Reakce na recenzi:

horyna - @ 29.01.2018

K prvnímu seznámení s kapelou Atomic Rooster mi bylo doporučeno album Death Walks Behind You jako jejich nejreprezentativnější vzorek. Díky němu jsem získal o kapele dosti zkreslenou představu a tento výrobek pokládal za výkladní skříň jejich tvorby. Automaticky jsem předpokládal, že i ostatní alba budou modelovaná z podobné hlíny. Velice dobře si vzpomínám na zápolení které jsem s nahrávkou zažíval a když už nebylo zbytí nahrál ji dokonce do auta abych vyzkoušel podprahové vnímání. Žena si spokojeně vískala u úvodní depkárny a se mnou ta hudba ne a ne pohnout. K atomovému kohoutovi jsem si cestu proklestit nedokázal.

Desku jsem prodal a na kapelu na několik let zapomněl. A byla to opět osoba mě blízká, která začala jejich jméno znovu skloňovat častěji. A tak začalo druhé a intenzivnější samostudium A. R. Při důkladném pročítání jejich biografie a průzkumu napříč diskografií přišla nadějná a velká změna. Tu zapříčinilo jméno Chris Farlowe. Tento vokální titán zanechal obrovitý otisk v kapele Colosseum a vlastně mě přivedl zpět na cestu k Atomic Rooster. Dnes už mám jejich základní pětku dávno v malíčku a nakonec jsem přišel na chuť i schizo vzorku, o kterém byla řeč na začátku této recenze.

Ale je to právě album Made in England které patří v jejich katalogu k mým nejoblíbenějším a pokud bych kapelu doporučoval, byla by tahle deska tou první. Možná nezaznamenává ducha kapely na milimetr přesně a není tolik originální jako její předchůdci, pro mě ovšem skýtá daleko větší emoční kouzlo.

Atomic Rooster zaznamenali každým svým dílem určitý stupeň vývoje a právě s Farlowem se pohnuli směrem k funky a jazzu. Začali pracoval se styly do té doby pro kapelu vesměs cizími. Přidali dechy čímž písně dostali křídla, zmizela zatěžkanost a především Farlowe byl zpěvák k nezaplacení. Hlasový fond Johna Du Cann leží v jiné rovině a ne každému dokáže jeho "zkuhrání" fascinovat. K temné, na hammondech postavené hudbě produkované kapelou ve svých začátcích padne. Zde je to ovšem PAN zpěvák Chris Farlowe kdo táhne atomicky k nebeským výšinám.


První dvojice skladeb Time Take My Life a Stand By Me jsou doslova exploující hitové nálože. Jsou velmi muzikální a voní jazzem. Ric Parnell je výborný bubeník a svým hravým stylem vytváří šibalské pohyblivé obrazce uvnitř. Kapela se nebojí experimentů s dechy a nechává je výrazně ve svých kompozicích promlouvat. Písně působí značně hravě, posuďte sami například takovou Don't Know What Went Wrong. Soulové tvary jsou vtěleny do skladby Never To Lose a překlápí píseň mezi nejlepší kompozice kapely vůbec. Farlowe naprosto exceluje, v každé skladbě, v každičké minutě, vždy si urve kus místa pro sebe.

Na Atomic Rooster mám rád tu proměnu a stylotvornost, se kterou dokázali začátkem sedmdesátých let promlouvat ke svému okolí.
Méně psychedelie a větší přítlak k jazzu i plastičtější výrazové charisma, takové je Made in England, jedno z nejzajímavějších alb sedmdesátých let.