2017 10:18:40
Mé nejoblíbenější album od Atomic Rooster. V devadesátých letech jsem ho slyšel nespočetněkrát. Dnes už ho sice neposlouchám, ale není fakt týdne, kdy bych si v hlavě nepřehrál alespoň kousek skladby Black Snake.

EasyRocker @ 29.08.2017 11:21:27
Díky za pozitivní příspěvky k trochu pozapomenuté legendě. Vincent Crane byl opravdu formát, škoda, že už taky není mezi námi.

jirka 7200 @ 30.08.2017 21:29:29
Je zajímavé, že první desku Atomic Rooster jsem nevstřebal a tuto desku naopak považuju za přímo skvělou a moc si ji užívám !!

Jak už jsem napsal na jiném místě, Atomic Rooster je prostě MOJE SKUPINA a vnímám ji komplexně jako velmi kvalitní rockovou kapelu, která významně ovlivnila první polovinu sedmdesátých let, bez ohledu na změny sestav nebo vrtkavost jejich hudebních příznivců…
Jejich třetí studiové album znám zhruba z doby, kdy vyšlo v Británii. Na tehdejších diskotékách v klubech byli Atomic Rooster stejně oblíbení jako Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep nebo Black Sabbath a možná jen menší obecní mediální zájem zapříčiňuje, že se dnes o nich mluví s ohledem na jmenované kapely jaksi s ostychem bez pompézního adorování jejich úspěchu a proto jsou možná neprávem zapomínáni. Album In Hearing Of… jsem dostal od tety z Anglie a stalo se cenným reliktem mojí sbírky…
Jestliže předešlé album bylo hodně hardrockové – nebo chcete-li heavyrockové, jak se ve spojení s Atomic Rooster uvádělo, na tomhle albu došlo k jistým posunům. Frontman Vincent Crane se svými klávesami udržel předešlou sestavu – kytaristu a zpěváka Johna Canna a bubeníka Paula Hammonda, ale nový byl sólový zpěvák Peter French, zajímavý vokalista, i když mediálně výrazně méně známý než třeba Paul Rodgers, Robert Plant, Roger Daltrey nebo Ian Gillan.

BREAKTHROUGH – klavírní úvod s opakujícím se schématem. Výrazný dynamický přínos, který lze vnímat každým dalším tónem a taktem. Kapela hraje ve výtečné muzikantské shodě a propojování klavíru a hammondek probíhá ve velkém stylu uchopení daného tématu. Jsou tu ale ještě výtečné bicí nástroje, které mistrovsky akcentují jednotlivé attacky a posouvají skladbu vpřed. Peter French stojí před mikrofonem a my vnímáme jeho hlasové ostří v tom bytostném slova smyslu. Podobně jako na předešlém albu, Atomic Rooster se obejdou bez baskytarového postu a basovou linku hraje Crane na hammondky v unionech s klavírními party. Craneův úhoz do klaviatury klavíru je velmi citlivý, ale zároveň důrazný a nekompromisní. Radost poslouchat. Frenchův hlas ve stereofonním efektu prochází echem dodává skladbě větší napětí a emocionalitu. Výtečný úvod!

BREAK THE ICE – hammondky zvolna otevírají druhou skladbu v psychedelických obrazech. Po tomto úvodu přichází ostrý kytarový riff a John Cann servíruje svoje kytarové výměny, kterým pomáhá Crane v unisonu na hammondky. Úderný a účinný riff je páteří celé skladby. Harmonicky skladba není nějak rafinovaná, sází na přímočarost a emocionalitu podání. V mezihře varhany získají zvláštní tetelivý zvuk a celkový sound kapely nabývá více a více psychedelična, které do hardrockové fomule vrací vypilovaný kytarový riff s hammondkami. Hammondovy bicí nástroje drží rytmický spád a jeho bubenické breaky a zemité přechody vás nenechají ani chvíli v klidu. John Cann v závěrečné části skladby zahraje kytarové sólo, které dovádí píseň do závěru….

DECISION / INDECISION – klavírní balada, která nesmí na albu chybět a tak vnímáme přehlednou dobře vystavěnou melodii. Uvědomuji si, že French je pro album zajímavou posilou. Zpívá podle mého názoru lépe než Cann s větším citem a smyslem pro dynamické odstíny. Hammondova bicí baterie si výtečně rozumí s vynikajícími klavírními tématy. Slyším názvuky soulu a mírně i jazzu, ale stále se pohybujeme na rockové půdě. Bicí jsou v daných proporcích důrazné, ale nepřebíjejí klavírní hru natolik, aby se z ní vytratilo ono kouzlo….

A SPOONFUL OF BROMIDE HELPS THE PULSE RATE GO DOWN – v téhle skladbě rozhodně nepropadneme nějaké letargie. Energetický potenciál je v ní zakódován od samého začátku. Prolínání klavírních akordů a hammondkovských nájezdů se děje ve vzájemné shodě, i když se zde hodně popustila uzda emocionalitě a expresím. Cannova kytara prozatím prokreslovala jednotlivé akcenty, teď ji už výrazně slyšíme v agresivních přiznávkách proti Craneově robustní hře na klávesy. Hammond svými bubenickými nástupy si přesně dostává do jádra celé koncepce skladby a je oním katalyzátorem harmonických a melodických proměn. Crane a Hammond zde jednoznačně ovládají pole a dělají to ve velkém muzikantském zápalu, to je cítit ze skladby až do závěru, kdy krátký akord působí jako šlehnutí biče s krátkým dozvukem….

BLACK SNAKE – střední, ale spíš pomalejší tempo skladby se poněkud líně vlní harmonickou polohou, jako onen imaginární had, čemuž napomáhá i mimořádně zpívající Vincent Crane, který u svých kláves mikrofon nemívá (!) Hammondky hrají v rozvážných harmoniích, spíše s dlouhými a nostalgickými tóny a rozeznívají onu hladivou škálu konejšivých zvuků na pokrají chrámových varhan. Hammond sice vloží nějaký svůj break, ale jeho bicí nástroje obecně se drží tentokrát více při zemi. John Cann na elektrickou kytaru tentokrát jenom mlží a vkládá velmi subtilní tóny a téměř se ve skladbě ztrácí, přesto ho pozorný posluchač vnímá jako součást soundu. Skladba, která na mě vždycky působila jaksi melancholicky a záhadně a tomuto pocitu se nemohu ubránit ani po mnoha letech…

HEAD IN THE SKY – John Cann ovšem úvodní vstup pojedná s kytarovým experimentem ve zvuku, který kříží a deformuje a už je tu dobře vymyšlený úderný riff, který spojuje hammondky a výbušné bicí nástroje. Typický protipól předešlé skladbě. Crane do skladby vymyslel výtečná unisono a tak tu máme další důraznou hardrockovou skladbu v tom nejlepším slova smyslu. Vedle Cannova kytarového podílu je tu Crane, která na svoje Hammond L100 předvádí svoje hráčské umění, ale i emocionální erupce. Obdivuji jeho výrazovost a neuvěřitelnou přesnost hry. Rytmické proměny a divoké nástupy mají výrazný melodický základ, který tlačí na dynamiku skladby a prokresluje její jednotlivé pasáže. Cann vloží do tématu kytarové sólo. Jeho tónové výměny ser drží určitého konceptu, který v jeho hře rozpoznáte jako jakýsi osobní rukopis…..

THE ROCK – Paul Hammond nastoupí s údernými bicími s několika rychlými breaky a do podkresů vstupují hammondky s výrazným basovým soundem. Zcela nečekaně se do atmosféry skladby promítnou ostré nástupy frázujících dechů (!) a Cann se zde opět blýskne ostrým a syrovým kytarovým sólem. Skladba je instrumentální a poskytne prostor všem zúčastněným k prezentaci. Crane si zde pohrává s jednotlivými varhanními tóny a správně nastavená rytmika dává prostor k živelné rozpoutanosti. Výtečný příklad hudebního souznění….

THE PRICE – Peter French je opět za mikrofonem. Vnímám jeho soulové vokální postupy, není to klasický rockový shouter, ale dokáže pracovat s hlasem i v jiných polohách. Hammondovy bicí nástroje mají svou čitelnost, přímočarost a zemitost. Crane předvede svoje další instrumentální kouzlení na hammondky. Cann je ve hře, ale tentokrát je méně čitelný. Crane přesedlává z hammondek na koncertní klavír a vnímáme jeho důrazné úhozy na klaviaturu a French se zmocňuje vokální linky v expresivním pojetí až do závěrečného finále….

Bonus: THE DEVIL´S ANSWER – známý úvod na hammondky. Dlouhé tóny zvolna prořezávají kytarové efekty, ke kterým se přidávají ostré hardrockové akcenty. Jsou zde ale také dechy a aranžmá prokreslí nápadný a zemitý riff mocnou dynamikou. Předobraz satanismu? Tehdy se to tvrdilo. Na diskotékách davných časů, nebylo možné tuto skladbu nezahrát. Byla velmi oblíbená a znovu cítím tu vnitřní naléhavost a Cannovo kytarové sólo přehlušují zdvojení zpívané hlasy. Dusot rytmiky a cítím jak se chvěje země, ano, to jsou Atomic Rooster, kteří stále vyvolávají mimořádné vibrace!

Album In Hearing Of… má velkou výpovědní sílu a výtečný muzikantský potenciál. Třebaže je Death Walks Behind You některými hudebními kritiky označováno jako nejlepší album skupiny, nemyslím si, že by v přímé návaznosti tohle album za ním nějak pokulhávalo. Sestava na tomto albu bohužel nevydržela a ještě ke konci roku 1971 se rozchází.
Peter French dostal nabídku od americké hardrockové kapely Cactus, jejíž postavení na zámořském trhu bylo velmi dobré a John Cann a Paul Hammond chtěli realizovat hardrockový model podle předešlého alba a směrování k soulu a blues jim nebylo po chuti. Založili proto kapelu Bullet, která se záhy přejmenovala na Hard Stuff… Byly tu ale ovšem i zdravotní problémy Vincenta Cranea s jeho psychickou labilitou, která se promítaly do mezilidských vztahů uvnitř Atomic Rooster…
Z mého pohledu lze album In Hearing Of… vnímat jako hledání dalších východisek z hardrockových klišé a cestu k ozvláštňování soundu kapely. Pro mě je jasných pět hvězdiček!







reagovat

hejkal @ 12.08.2011 14:06:55
Tento album milujem, krásne sa to čítalo, mám len dve pripomienky, k bicím... :) Po prvé, Spoonful of bromide... stojí na veľmi zriedkavo hranom triolovom rytme a Black snake v žiadnom prípade bicie neupozadňuje, veľa bubeníkov, ktorý by týmto spôsobom zvládli odkopať jednu šlapku, nepoznám.

Mirek Kostlivý @ 12.08.2011 16:14:44
Skvělé album, bohužel jako mnohé další naprosto nedoceněné. Dokonce koukám, že i na toho Petera Frenche se v sestavě nějak zapomnělo /hned to napravím :-)/. A jak již psal Hejkal, tak i já považuji skladbu The Price za jeden z vrcholů jejich tvorby. Dnešní kapely by se mohly učit, jak se z "jednoduchého" klavíru a gradujícího zpěvu dá vystavět kvalitní skladba. A takových moc ve světě rocku není.

Petr Gratias @ 12.08.2011 16:28:58
Zdravím Hejkala a Mirka....
díky za vaše postřehy. Napsali jste to dobře.
Ta moje formulace se odvíjela od mého pocitu, jak vnímám nástrojově proměny ve skladbách...
Paul Hammond byl výtečný bubeník. Stejně si ale myslím, že jeho nástupce Ric Parnell svou techniku hry pozvedl ještě o jedno patro výš...
Ano, Mirku. Obecně mám pocit, že se také jedná o nedoceněné album. Třebaže instrumentálně se zde dějí opravdu jedinečné věci...

jiří schwarz @ 03.08.2017 11:52:29
Absolutní souhlas s psaným v recenzi i v komentářích.

Tá istá zostava na viac ako jeden album? To tak to teda nie, aspoň pribudol nový spevák Pete French.

Ďalší posun štýlu niekam medzi hard rock a ťažko povedať, čo. Originálny sound a vyhranie sa umožnilo stvorenie prvého skutočného vrcholu skupiny. In hearing of je podľa mňa ich najlepší počin. Hammond tu predvádza geniálne originálne doprovody, Cannova gitara trošku ustúpila (oproti Death walks...), Crane sa skladateľsky neuveriteľne posunul a Pete French s jeho chrapľavým revom patrí k mojim najobľúbenejším spevákom vôbec (všetkým odporúčam skupinu Leafhound).

Všetky skladby sú parádne, neobvyklé tempá, dychberúce aranžmány, za všetko vymenujem Breakthrough, Black snake a najlepšiu skladbu The price, ktorej záver s Frenchovým gradujúcim spevom je dodnes mojou najobľúbenejšou pasážou od Kohútov.

Špeciálne je potrebné sa zmieniť o inštrumentálkach Spoonful of bromide..., ktorá sa môže pochváliť zaujímavým poňatím bicích (trioly na rytmičák, štvrťové noty na rajdku, a dvojšľap na konci doby) a The rock, ktorá ešte aj dnes berie dych svojou zdanlivou jednoduchosťou, pričom má v sebe invencie na rozdávanie.

Absolútny vrchol.

reagovat

Jardo @ 03.04.2015 07:09:08
Výborný album! Aj pri iných albumoch, či bubeníkoch by som privítal (netvrdím, že vždy - iba tam, kde sa to žiada a ak si to ten jedinec zaslúži :-) takéto krátke vyzdvihnutie výkonu "tvojho kolegu", skrz bubenícku terminológiu.